Haider, Husajn a jeden nalezený deník / Stĺpček

Že zrovna Moleskine! Sešit o rozmůrech 21 na 13 centimetrů vázaný v pevných deskách a převázaný černou gumičkou. Legendární zápisník umělců, spisovatelů a lidí z řad avantgardy. Oscar Wilde, Vincent van Gogh, Pablo Picasso, Ernest Hemingway a Henri Matisse, ti všichni ho prý používali. Bruce Chatwin vylíčil jeho osud v románu Cesty písní (The Songlines).

Majitel papírnictví v Rue de l’’Ancienne Comédie v Tours v něm nechá poznamenat: Le vrai Moleskine n’’est plus (pravý Moleskine už neexistuje). Tehdy, v roce 1986, byl Moleskine ještě synonymem kvality, známým pouze zasvěcencům. Mezitím se z něj stala ochranná značka, pod níž jedna italská firma s psacími potřebami zásobuje svými praktickými sešity nadšené čtenáře a abstinující závisláky na telefonu BlackBerry po celém světě.

A právě jeden takový sešit v hladkém provedení bez řádků či čtverečků se postaral o největší rakouský skandál tohoto vrtošivého léta. Nepatří však žádnému talentovanému spisovateli, nýbrž bývalému spojenci zesnulého šéfa rakouských Svobodných Jörga Haidera.

Amatérský bestseler Deník dokazuje, že nejfantastičtější příběhy často píše sám život a skutečnost může trumfnout i ty nejodvážnější představy. Kdyby poslední měsíce v temném kroužku bývalých a aktivních Haiderových přívrženců tak dopodrobna nepopsal pan Walter Meischberger – tak zní jméno onoho Haiderova bývalého generálního tajemníka a autora deníku -, musel by to za něj udělat nějaký spisovatel, co se neštítí politiky. Nehledě na to, že v Rakousku se vyloženě nedostává chytrých, lakonických románů odehrávajících se v prostředí současného průmyslu a politiky.

Kdo by si troufl věřit, že Haiderovy podivné bleskové návštěvy u jeho sympatizantů Saddáma Husajna v Bagdádu (v roce 2002) a Muamara Kaddáfího v Tripolisu (v letech 1999 a 2000) možná nebyly nic jiného než zástěrka pro převod finančních prostředků na účet chudé spolkové země Korutansko, jíž Haider vládl? Pět a čtyřicet milionů eur od Kaddáfího se prý přes Rakousko dostalo na tajná konta ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku, Husajnovi se přičítá příspěvek až 15 milionů eur. Tajné označení železné rezervy bylo prý Jörg. Protože však i hlavní hrdinové musejí v každém správném příběhu dostat na frak, okrade jej o peníze jeho nejbližší spojenec. Jeden z bývalých Haiderových tajemníků se prý vypařil i s 32 miliony eur. A kdo se mu postavil, tomu pohrozil: V tom případě mi nezbude než promluvit o tom, odkud ty peníze pocházejí, píše Meischberger.

On sám byl, jako každý spisovatelský novic, svými záznamy dosti pohnut. Nejčastěji v nich zaznívá staccato. Šílené!! Neuvěřitelné! poznamenává si stále znovu mezi řádky. Kritikové literárních příloh by to nejspíš nazvali politickou popliteraturou.

Fešná partička pana předsedy

Až po krk v průšvihu vězí mimochodem i sám Meischberger – coby poradce inkasoval horentní nezdaněné provize za privatizaci státních bytě. Útlý Moleskine je tedy zároveň přiznáním – a kromě toho i skvělou exkurzí do určitých společenských vrstev. Poskytuje nepřikrášlený obrázek světa pravicové smetánky kolem Haidera, jíž zákony říkaly jen málo a slušnost vůbec nic. Její mladé, atraktivní členy, jimiž se v dobách své politické aktivity Haider obklopoval, přejmenovala média na Buberlpartie – klukovskou partičku. Jedním z nich byl i bývalý ministr financí Karl-Heinz Grasser, dřívější blízký přítel a rádce Meischbergera a také svědek na jeho svatbě. Zastávali funkce tajemníků, osobních asistentů a někteří prostě jen podržtašků. V dobách, kdy byli Svobodní v opozici, byli především fesch, fešní, jak se říká ve Vídni. Vyznačovali se drahými hodinkami, prvními mobily a ležérními účesy. Když se však v roce 1999 dostali k moci, zařalo jim očividně jít o víc než o vzrušující život ve stínu úspěšného politika: teď to mělo pořádně sypat. Ministr financí zodpovědný za privatizaci státního bytového fondu se tehdy jmenoval Grasser. Jemu prokuratura dodnes nic nedokázala, zatímco Meischberger se pro jistotu raději sám udal za daňový podvod.

Čímž by se jeho zápisky daly pro příště zařadit do žánru vězeňské literatury.

Text vyšiel v prílohe Orientace denníka Lidové noviny.