Začalo to nejdřív u mě. Z ničeho nic jsem u sebe asi před pěti lety zpozorovala slabost pro nábytek z mědi. Z materiálu, který mi ještě chvíli předtím připadal odporný. Začaly se mi líbit takové ty malé servírovací stolky na kolečkách s pozlacenou konstrukcí a skleněnými deskami (většinou dvěma) na odkládání nádobí. Nebo půvabné stojany na noviny z téhož materiálu umně zohýbaného, s držadlem z bambusu či omotaným provázkem z umělé hmoty.
Moje malá soukromá fifties
Dnes stojí v mém bytě už tři odkládací stolky na kolečkách, v každé místnosti jeden. A také dva stojany na noviny, jejichž zakřivené tvary se skrývají pod vrstvami papíru.
Truchlím nad ztrátou stojací lampy, která dlouhé roky stála – mnou opovrhovaná – v obýváku panelákového bytu mé babičky v Českých Budějovicích. Byla trojramenná, s plisovanými stínítky v pastelových barvách. Babička ji mezitím vyměnila za modernější model a já jsem se musela pídit po starožitnictvích, než jsem našla podobnou. Stojí teď v mém obývacím pokoji, hned vedle jednoho ze stojanů na noviny. Říkám tomu můj malý koutek z 50. let.
Nejsem žádná výjimka. Mobilní lapače prachu různých tvarů, jež jsou tak typické pro bytový design 50. let minulého tisíciletí (dnes už to zní opravdu jako hodně dávno), se usidlují i v bytech mých přátel. Stolky ve tvaru ledviny se přimykají k plastovým křeslům ve tvaru vajíčka, na dýhových skřínkách se skleněnými posuvnými dvířky se tísní keramické vázy a exotické figurky z porcelánu. V kuchyňských linkách z IKEA odpočívají porcelánové servisy v pastelových barvách.
Také vídeňské lokály jsou těchhle věciček plné. Jde o vědomé aranžmá – jako třeba v Expressu, klubové kavárně v sedmé městské části, která se dnes co do počtu kaváren směle vyrovná berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Mladí muži a ženy z Ich-AG (doslova Já, akciovka, označení drobných živnostníků – samozaměstnavatelů) tady ťukají do klávesnic svých Applů na pečlivě restaurovaných drátěných křesílkách starých šedesát let.
A jsou i podniky, které tak zkrátka zůstaly – jako třeba Aida, cukrárna s pobočkami po celém měste, která naráz získala kultovní status, protože její interiér z 50. let zůstává už desítky let nezměněn, a vyhovuje tak nejen vkusu prarodičů, ale také generaci jejich vnuků. A půvabným pastelovým světěm ženských let padesátých se věnuje dokonce i výstava pod názvem Feminine Fifties ve vídeňské Poštovní spořitelně.
Co může stát za renesancí bruselských stolků ve tvaru ledviny, pastelových servisů & spol. v našich domácnostech? Snad to, že 50. léta byla přece jen obdobím, kdy naši prarodiče ješt? věřili v hospodářský zázrak a budoucnost byla ve znamení politického rozumu a technického pokroku. I moje generace třicátníků by se ráda dívala do budoucnosti s takovým optimismem.
Je těžké být bobem
Ale co tam vidíme? Důsledky už druhé celosvětové hospodářské krize během deseti let. Bublina s názvem dot.com praskla, už když nám bylo něco mezi pětadvaceti a třiceti. Tehdy jsme se naučili, že stálé zaměstnání není žádná záruka jistoty a že člověk může z teplého světa buržoazní bohémy, jemuž se říkalo bobo, vyletět velmi rychle.
Teď máme před sebou politickou elitu, od níž bychom nejraději zase hned odvrátili oči. A nic na tom nezměnil ani absolutně nudný volební souboj o post spolkového prezidenta, který Rakousko zažilo minulý týden. Spolehlivý, ale přece jen poněkud bezbarvý současný prezident Heinz Fischer se musel měřit se dvěma obskurními figurkami. První z nich, kandidátka Svobodných, působila jako guvernantka s Mateřským křížem (to je ten, co jej udělovali nacisté zvlášť zasloužilým árijským matkám), která omylem zabloudila do reality z Hanebných panchartů Quentina Tarantina. Druhý kandidát, z Rakouské křesťanské strany, využil svých pět minut slávy k tomu, aby znechutil i těch pár posledních věřících. Výsledkem je další politický úřad, jehož smysl je poškozen kvůli nedostatku zájemců na úrovni jako celek.
To už se člověk radši potěší svým stolkem z padesátých let.