So sociologičkou Jiřinou Šiklovou o učňovských rokoch Európy, citlivosti voči rozdielom a skúsenosti s LSD.
Foto: Lucie Robinson
Niekedy v druhej polovici šesťdesiatych rokov vraj bol medzi poslucháčmi Jiřiny Šiklovej aj Jan Palach, aj keď ona si nie je istá, ktorý to bol. A do tej istej posluchárne, do ktorej chodil, sa po rokoch nemilosti vrátila znovu prednášať. Hovorila študentom o tom, ako dodatočne zistila, aké úžasne racionálne Palachove požiadavky v skutočnosti boli. „Mám ráda výrok českého filozofa Emanuela Rádla, že skutečnost netvoří jenom událost sama o sobě, ale i smysl a význam, který jsme jí dali. Ten smysl Palachovy oběti se v prvních letech zdánlivě vytratil. A já se bála za zemřelého, ale i za jeho maminku, že bude zapomenut.“ Až po dvadsiatich rokoch znovu v januári 1989 zaplnil námestia a ona si mohla povedať: „Tak se mu to předse podařilo“. Ale aj Jiřině Šiklovej – aj keď to tak nehovorí – sa to podarilo. Je vždy tým človekom, čo sa zamieša do všetkých vecí. Nie tým, kto je najviac vytŕča, ale tým, kto rozhýbe to, čo stojí. Po rozpade spoločného štátu to boli česko-slovenské vzťahy. Za normalizácie robila to najnebezpečnejšie – spojku. Tú prácu, ktorú nikto nevidel, ale za ktorú sa chodilo do basy natvrdo. „Když se něco přihodí, lidi se domnívají, že jsou obětí. A já jsem nerada obětí,“ povedala raz. „Já si opravdu myslím, že záleží na mně, kam se připletu, do čeho promluvím, do čeho se vmísím.“ „Ty musíš být v každé kaši kvedlačkou,“ hovorila Jiřině maminka, keď bola ešte malá.
Veľká časť verejnosti, čo na začiatku deväťdesiatych rokov na Slovensku venovala svoju energiu zachovaniu spoločného štátu, to robila hlavne z obáv pred politickou garnitúrou, čo mávala zástavou samostatného Slovenska. Ale prečo to bolo dôležité pre vás? Prečo ste nepatrili medzi tých, čo mali skôr pocit – ať si jdou?
V době takzvané normalizace jsem udržovala neoficiální kontakty se skupinami, které se hlásily k odporu proti tehdejšímu režimu v Česku i na Slovensku. Pochopila jsem, že máme společné zájmy, že skutečnost, že píšeme a mluvíme poněkud odlišnými jazyky, nás obohacuje. Udržení takovéto vazby jsem považovala za cenné. Československo jako stát vytvořený z několika národů, ve kterém se ale občané spojovali na podkladě souhlasu s jeho pojetím jako nadnárodním celkem, jsem považovala za významný přínos k evropské kultuře a jakýsi předobraz možného vytvoření evropské unie, která v té době existovala. Již v roce l968 jsme viděli, Češi i Slováci, záruku naší – samostatnosti – ve vytvoření tehdy Spojených států evropských.
Ako to vidíte dnes? Keby sme žili v spoločnom štáte, žili by sme v slušnejšej krajine, než sú Česká republika a Slovensko?
Když vidím problémy toho, čemu se říká transformace na tržní hospodářství, u nás a na Slovensku, formování politických stran, které se neodlišují programem, ale podle svých politiků, tak si myslím, že při zachování jednoho státu a federace by byl tento proces ještě komplikovanější. Nakonec, jsme nyní spojeni v EU, takže se zase tak moc nestalo.
Dalo sa proti rozdeleniu urobiť viac? Alebo by to aj tak nemalo význam?
Bylo možné udělat o rozdělení státu referendum, ale nebyla zde od politiků dostatečná vůle jednotný stát udržet. A také to byla asi naivita některých politiků – přecenili vliv slova a myšlenek, které znali z diskusí v kruzích lidí sobě blízkých. Zkušenosti tehdy s voliči neměl vlastně nikdo. Byla to učňovská léta.
Je pre vás dnes Česká republika príjemným miestom na život? A Praha? O ktorej Ludvík Vaculík napísal, že sa predáva za valuty?
