Říká se, že velcí lidé si zaslouží pořádné biografie. Ale to není přesné – pořádné životopisy velikánů si zaslouží především čtenáři. A takovou knížku o světoznámém reportérovi Ryszardu Kapuścińském napsal jeho žák z deníku Gazeta Wyborcza Artur Domosťavski.
Před třemi lety polský Newsweek zveřejnil, že Ryszard Kapuściński spolupracoval v 60. a 70. letech s komunistickou rozvědkou: napsal několik zpráv k politické situaci v Africe a Latinské Americe, sestavil charakteristiky osob, s nimiž se stýkal, a mimo jiné označoval pravděpodobné agenty CIA.
Mezi kladivem a kovadlinou článek Newsweeku vyvolal bouři – a redakce se ocitla mezi kladivem a kovadlinou.
Odpůrci lustrací doma i v zahraničí tvrdili, že jde o další dějství pravicového honu na čarodějnice (i když Newsweek spolu s Gazetou Wyborczou patřily mezi nejostřejší kritiky lustračního zákona bratrů Kaczyńských). Stoupenci lustrací namítali, že místo aby Newsweek Kapuścińského jasně a jednoznačně odsoudil, zabýval se okolnostmi spolupráce a pravděpodobnými spisovatelovými motivy (byl členem komunistické strany a nepovažoval takovou spolupráci za nic špatného; změnil názor až v polovině 70. let).
Nikdo nezpochybňoval fakta, která Newsweek předložil; spor se vedl o to, zda je novináři směli zveřejnit. Respektive – jestli je možné hledat pravdu v archivech Státní bezpečnosti. Není to možné, rozhodla Gazeta Wyborcza, v níž Kapuściński otiskoval úryvky svých knih (například Cestování s Hérodotem nebo dva cestopisy vyšlé i česky – Impérium a Eben).
Teď má ovšem sama Gazeta potíž, protože příští týden vyjde životopis sepsaný jejím vlastním redaktorem, Kapuściński. Non fiction.
Císař reportérů je nahý
Artur Domosťavski představil spisovatelův portrét tak odlišný od toho, jejž si pěstoval sám Kapuściński i značná část médií, že nakladatelství Znak odmítlo knihu vydat. Když autorská práva převzal Swiat Ksiński, vdova po spisovateli požádala o soudní zákaz jejího šíření (soud návrh zamítl). Domosťavski napsal to, o čem jiní léta mlčeli, aby nebyli obviněni z lustrační posedlosti, ze závisti nebo ze špinění památky císaře reportérů, zesnulého před třemi lety. Že byl Kapuściński v mládí komunistou a díky tehdejším kontaktům se mu v Polské lidové republice vedlo až do pádu komunismu docela dobře. Že neodmítl spolupráci s polskou rozvědkou a v Angole v roce 1975 komunistické povstalce nejen doprovázel, ale sám se chopil zbraně a sloužil i jako tlumočník sovětských vojenských poradců. Navzdory tomu, co se o autorovi Fotbalové války (česky 1983) tradovalo – a on to nepopíral -, nikdy se nesetkal s Che Guevarou, Patricem Lumumbou ani Salvadorem Allendem. Není pravda, že ho čtyřikrát chtěli popravit zastřelením. Jeho otec neutekl ze sovětského zajetí (údajně měl zázrakem uniknout smrti v Katyni); ve skutečnosti se nikdy do zajetí nedostal, Kapuściński si to vymyslel už po pádu komunismu, aby si vylepšil životopis. Co je horšího, fabulace a faktické nesmysly jsou časté i v jeho knihách.
Domosťavski psal 600-stránkovou biografii tři roky, mluvil s Kapuścińského přáteli a příbuznými, putoval v jeho stopách Afrikou i Latinskou Amerikou. V rozhovoru pro Newsweek přiznal, že některá zjištění šokovala i jeho, ale názor na svého učitele nezměnil – byl to velký spisovatel a úžasný člověk s chybami a hříchy.
Předpokládal, že jeho kniha vyvolá bouři, ale nečekal ji ještě před vydáním. Problém je v tom, říká Domosłavski, že v Polsku jsme si ještě neprošli debatou, jak mluvit o lidech všeobecně ctěných a jak psát jejich biografie. Ve Velké Británii by přece taková kniha byla brána jako velmi delikátní, jemná a taktní. Má pravdu (kdo se chce přesvědčit, ať se podívá do knihy Johna Keana o Václavu Havlovi).
Učitel a žák
Domosťavski svého učitele nesoudí, snaží se porozumět jeho motivaci. Zveřejňuje fakta z jeho života, za něž se Kapuściński styděl nebo se jejich zveřejnění dokonce bál. Nebylo čeho, tvrdí Domosłavski, ale mnoho čtenářů i kritiků tak shovívavých není. Jedni útočí na Kapuścińského, jiní na Domosťavského.
Pochvalné recenze napsali sociolog Zygmunt Bauman nebo spisovatel Andrzej Stasiuk. Všichni čekají, co o knize Domosťavského řekne sama jeho redakce, která už léta určuje – se střídavými úspěchy – standardy polské žurnalistiky. Vdova po Kapuścińském slibuje další soud. A do knihkupectví dorazilo prvních 45 tisíc výtisků.