Nedávno jsem večer doma na gauči z nudy přepínal televizní kanály – a na veřejnoprávní ARD jsem narazil na pravidelný týdenní pořad Haralda Schmidta. Mezi německými komiky se považuje za intelektuální špičku, ba za jakousi německou verzi Johnnyho Carsona, amerického zakladatele formátu late night show.
V letech 1995 až 2003 měl Schmidt populární noční pořad na soukromé SAT1 a stal se oblíbeným cynickým komentátorem německého dění. Získal několik významných televizních cen a dost mých známých si ho cení. Na můj vkus je až moc arogantní a nucený, ve srovnání s americkými kolegy mu chybí sebeironie. A jemu i Bolku Polívkovi by měl někdo říct, že oblek v kombinaci s dlouhými rozcuchanými vlasy nepůsobí komicky, ale toliko blbě.
Právě jsem chtěl přepnout, když se objevil Schmidtův host: dlouhovlasá baculatá teenagerka. Přišla trošku nemotorně a schoulila se na židli, jako by se v ní chtěla skrýt. Byla to Helene Hegemannová, zázračné dítě, chcete-li divadelní a filmový Mozart, která právě vzbudila poprask svým prvním románem. A také spor ohledně plagiátorství.
V patnácti hra, v šestnácti film Před třemi lety, když bylo slečně Hegemannové 15 let, napsala svou první divadelní hru Ariel 15. Byla úspěšně uvedena na experimentální scéně v Berlíně, nadšeně přijata kritikou a rok poté zpracována jako rozhlasová hra.
V témž roce – 2008 – se do německých kin dostal film Torpedo, který sama natočila podle vlastního scénáře (sepsaného ve čtrnácti). Mladá režisérka dostala významnou cenu Maxe Ophulse pro začínající filmové tvůrce. A na začátku roku 2010 ji vyšel první román Axolotl Roadkill.
Stejně jako v jejích předchozích dvou dílech, i tady román – jako by autobiografický – mluví za mladou generaci. Za generaci této dekády, nultých let, zklamanou světem dospělých. Velmi naturalisticky líčí zkušenosti s alkoholem a drogami, odehrává se na lokalitách berlínské technoscény… Zkrátka jde o zkušenosti, jaké autorka ve svém věku mohla těžko sama nabýt. Německé kulturní rubriky však jednohlasně překypovaly chválou a oceňovaly její drzé, šokující psaní. Začátkem února se ale objevily první dohady, že román je částečný plagiát.
Opravdovost lepší než původnost Nejprve se objevilo srovnání s pasážemi z románu Strobo berlínského blogera Airena, pak i s dalšími. Sám fakt plagiátorství pro mě nebyl tak zajímavý jako diskuse, která se následně rozvinula na kulturních stránkách, jež mladou spisovatelku donedávna tak zbožňovaly.
Občas to byla až osobní kritika (Helene Hegemannová slavila své osmnáctiny 19. února v technoklubu Tresor, jedné z románových lokalit, kam ji podle všeho pustili poprvé v jejím životů). Začalo se zpochybňovat i autorství prvních dvou jejích děl. Například se objevila úvaha, jakou roli tady mohl sehrát její otec, známý divadelník Carl Hegemann. Mladá spisovatelka se bránila tím, že všechno, co zná a o čem píše, odněkud převzala a že originálního u ní není v podstatě nic – děležitější než původnost je prý opravdovost. Literární kritika ji ale nechtěla nechat tak lehce uniknout, až se nakonec Helene Hegemannová pod veřejným tlakem osobně omluvila blogeru Airenovi. Nakladatelství pro jistotu z právních děvod? připravilo druhé vydání s kompletním seznamem všech pramenů.
Kdyby to nakladatelství dělala vždycky, celá jedna větev literární vědy a kritiky by přišla o práci… Ale i tady platí: Intertextualita je mrtva, ať žije intertextualita.
Náš svět dospělých A kulturní aférka šla do třetího kola. Momentální stav vypadá takto: Helene Hegemannová je rehabilitována, text prý zdařile sampluje převzaté části do nového celku. Obsáhlá teoretická diskuse o původnosti, intertextualitě a kvalitě literatury dosud neskončila.
Na jedné straně mě fascinuje živost našeho kulturního prostředí a horlivost, s níž se lidé věnují základním otázkám literatury. Ale na druhé straně – príběh diskuse je také názorným příkladem onoho světa dospělých, z nějž jsou hrdinky Helene Hegemannové tak zoufalé. Autorka mezitím prohlásila, že ještě neví, jak to s ní bude dál. Prý uvažuje, že by prodávala v řeznictví.