Trvalo dlouho, než jsem se zase jednou vydala na výstavu ve své rodné Vídni. Možná to znáte: Když navštívíte cizí metropoli, vydáte se bez dlouhého rozmýšlení minimálně na jednu výstavu, na niž uvidíte reklamu. V Muzeu moderního umění v New Yorku jsem si na podzim nadšeně prošla výstavu Bauhausu, přestože jsem většinu vystavených předmětě znala z dřívějška.
Jenže to, co ve Vídni zajímá turisty, nechává Vídeňany podivuhodně chladné. Možná i proto, že velká část výstavního dění se momentálně vejde do škatulky kasovní trhák. Příklad za všechny: právě probíhající výstava Impresionismus v Albertině, jejíž vedení sází na oslovení co nejširších vrstev a vliv na veřejnost.
Ach, starý dobrý císařský kýč
Odhlédněme od toho, že moje generace se impresionistů poněkud přejedla, protože se na nějakého toho Cézanna nebo Degase dívala už od školky v čekárně každé druhé ordinace zubního lékaře. Důležitější je, že podobná výstava by mohla viset stejně dobře v Berlíně, Londýně, Praze nebo nejlépe v Paříži. Což nejspíš taky bude, protože podobné výstavní koncepty jako tento se opakují jako hudební hvězdy, které i po desetiletích stále objíždějí svět a naplňují stadiony s výběrem Best of.
Proto výstava, o níž chci psát, nemá kvality trháku, zato je znamenitě zasazena do kontextu města. Jmenuje se Boj o město a líčí úsek rakouských dějin, který se – vtlačen mezi dvě světové války – nikdy nemohl zapsat zlatým písmem: třicátá léta. Fin de siecle? Secese? Elegantní hlavní město císařské říše? Tato hesla rozsvítí oči turistěm i místním. Mezi díly Gustava Klimta, památkami na císařovnu Sissi a – pro pokročilé – stavbami Josefa Hoffmanna a Adolfa Loose se člověk rád ztratí v kýčovitém světě monarchistického sentimentu.
Ale třicátá léta? Na rozdíl od České republiky je to v Rakousku temná kapitola společenských, politických a kulturních dějin, chmurná předehra k následným hrůzám nacistické epochy. Ve škole nás učili, že tehdy byla vysoká nezaměstnanost, ve společnosti panovala beznaděj a v zemi zučila občanská válka mezi dvěma největšími tábory První republiky: sociálními demokraty a křesťanskými socialisty.
Jedna velká katastrofa…
Rakouská První republika nebyla žádným hrdým státem jako ta československá. Byla to jedna velká katastrofa. Máme na tuto dobu sice architektonické památky – třeba velké socialistické obecní budovy podobající se pevnostem. Nikdy ale nedosáhly statusu umění jako architektura českého kubismu, natož pak aby vzniklo nějaké muzeum, které by seznamovalo s tehdejším životním stylem a pocity lidí. Aby nový stát po druhé světové válce dostal ten správný ideologický náboj, navázalo se raději na jiné historické etapy než na rozhárané meziválečné období. Například na vídeňský biedermeier.
Vídeň třicátých let je bílým místem na mapě rakouských dějin, které výstava Boj o město v Domě umělců na Karlsplatzu působivě zaplňuje. Je tu shromážděno tolik exponátů – celkem 1800 v sedmnácti místnostech, že hned u vchodu najdete cedulku s upozorněním, že druhou vstupenku dostanete za poloviční cenu (přijeďte se podívat, trvá do 28. března). Takové množství dojmů se stejně najednou zpracovat nedá, což z vás snímá pocit viny, když si nepřečtete popisek pod každým obrazem.
… v éře rychlosti a reklamy
Můžete se procházet výstavními prostorami, jak je vám libo, a v katalogu si vyhledat, co vás zajímá. Takový pčístup se hodí o to víc, že hlavním poselstvím výstavy je zprostředkovat jejím návštěvníkům tehdejší trendy a životní pocity.
Hlavním tématem je Vídeň a sociální i politická pnutí tehdejší doby, ale pozadí, na němž se tyto konflikty odehrávají, je stejné jako ve všech ostatních metropolích této epochy: je to doba moderny, počátků masové komunikace, motorizované dopravy, reklamy a s tím spojené rychlosti, která ovládla životy lidí.
Výstava cestuje časem zpět, aby poukázala na souvislost s budoucností.