Ano, žiji v této republice ráda a jsem i v Praze ráda. Ludvík Vaculík vždy svými formulacemi provokuje. Konečně, již husité říkali, že Praha je děvka Antikristova. Ale já mám tu děvku ráda a mně se v ní dobře žije a mám pocit, že ji musím bránit před těmi, kteří by ji chtěli zničit samými hotely a kšefty.
Malá politika
Ľudia sa vás asi často pýtajú, prečo ste po roku 1989 nešli do politiky, prečo vás nelákalo kandidovať za prezidentku, alebo sa angažovať v nejakej strane – taký aktívny človek – a vy na to vždy hovoríte niečo v tom zmysle, že to nie je pre vás. Čo je pre vás?
Nejsem a nechci být v takzvané velké politice, protože ta je vázána na členství v některé politické straně. Nestranický politik či politička, to bylo možné pouze v prvních měsících po převratu. Účastnila jsem se na politickém dění jako tehdejší členka KSČ pouze v roce l968 až do dubna roku 1969 – a to zase jen na vysokých školách. A tehdy činnost nebyla příliš vázána stranickou disciplinou. Ale i tak jsem si uvědomila, že by mně nutnost patřit do určitého názorového seskupení a zastávat a prosazovat určité názory jen proto, že byly přijaty na nějaké schůzi, vadila. Asi bych nechtěla se podřídit a ztotožnit s nějakou stranou a jejím programem. Nedovedla bych to. Do politiky se ale stále pletu.
Občianskej politiky?
Ano, v tom, co pejorativně nazývá Václav Klaus endžiouismem. To mně vyhovuje. Mohu se angažovat za sebe, přímo za program, cíl, se kterým souhlasím. Politika se nedělá jen skrz politické strany.
Varovali ste kedysi, ešte pred osemdesiatym deviatym, že ľudia z disentu by nemali ísť do politiky, lebo na to nemajú potrebné predpoklady, že sa na to lepšie hodia ľudia z takzvanej sivej zóny, ako napríklad Miloš Zeman alebo Václav Klaus. Myslíte si to stále?
Není to celkem tak. Upozorňovala jsem v ní, že změní-li se režim, tak bývalí disidenti se nestanou nositeli moci, nebudou z nich ideální politici.
Prečo nie?
Protože měli a mají ambivalentní vztah k moci jako takové. Každý kdo se po roce l968 přizpůsobil, mohl získat za normalizace moc, stát se politikem. Ti, kteří se postavili do opozice tehdejšímu režimu, se na tom nechtěli podílet. Proto se k moci, velice snadno a vlastně po zádech těch disidentů, dostali ti, kteří tehdy za normalizace představovali takzvanou šedou zónu.
Povedali ste, že je nesmierne ťažké, aby sa mravný človek udržal v politike. Máte dnes pocit, že sa to niekomu podarilo? Podarilo sa to Václavovi Havlovi či Karlovi Schwarzenbergovi? A ak áno, tak prečo by sa to nemohlo podariť aj vám?
Je těžké, aby se v takzvané velké politice udrželi lidé, kteří se odvolávají především na svoje interiorizované, tedy zvnitřněné hodnoty a mravní principy. To nejde již proto, že v politice se musí dělat kompromisy. Václav Havel mohl být tak dlouho prezidentem, protože tento úřad v Československu byl chápan jako nadstranický. Navíc byl nesen étosem převratu, či chcete –li takzvané sametové revoluce, jejíž byl profilující tváří. Další prezident musí být- a taky je – vázán na jasně vymezenou politickou stranu.
V článkoch, ktoré dnes vychádzajú v západoeurópskych časopisoch o ekonomickej kríze, sa čoraz viac objavuje Marx. A vety ako – kapitalizmu niet pomoci, treba sa teda zaoberať socializmom. Treba?
Starý dobrý Marx za nic nemůže. Tehdy ani nyní. To byl intelektuál, který nikdy žádnou revoluci nedělal. Mladí lidé zde vůbec nic o něm nevědí, a na Západě asi taky ne. Je to snad na Západě jakési módní heslo, asi jako když se někdo, kdo chce naštvat maminku, začne prohlašovat za feministku, a taky o tom nic neví.
Pre generáciu niekdajších marxistov to musí znieť trochu ako zlý sen a trochu ako zadosťučinenie, nie?
Kdo je to marxista? Ten, kdo vysvětluje dějiny na principu historického materialismu? Nebo za něj budete považovat učení o nadhodnotě a vykořisťování této nadhodnoty? Nebo obecně materialismus? Názor, že jednání lidí je určováno jejich společenským bytím? No to přece platí stále, ne? Já opravdu vážně o marxismu mluvila pouze s lidmi na Západě.
