Turecký cestovatel a derviš Evlya Celebi, jenž měl kdysi z pověření sultána popsat dobytá evropská území, by se asi divil, kdyby mu tehdy nějaká věštkyně pověděla, že tehdejší centrum říše Istanbul a městečko Pětikostelí (Pécs) budou za 350 let společně hlavními městy evropské kultury. Možná si ale mohl všimnout, že v obou městech se nachází mešita i minaret – však o Pětikostelí s nadšením napsal, že jsou tam krásné budovy, kouzelná místa a o historii města se zmínil s respektem. V té době již stála v centru mešita Ghasiho Kassima, která je dodnes výrazným symbolem města. Památkou z antických dob je starokřesťanská krypta, mj. i s mozaikou Adama a Evy ve chvíli jejich pádu do hříchu, která je dnes zapsaná v seznamu památek UNESCO. Pod názvem Sopianae existovalo Pětikostelí totiž již jako město římské provincie Pannonie ve 2. století a coby významné křesťanské centrum získalo už za franckých králů jméno Quinque Basilicae, které pak používali Němci jako Fünfkirchen a Češi jako Pětikostelí. Maďaři převzali jméno Pécs od místních Slovanů.
Snad právě spolehlivost budov, které slouží měnícím se obyvatelľm po staletí, vedla i organizátory roku Evropského města kultury v Pětikostelí k tomu, že největší váhu položili na rekonstrukci a výstavbu. Podařilo se například zrestaurovat historické budovy porcelánky Zsolnay. Tato firma založila svůj úspěch na secesní oblibě zdobených porcelánových a kameninových stavebních dekorací i na klasických rodinných porcelánových servisech pro novomanžele. Město však bylo ovlivněno nejen porcelánem secese, ale i cihlou a betonem Bauhausu. Z Pětikostelí pocházeli hned dva žáci zakladatele tohoto hnutí Waltera Gropiuse, Marcel Breuer a Alfréd Forbát. I jejich přičiněním se na soukromých i veřejných stavbách města otiskly i stopy tohoto smůru. Moderní umění 20. století je také vlajkovou lodí zdejších výtvarných galerií – najdete tu sbírky zakladatele pop-artu Vasarelyho nebo Tivadara Csontváryho. Samostatné muzeum má ve městě i žák Lászlóa Moholy-Nagye sochař Amerigo-Tot.
Nyní ke konci roku se zdá, že se městu konečně podařilo překonat novodobou výstavbu zahájenou v 50. letech uranovými doly v těsné blízkosti města. Před měsícem byla slavnostně otevřena nová ohromná městská knihovna a nově byla postavena také budova Hudebního ústavu Zoltána Kodályho.
V Pětikostelí sídlí nakladatelství krásné literatury Jelenkor, které má jako jediné z domácích venkovských nakladatelství celostátní působnost, a spolu s ním i literární časopis stejného jména, svého času asi nejlepší v zemi. Evropský čtenář ale možná ocení spíš jednu z nemaďarských publikací: jihoněmecké nakladatelství Arco Verlag vydalo knihu pod názvem Pécs. Ein Reise- und Lesebuch obsahující texty klasických i moderních maďarských autorů přeložené do němčiny (Konrád, Márton, Esterházy, Móric), ale také úryvky z Claudia Magrise, Inga Schulze, Jana Pannonia i zmíněného Evlyi Celebiho. Jedním z poselství antologie je možná uklidřující konstatování, že město žije svým životem, jakkoliv se v něm obyvatelé i jazyky po staletí střídají a mění.
Pětikostelí je ve svém okolí známo i pod méně libozvučným názvem Švábské Turecko. Celebi roku 1664 napočítal ve městě 2200 islámských domů, v té doběžili ve městě ovšem i Arméni, Řekové, Frankové, Srbové a Bosňané. Od 18. století se zařali ve městě a jeho okolí v hojnějším počtu usídlovat Švábové (tak se v Maďarsku říká veškerým podunajským Němcům), kteří tu rozvinuli jedinečnou vinařskou kulturu.
Město by asi nedostálo své pověsti středoevropského centra otevřeného na Balkán, kdyby jeho letošní evropský program neprovázely spory a politicko-finanční skandály, kvůli nimž se nakonec peníze často nedostaly tam, kam původně měly. Plánovaná výstavba se navíc opozdila, takže město připomínalo krtkův ráj. Lze jen doufat, že budovy slavnostně otevřené v posledním čtvrtletí zde zanechají stejně trvalé stopy jako ty staletími prověřené.