Prezident Miloš Zeman změnil obsah pojmu, jehož význam byl v osmdesátých letech důležitý zejména na Slovensku.
Foto: Roman Vondrouš / ČTK
Miloš Zeman v inauguračním projevu vyslovil ambici být hlasem „dolních deseti milionů neprivilegovaných“. Ukázkově tak před- vedl klasické umělé štěpení, o jaké se snaží všichni politici se sklonem k populismu, když dělí společnost na „dobrý, nezkažený, čistý“ lid a na zkorumpované elity označované za „dinosaury“ (Radek John), „zloděje“ (Igor Matovič, šéf slovenské parlamentní strany Obyčejní lidé) nebo za „zdiskreditovanou politickou kastu“ (Beppe Grillo, překvapení nedávných italských voleb).
Snad největší ohlas ze Zemanovy politické triády (tři cíle, tři „osy zla“, tři prosby v modlitbě) vyvolalo putování po ostrovech pozitivní a negativní deviace.
Zárodky hnutí
V české veřejnosti se rozumí jaksi samo sebou, že „ostrovy pozitivní deviace“ jsou Zemanovým vlastním výtvorem, s nímž někdejší prognostik přišel ještě před revolucí. Není to však úplně tak: v osmdesátých letech byl tento koncept společným majetkem části polooficiální společenskovědné obce. Populární byl zejména mezi slovenskými sociology. „Pozitivní devianti“ podle nich představovali opak sociálního typu „stínového člověka“, masově rozšířeného v době normalizace, tedy lidí, kteří ztratili víru v reformovatelnost režimu a ve svých životních strategiích se přizpůsobovali vládnoucím poměrům. Pozitivní devianti se naopak snažili nepodléhat poraženectví a vzdorovat. Vladimír Krivý v sociologické analýze „společenské bídy“ z roku 1988 uváděl ostrovy pozitivní deviace jako nadějný znak žádoucích změn. Zora Bútorová, Ivan Dianiška, Pavol Frič, Fedor Gál a další využili tuto optiku při prognózování vývoje slovenské vědy, když popsali různá „centra pozitivní deviace“ v rámci vědecké obce. Autor těchto řádků psal o hnutích ochranářů jako o líhni pozitivních deviantů, kde v době „eskalace neosobnosti“ vyrůstaly jedinečné individuality. K pozitivním deviantům se hlásili představitelé různých povolání, umělci z alternativní scény, hudebníci, výtvarníci, spisovatelé, divadelníci, ale také mladí křesťané, někteří vědci, pedagogové, psychoterapeuti. A jistě také ti novináři a redaktoři, kteří zápasili o větší prostor svobody.
„Pozitivní deviant“ za normalizace byl pojem pro opak typu „stínového člověka“.
Pojem se ujal také proto, neboť nabízel smysluplný výklad životní situace. To, co vnější okolí pozitivních deviantů (a především oficiální struktury) označovalo za „nerealistické či extremistické“, bylo takto překvalifikováno na pozoruhodné, žádoucí a hodné následování. Uskutečňovalo se tak „odklínání stigmatizovaných“.
Analyzovat negativní protipól nemělo tehdy velký smysl: vždyť celý nedemokratický politický systém byl ztělesněním „negativní deviace“ ve smyslu odklonu každodenního chování od morálních norem. Soňa Szomolányiová vyzvedla roli pozitivních deviantů při rozrážení bludného kruhu „normativní schizofrenie“ a předvídavě v nich viděla zárodky tzv. malých veličin, jež mohou přispět k příznivé společenské změně. A skutečně: v listopadu 1989 se na Slovensku tyto proudy slily do širokého občanského hnutí.
Proti posvátnému principu
Miloš Zeman zmiňoval citované ostrovy ve své stati „Prognostika a přestavba“ v létě 1989. Sám tehdy patřil mezi pozitivní devianty. Později vystupoval na mítincích Občanského fóra a spolu s týmem vedeným Josefem Vavrouškem a Danielem Kroupou připravoval program OF. Byl to, alespoň tak si na něj pamatuji (měl jsem na starosti volební program slovenského hnutí Veřejnost proti násilí a obě hnutí úzce spolupracovala), jiný Miloš Zeman než ten, který přišel po něm. Jiný než Zeman-premiér se stínem opoziční smlouvy a nevyjasněných kauz. Jiný než ten dnešní, ať už jako kandidát, jehož kampaň provázel nebezpečný nacionalismus, nebo jako prezident, který avizuje boj proti médiím.
Hlava českého státu vnímá dnes pozitivní deviaci jako „ostrovy nadprůměrného výkonu“, podnikatele baťovského typu, starosty zvelebující obce, jakési novodobé „hrdiny kapitalistické práce“. O jejich užitečnosti není pochyb, je to však poněkud jiný sociální typ, než byli pozitivní devianti v době, kdy bylo potřeba nejen více námahy, ale také více odvahy a mravní integrity. Právě takovými jsou však přinejmenším někteří obyvatelé jeho ostrovů údajné negativní deviace. Je jistě pravda, že česká média nejsou vždy vzorem profesionality a nezaujatosti a část z nich podléhá bulvárnosti, nic- méně je to právě ona vrstva slušných médií a novinářů, kteří svým psaním dělají hodně pro to, aby se v zemi dalo dýchat. Bez nich bychom o některých skutečných „negativních deviacích“ věděli mnohem méně. Zemanem zmiňované „kmotrovské mafie“ by měly zelenou, soudy, policie i celá politická třída by necítily potřebný tlak.
Miloš Zeman může po Václavu Klausovi přinést užitečný proevropský vítr do české zahraničí politiky – a být protiváhou české zdrženlivosti či euroskepticismu, ať už pochází z jakýchkoli zdrojů. O tom však v inauguračním projevu nemluvil. To, o čem mluvil, ho bohužel zařazuje na místa, kde on vidí jiné. V EU, jak připomněl nedávno předseda Evropské komise José Manuel Barroso, „je svoboda médií posvátným principem, o tom ať nejsou žádné pochybnosti“. Pokud je však tento princip obecně uznávanou evropskou normou, pak je válka proti „podstatné části českých médií“, vyhlášená prezidentem České republiky při jeho nástupu do úřadu, deviací. Pozitivní určitě ne.