Členkou KSČ ste neboli dlho, prestali ste ňou byť dávno predtým, než by ste sa mohli dostať do šedej zóny. Prečo ste vstúpili do strany?
V KSČ jsem byla, ale nepřijala jsem žádnou funkci protože jsem tehdy měla malé děti a psala svoji disertaci. To bylo na počátku let šedesátých. Jedinou funkci jsem měla v roce l968. Tito lidé pak byli zařazeni z rozhodnutí UV KSČ mezi takzvané pravicové opoziční živly a z KSČ vyloučeni. Já ale z KSČ již v dubnu l969 sama vystoupila – tehdy to šlo – takže jsem k žádným prověrkám nešla. Toto jsem zase za sebe rozhodla sama, ne abych čekala, co oni se mnou udělají.
Napokon, teda držíte palce súčasnej českej vláde?
Politika není fotbal ani hokej. Proč bych měla nějaké vládě držet palce? Já jsem sice stará, ale ještě nejsem tak pitomá, abych takto uvažovala.
Aha, možnože držať palce predsa len nie je celkom to isté, čo fandiť. Je v tom aj obava, že ten, komu držíte palce, môže všetko pokaziť. V našej časti sveta niekedy ľudia držia palce nejakej svojej vláde aj zo strachu, že to, čo by prišlo namiesto nej, by bolo oveľa horšie.
K dramatickým změnám u nás nedojde, protože jsme v EU a v NATO a kvalita našich politiků je tak mizerná. Až na výjimky, třeba Karla Schwarzenberga a dnes i Ondřeje Lišku.
Vnútorná sloboda
Celá éra odporu proti režimu, v ktorej ste boli napríklad upratovačka, alebo väzenka, je dávna minulosť – aký máte pocit, keď o tom rozprávate vnúčatám?
Často přednáším vysokoškolským studentům a i středoškolákům, někdy skautům nebo ymcařům. Nikdy o minulém období nemluvím jako o heroizmu, ale snažím se zdůraznit obecné hodnoty mravních postojů, chcete-li integrity osobnosti člověka.
Dá sa sprostredkovať zážitok, že to nebola nuda?
Popisem vlastních nálad, úzkostí, prostě ochotou vložit se do toho, být upřímný až tak, že je to možné proti člověku, tedy vypravěči využít. Prostě dát se všanc. A pak, nemluvit dlouho, mluvit tehdy, když je na to nálada, dobrá atmosféra, a netvářit se jako autorita. A ocenit toho druhého, když má odlišný názor a s námi nesouhlasí.
Kedy najradšej rozprávate?
Když se vnuci a vnučky ptají. Snažím se vyprávět příhody, ne historii. Největší úspěch je, když jsem někde na chalupě a tam jsou s nimi jejich kamarádi a kamarádky a ti jsou zvědaví. Pak vidím, jak mým dětem to dělá dobře, že jejich babička má tyto zkušenosti.
Má tradícia vnútornej slobody pre českú spoločnosť nejaký zmysel?
Vnitřní svoboda, to není vázáno na jeden lidský život. To je linie, která se táhne dějinami po tisíciletí. Ted jsem zrovna jednomu z vnoučat pomáhala s napsáním obsahu Platónova spisu Obrana Sokratova. Četla jsem to znovu, nebylo problémem to zprostředkovat současné generaci. Bylo to vysoce aktuální, přestože Sokrates – pokud vím – zemřel před 2508 lety. Exaktní vědy jsou důležité, ale morálka, kultura, hodnoty, které spojují generace, se tvoří a předávají přes generace právě na takovýchto výkladech minulosti, která je lidstvu společná. Tedy, té části lidí, kteří o těchto problémech přemýšlejí. Ti, co nepřemýšlejí, si předávají asi jiné hodnoty, ale ty nás nespojují přes věky.
A dnes?
Všimněte si: pokud tito lidé, takzvaní disidenti, vstoupili do politického života, tak dělali určitě taky chyby. Ale nikdy nikdo je neobvinil z finančních skandálů, korupce, z toho, že by se nechali podplatit. Neznám jediný případ. To taky snad svědčí o určité morálce, jejíž rysy přetrvávají až do současnosti. Víte, vnitřní svoboda, jak říkáte, má význam jen pro malou část občanů. Většina skoro vždy jde s proudem a s tím, co je pro ty lidi momentálně výhodnější. Ale minorita profiluje společnost a to platí jak v politických postojích, tak v kultuře.
