Věděl to už největší syn Frankfurtu Johann Wolfgang von Goethe: Cestování vzdělává. Na cestách získáváme nové dojmy, poznáváme cizí chování a způsoby myšlení. Přínos přitom nespočívá jen v poznávání dosud neznámého, nýbrž i kulturní zakořeněnosti nás samých. V nejlepším případě si v zrcadle toho druhého uvědomujeme, že to, co jsme považovali za přirozené, je v podstatě kulturně dáno.
Poslední červnový víkend – v době konání fotbalového mistrovství světa – jsem byl v Madridu. Čekal jsem, že sportumilovní a vášniví Madriďané budou šílet – Španělé patří jako aktuální mistři Evropy k nejžhavějším aspirantěm na titul. Těšil jsem se, jak zažiju (samozřejmě z čistě národopisných zájmů) na náměstí Plaza Mayor nebo Puerta del Sol napínavý zápas Španělska s Chile spolu s fanoušky obou týmů.
Z mého plánu nebylo nic: široko daleko žádná velkoplošná obrazovka, až po delším poptávání si jeden taxikář vzpomněl, že prý něco takového je u stadionu Bernabeu. A hrdě dodal, že se tam prý schází až 3000 lidí. V Madridu? Jen 3000 lidí?
To u nás ve Frankfurtu mistrovství světa ve fotbale neuniknete. Letní terasy restaurací a kaváren lákají fanoušky televizemi a promítacími plátny a šum fotbalových utkání se vznáší nad celým městem. Výlohy obchodů a okna restaurací jsou ozdobené národními vlajkami zúčastněných národů a krajané vítězných týmů vytrubují svou radost jezdíce v autech po centru města (25 procent Frankfurťanů je neněmeckého původu, takže žádný tým nemá o fanoušky nouzi). Na Goetheho námůstí vyrostly velkoplošné obrazovky, aby si na 6000 milovníků fotbalu mohlo užívat kolektivního procítění radosti i smutku z výkon? hráčů.
Novoněmecky se tomu říká public viewing a největší takové veřejné promítání se uskutečnilo v hlavním městě, kde se na osmifinále Německo-Anglie sešlo 300 000 lidí. Obrazovky jako důkaz. Fenomén hromadného sledování zápasů na velkoplošných obrazovkách se poprvé objevil před čtyřmi roky, kdy se mistrovství světa ve fotbale konalo u nás. Poněvadž zájem o vstupenky přesahoval kapacity stadionů, mnoho měst umožnilo fanouškům sledovat utkání na obrovských obrazovkách. Náměstí byla plná cizích hostů v tričkách s národními barvami, neznámí lidé stáli vedle sebe a dávali se do řeči, blahopřáli si k vítězství nebo se utěšovali po porážce. Počasí vyšlo skvěle a během těch čtyř týdnů Němci překvapili svět (a ještě víc možná sebe samé), jak umůjí slavit, jak jsou uvolnění a přívětiví.
Tehdy jsem se musel poprvé vypořádat se všudypřítomností německé vlajky. Pocházím z generace Němců, jež dospívala v rozumáčském ovzduší po studentském hnutí, kdy si Německo plně uvědomovalo nacionalistické kořeny své nacistické minulosti. Použití národních symbolů nám bylo nejen cizí, ale i podezřelé. Vzpomínám si, jak jsme v deváté třídě gymnázia uvítali hosty z Anglie a Francie. Jeden večer začali francouzští žáci u táboráku zpívat Marseillaisu, Angličané se potom přidali se svou God Save the Queen. Řada byla na nás, jenomže nikdo z nás neznal slova vlastní hymny a ani se nám do ní moc nechtělo. Když se o tom doslechl ředitel školy, nařídil, aby se text naučila celá škola. Text mě docela překvapil: svornost, právo a svoboda nejsou nejhorší hodnoty pro národ, jenž si už jednou sám zvolil vládu bezpráví a nesvobody.
Národní symboly jsem ale nadále vnímal jako něco nežádoucího a nebezpečného. S velkou skepsí jsem proto sledoval, jak před čtyřmi roky německé vlajky zaplavily moje okolí. Tři věci však záporný dojem zmírnily: zaprvé sousedé neněmeckého původu stejným způsobem fandili svým týmům na mistrovství, zadruhé vládlo velké přátelství mezi všemi fanoušky a zatřetí vlajky po mistrovství zase zmizely. Když se stejný projev národních symbolů opakoval před dvěma lety při příležitosti mistrovství Evropy, vnímal jsem to už jako určitý lidový rituál. A přestože je to především rituál mladých lidí, dodržuje jej i moje osmdesátiletá matka, veselá paní o holi: o Velikonocích zdobí předsíň vajíčky a jarními kytkami, o Vánocích anděly a hvězdami a momentálně tam vystavuje německou vlajku, plyšový klobouk v národních barvách a černo-červeno-zlatý šál.
Osobně teď vidím celou akci velmi pozitivně. Bůhem mistrovství ve fotbale se ukazuje národnostní pestrost Frankfurtu. Na každý zápas přicházejí na Goetheho náměstí jiní fanoušci, v restauracích sledují utkání společně lidé nejrůznějšího původu a baví se spolu. Sport tady projevuje svoji nejlepší schopnost: spojit lidi. Na tom se rád podílím i já, nenosím přitom ale znaky své německosti. To je mi dosud cizí, i když bych jako bývalý reprezentant v košíkové měl v šatníku docela slušnou výbavu.