Čím jsme my Středoevropané asi zlobili Peruna, že nás běh podnebí trestal tuhou nekončící zimou? Je konec května a kolik jste za tu dobu měli slunných, teplých víkendů? Jeden? Dva? Ten jeden ve Frankfurtu se podařil tak dokonale, že se o něm místní baví ještě teď.
Nejzázračnější bylo to ticho. Perunův severský kolega Thor totiž otřásl a poslal ten víkend popel do ovzduší
a letadla na frankfurtském letišti do hangárů.
To byl třetí víkend v dubnu – a nebe nad Frankfurtem bylo poprvé za mého života prázdné. Nebylo vidět ani těch 600 letadel, která každodenně ve Frankfurtu přistávají a odlétají a která vysoko nad mým domem přelétají Německo a nechávají po sobě bílé vlečky. Celé dva dny: azurové nebe, slunce naplno, žádné mraky, žádné kondenzační pruhy. Ale nejzázračnější bylo to ticho.
V televizi ukazovali lidi z obcí, kde se dá vést normální rozhovor jen za dvojitým sklem protihlukových oken, jak si vychutnávají skvělé počasí na zahradě. Ekologové změřili, že se během dní leteckého oddechu snížila hlučnost o 80 procent oproti koberci hluku, který normálně pokrývá celou oblast kolem letiště. Rozdíl jsem cítil i já, ačkoliv – naštěstí – u mě doma (bydlím od letiště deset minut autem) je slyšet spíš jen mírné šumění vzdušného provozu.
Největší německé letiště a jeho koberec hluku tak spojují, ale i oddělují celý region Rýn-Mohan, jehož funkčním i zeměpisným centrem je Frankfurt. Je to území vymezené na západě Mohučí a na východě Aschaffenburgem, na severu Giessenem a na jihu Darmstadtem. Na jedné straně letiště zaručuje prosperitu celé metropolitní oblasti s jejími 5,5 miliony obyvatel. A na druhé straně svým hlukem těžce poznamenává některé obce, které kvůli tomu přicházejí o obyvatele (lidé s vyššími výdělky raději bydlí jinde).
Hlučnost a relativní chudoba jedněch obcí oproti relativnímu klidu a bohatosti těch druhých tak vytvářejí nešťastné pnutí. Dělicí linii mezi zastánci letiště a odpůrci jeho růstu zpravidla určuje to, jestli jsou jedni či druzí sami zasaženi jeho hlukem.
Nejsme jen letiště
Letiště je přesto společným identifikačním bodem, jak bylo cítit minulou středu: přílet prvního Airbusu 380 německé Lufthansy nechyběl v žádném z regionálních médií. Nechyběly sice kritické hlasy, ale převládala hrdost, že největší (o 30 procent tišší) dopravní letoun bude mít svůj domovský přístav tady. Všeobecná známost Frankfurtu ve světě je prostě spjata právě s letištěm. Nebeská sounáležitost bohužel na zemi rychle končí. Chybí vůle politiků, ale i zdejších obyvatel, aby oblast Rýn-Mohan chápali jako jeden celek, který soupeří s ostatními urbánními regiony v Evropě o mezinárodní investory.
Přitom region má co nabídnout k příjemnému životu: na malém prostoru tady najdete pět oper a státních divadel, nesčetná muzea, nemluvé o spoustě soukromých divadel a galerií. O jejich popularizaci se od roku 2007 pokouší soukromá iniciativa kulturního fondu FrankfurtRheinMain: chce koordinovat a podpočit kulturní akce v regionu a ukázat, že Frankfurt není jen letiště. Genius loci v muzeu Städel Letos představuje první velký projekt, kdy se různé instituce regionu věnují fenoménu expresionismu. Podařilo se zorganizovat program, který zahrne expresionismus v malířství, divadle, kiné, architektuře, tanci a hudbě. Zvlášť v říjnu by mohly být kombinace výstav, představení a koncertů pozoruhodné (viz program na www.phaenomenexpressionismus.de).
Prvním vrcholem projektu je rozsáhlá výstava jednoho z nejvlivnějších představitelů umělecké skupiny Die Brucke. Na obrazy malíče Ernsta Ludwiga Kirchnera se lze podívat do 25. července ve frankfurtském muzeu umění Städel. (Kirchner pochází z Aschaffenburgu, tedy z východního okraje regionu Rýn-Mohan, a navíc se poprvé setkal se špičkovým uměním právě v tomto muzeu, kam zamlada chodíval.)
Genius loci muzea Städel ještě zesílí, když divák opustí výstavu a zjistí, že motivy některých obrazů se nacházejí přímo před budovou muzea: například železná lávka (Eiserner Steg) a západní pŕístaviště u Mohanu (Westhafen). Doufám, že plány kulturního fondu vyjdou: snad potom sroste i na zemi to, co už v nebi dávno srostlo.
Text vyšiel v prílohe Orientace denníka Lidové noviny.