Čo je najhoršie na väzení?
Takto jsem o tomto období ani neuvažovala. Ale nejhorší je asi to stále opakování téhož, to že někde venku, za zdmi toho vězení, běží život, dějí se určité věci a vy jste od toho odtržena, nemůžete se ničeho zúčastnit. Je to jakoby člověk byl pohřben a věděl o tom, že je pohřben.
Bol pochovaný?
Tuto poslední zkušenost, samozřejmě, nemám.
A čo je, ak sa to tak dá povedať, najlepšie?
Nejlepší? Snad to, že před tím, než vás zavřou, to již trochu očekáváte. Víte, že jste sledována, snažíte se ještě tomu či onomu zabránit. A když vás zavřou, tak tato epocha na svobodě je uzavřena. Od toho – venku – je klid. Je to jakési druhé dějství, či druhá nebo další hra a znovu jsou vlastně rozdány karty. Ale je-li to nejlepší, to nevím.
Je vám skúsenosť s občianskou odvahou osobne užitočná? Ako sa dá využiť?
Výborně se dá využít, protože snadno odoláte různým nástrahám, nabídkám dělat kariéru. Víte, že zpronevěrou ideálům byste anulovala svůj vlastní život. A taky víte, co asi vydržíte a znáte hranice, za které nechcete jít.
Čo je pre vás jej pokračovaním? Čo je prejavom občianskej odvahy v demokratických podmienkach?
Říkat i to, co je nepopulární, nepříjemné. Angažovat se – tak jako za minulého režimu – pro věci, o kterých jste přesvědčena, že mají cenu. A taky potřeba souhlasu svého jednání s vlastním přesvědčením.
Môže ním byť feministický postoj?
Feminismus není jeden, ale je to více feminismů, a jsou to ideologie, které, jako každá ideologie, opravňují určité jednání, postoje. A protože u nás je feminismus nepopulární – taky proto, že lidi si často myslí, že je to cosi jako boj žen proti mužům – tak přihlášení se k těmto myšlenkám může být také formou určité občanské odvahy. Ale pro feminismus se u nás nezavírá.
Ste zakladateľkou Gender Studies v Čechách, ktorá neverí v radikálny feminizmus. Prečo?
Snad jsem ovlivnila to, že nevznikly feministické studie ani u nás ani v dalších postkomunistických státech. Od začátku jsem totiž rozlišovala feminismy a gender studie, tedy přístup, kdy jsou srovnávány i odlišovány a kritizovány rozdíly mezi muži a ženami. To jsem z těch všech knih pochopila velice brzo. Radikální feministky – a zase je mezi nimi mnoho směrů – se domnívají, že kdyby vládu, moc měly v rukách ženy, že by byl svět lepší. Obávám se, že se mýlí.
V čom spočíva ten omyl?
Záleží více na osobnosti, než na pohlaví toho, kdo jedná a mluví. Po staletí byla žena v méně významném postavení než muž a na tento přístup si zvykli jak muži, tak ženy. Jde o to, aby si muži i ženy uvědomili určenost svého jednání tím, že jsou již od narození stimulováni, vedeni k tomu, aby jednali odlišně. Jde o získání citlivosti vůči těmto rozdílům. Pak se člověk může rozhodnout, jak bude chtít jednat. Když někdo, v uvozovkách, bojuje, za svoje práva, za rovnost, tak to není feminismus. Nanejvýše boj za emancipaci.
Užitočná skúsenosť
Boli ste v skupine, ak sa to tak dá povedať, pokusných osôb, na ktorej v Československu legálne skúmali účinky LSD. Muselo to byť zvláštne: pre väčšinu ľudí sa taká skúsenosť asi spája s pocitom, že robia niečo zakázané. Máte na to príjemnú alebo nepríjemnú spomienku?
Příjemnou. Já svoji zkušenost s LSD považuji za velice významnou. Pocit zakázanosti jsem neměla, to se tehdy zkoušelo v klinických podmínkách, tak proč bych měla mít pocit zakázaného?
Je taká skúsenosť užitočná?
Zkušenost to byla pro mne užitečná, protože jsem si pak lépe dovedla představit psychózu u pacientů a navíc jsem měla pocit, že vím, lépe než před tím, co všechno mne formovalo.
Ako ste ten pocit získali?
LSD je intoxikací, při které se vám objevují obrazy, barevné představy, které nějak souvisí s vašim předchozím životem.Vy si je pak zařazujete do souvislostí. Ty moje skryté obrazy byly hezké, spíše to odpovídalo dětským pohádkám měla jsem bezpečné dětství.
Platí, že obsah takejto skúsenosti – podobne ako sen – sa nedá verne sformulovať do slov?
Je možné ten obraz popsat: Třeba jeden z nich byl jako bych skákala někde v cirkuse na pódiu, ale věděla jsem, že nemohu spadnout, protože tatínek se dívá, a tak mohu skákat jak chci vysoko. Toto lze popsat. Interpretace je ale něco jiného. Pak člověk s tím obrazem pracuje dál.
Systematicky sa zaoberáte aj gerontológiou. Dá sa podľa vášho názoru povedať, že staroba je v Českej republike oproti iným krajinám únosná?
Staroba je stáří a to probíhá všude stejně, pokud tím myslíte fázi života, osobní vývoj generace, která je dnes v tomto věkovém období. Pokud jde o sociální zabezpečení starých lidí, v České republice je na velice dobré úrovni, srovnatelné se státy západními. Ale lidi se raději považují za chudáky a chtějí být litováni. Když řeknu, že v relaci k jiných příjmovým skupinám jsou na tom staří lidé dobře, spíše se na mne naštvou. Ale je to tak.
Nerozčuľujú vás komerčné slogany hlásajúce kult mladosti?
Ne. Až bude starých lidí ještě více, budou se snažit firmy nabízet jim svoje výrobky a budou je častěji oslovovat. I v současnosti se to trochu mění.
Ako vlastne status vysokého veku prišiel o dôstojnosť?
Pokud se pětašedesáti let dožívaly sotva 3 procenta obyvatelstva – a to bylo ještě před sto lety – tak ti, co přežili, byli určitě vysoce selektovaní. Přežili ti, co byli nejzdravější, nejschopnější, nejbohatší, nejmocnější. Ještě v roce l900 se muži dožívali jen 39 let a před Druhou světovou válkou 56 let. Dnes se stáří dožije skoro každý. Nikdo jim jejich status nevzal.
Vy sa nebojíte staroby?
Já již jsem stará a považuji tuto fázi svého života za jednu z nejlepších. Mohu ještě dělat mnoho věcí, které mne baví a jsem nezávislá i tím, že se nemusím snažit o nějakou kariéru. Něco jiného jsou obavy z nemoci. Ale nemocní jsou i lidé mladí a i tito lidé jsou invalidizováni, nebo mají chronické choroby. Kdo ztotožňuje stáří s nemocností, ten to hodně zjednodušuje. To je předsudek podobný jako když podceňujeme jinou věkovou skupinu nebo ženy, nebo nějaké minority.
Šťastný koniec
Boli ste proti lustračnému zákonu, považovali ste ho za nevhodný. Prečo vlastne?
Protože vychází z jakési kolektivní viny. Jsem proti principu kolektivní viny, proto jsem říkala, že je třeba vyloučit, aby se do různých významných pozic nedostali ti, co dříve spolupracovali s STB a byli vysokými funkcionáři KSČ, je možné tím, že se pro určité profese stanoví podmínky. Například, že v té a té profesi mohou být zaměstnání pouze lidé, kteří nestudovali na Dzeržinského vysoké škole v Moskvě. Když chcete pracovat v pohostinství nebo péct housky, taky je pro to podmínkou, abyste přinesla osvědčení, že nejste bacilonosička.
Majú niektoré informácie zostať navždy pochované?
Proč by to tak mělo být? Čím více se něco skrývá, tím více to přitahuje pozornost.
Z obavy, že to môže niekomu nespravodlivo ublížiť, pretože je veľmi komplikované zabrániť tomu, aby nevyšli na svetlo informácie vytrhnuté z kontextu.
Ano, lidem se nemá zbytečně ubližovat. Navíc, je to vlastně jakési prodloužení vlády té StB, když její materiály stále přetřásáme. K evropské kultuře patří křesťanství a v něm je hluboko zakotveno, že viníkovi se má odpustit. Ale viník se musí kát, přiznat veřejně svoje chyby. To se stalo jen výjimečně.
Kde leží hranica toho, čo treba o minulosti vedieť a kde sa začína naháňanie bosoriek?
Já jsem se po roce l989 nesetkala s honěním čarodějnic. Ten, kdo ale jde do veřejného života, například do politiky, by měl počítat s tím, že se lidi budou zajímat o jeho minulost a nedivit se potom, když se ho na to někdo zeptá.
V polemike okolo Milana Kunderu okrem iného tiež zaznelo, že o minulosti päťdesiatych rokov sa hovorí oveľa menej, než o tom, čo prišlo po nich. Je to tak?
To. podle mne, bylo řečeno v jednom jediném článku. O padesátých letech se hodně píše a mluví a natáčejí se filmy. Teď běží zrovna dalších dvacet příběhů v televizi a jsou o začátku let padesátých, o kolektivizaci zemědělství a podobně.
Ale napriek tomu – nevyplynulo z celého toho veľkého sporu o vine či nevine Milana Kunderu, ale aj zodpovednosti tých, čo s touto otázkou prišli, aj to, ako málo si vieme predstaviť dilemy, ktoré museli ľudia riešiť, do akých situácií boli postavení.
Ano, dilemata lidí, kteří byli přesvědčení o něčem a současně se i báli o svůj život a budoucnost, to je rozpor, který není pro padesátá léta ztvárněn. Ted dopisuje knihu s tímto náměrem Ivan Klíma. Jemný záběr chce i určitý odstup. Pak se z dějin vzdálí krvavé scény a člověk bude více hledat to lidské a mravní, to co je vlastně platné i přes generace.
V ktorom momente ste mali pocit, že dejiny sa v Československu prechyľujú smerom k slobode? Bolo to cez Palachov týždeň? Bolo to až v novembri?
Já byla přesvědčena, že dojde snad k nějaké změně až o výročí Palachova týdne, tedy v lednu l969. Myslela jsem, že to bude další uvolnění. Ale že režim padne, to jsem neočekávala. Poprvé jsem si uvědomila, že asi opravdu nastává převrat, když jsem viděla před vstupem do Laterny Magiky hromadu, opravdu hromadu kamer na filmování: je tu tolik novinářů,asi opravdu dojde ke změně.
Dvadsiateho piateho marca 1988 sa v Bratislave konala demonštrácia, o ktorej nikto nečakal, že bude taká veľká, ako nakonec bola – vedelo sa o nej v Prahe? Mala tam odozvu?
Já o tom věděla, protože jsem byla tou, která tyto zprávy taky posílala do zahraničního vysílání.
Ešte sa raz vráťme k rozdeleniu Československa. Hovorilo sa, že sa nakoniec stretneme v Európskej únii, budeme si mávať ponad živé zelené ploty. Dnes nie sú na hraniciach už ani tie. Len opustené budovy colníc, ktoré zbytočne postavili po rozdelení. Je v tom predsa len akýsi happyend?
Tak to třeba nazvěme šťastným koncem. Myslím si, že již lidé přijali tuto skutečnost a příliš je to ani nezajímá. Pro určitou fázi byly ty celnice asi nutností. Asi jako když adolescent testuje, zda ho jeho okolí bere jako dospělého. Konečně, odcházíme každý od rodičů, musíme se od rodiny orientačně odpoutat a teprve když se nám to podaří, tak se můžeme k svým rodičům opětně vrátit. Již jako dospělí.
Jiřina Šiklová (1935) je sociologička, autorka množstva odborných i publicistických statí a kníh. Žije v Prahe. V rokoch normalizácie nesmela prednášať a publikovať, pracovala v pražskej Thomayerovej nemocnici ako upratovačka a sociálna pracovníčka, tu sa začala zaoberať gerontológiou, ktorej sa venuje dodnes. Roku 1981 ju odsúdili na pol druha roka väzenia za podvratnú činnosť. Po osemdesiatom deviatom začala znovu pôsobiť na Univerzite Karlovej v Prahe, vytvorila tu katedru sociálnej práce a založila vzdelávacie a informačné centrum Gender Studies. Za celé obdobie existencie Mostov a česko-slovenského duchovného parlamentu bola na českej strane ich najvytrvalejšou stúpenkyňou. Pred niekoľkými mesiacmi vyšla jej najnovšia knižka Dopisy vnučce.
Rozhovor, ktorý viedli Marta Frišová a Andrea Puková, vyšiel v mimoriadnom vydaní časopisu Mosty s názvom Česko-slovenský fenomén, ktoré ako samostatnú prílohu v denníku SME, vydalo občianske združenie Česko-slovenské Mosty.