Nový ministr zahraničí John Kerry měl zamířit víc na východ.
John Kerry a francúzsky prezident François Hollande. Foto: Jacquelyn Martin / AFP / Getty Image
První zahraniční cesta nového amerického ministra zahraničí Johna Kerryho opisuje působivý oblouk napříč devíti zeměmi Evropy a Blízkého východu. Je ale otázka, zda by neměl raději navštívit jenom dva státy – Čínu a Japonsko. To nejpodstatnější a nejnebezpečnější v mezinárodních vztazích se totiž odehrává právě mezi nimi. Druhá a třetí největší ekonomika světa jsou již několik měsíců zaklesnuté ve sporu o území, oživují nepěkné historické vzpomínky a dávají najevo, že v případě krize ani jedna ze stran neustoupí. Obchod mezi oběma zeměmi, který se obvykle pohybuje okolo 350 miliard dolarů ročně, významně poklesl. Stačí náhoda, špatný odhad stavu nebo nečekaná událost a situace se snadno může vymknout kontrole.
Víc Ameriky
Vše se odehrává v situaci, kdy se Čína vnitřně i navenek proměňuje a zároveň postrádá hlubší strategické partnerství se Spojenými státy. Po pravdě řečeno, mizivý pokrok ve vztazích s Čínou představuje největší nezaplněný prostor v jinak úspěšné zahraniční politice Baracka Obamy.
Není to tím, že by nebyla snaha. Obamova administrativa nastoupila do úřadu rozhodnutá vytvořit ze vztahů s Asií svou prioritu a korunovat je vazbami s Čínou. První cesta Hillary Clintonové v roli ministryně zahraničí vedla do Asie a dřívější prezidentská kandidátka dávala najevo, že se dialog s Čínou zaměří na širší strategické otázky a neuvízne ve sporech o lidská práva. Vláda byla rozhodnutá jednat s Čínou jako do jisté míry s rovnocenným partnerem. Zbigniew Brzezinski, o němž je známo, že má k Baracku Obamovi blízko, spekuloval o nutnosti zavést schůzky „G 2“ – průběžný dialog mezi Washingtonem a Pekingem, jehož tématem by byly globální výzvy.
Jedinou cestou ke stabilitě v Asii je spojenectví mezi USA a Čínou.
Čínská reakce však byla zmatená a nejasná. Peking měl obavy, že je vtahován do diplomatické hry supervelmocí, která může rozptýlit jeho pozornost napjatou k jedinému cíli, ekonomickému rozvoji. Čína si chtěla zachovat právo být považována za rozvojovou zemi, aby mohla, například, dále budovat svůj průmysl bez velkého ohledu na klimatické změny. Část pekingské diplomatické elity měla podezření, že se Američané snaží nastražit past a donutit čínskou vládu formálně schvalovat rozhodnutí vznikající ve Washingtonu. Jiní chápali Obamovu nabídku jako výraz rostoucí síly Číny a to je vedlo k přesvědčení, že udělají nejlépe, když se nadále soustředí na budování ekonomické moci a budou vyčkávat.
Čínská odpověď na počáteční diplomatickou iniciativu americké vlády tak byla chladná. Na konferenci o změně klimatu v roce 2009 v Kodani se Číňané chovali dokonce pohrdlivě a aktivně se pokoušeli překazit americké úsilí o dosažení dohody.
V Asii mezitím obavy z nového čínského sebevědomí rostly. Asijské země od Japonska přes Vietnam až po Singapur dávaly najevo, že by uvítaly větší americkou přítomnost v regionu, takovou, která by jim zaručila, že se Asie nestane zadním dvorkem Číny.
Obamova administrativa chytře odpověděla v roce 2011 svým „výpadem do Asie“. To byla v podstatě kombinace ekonomických, politických a vojenských opatření, jejichž smyslem bylo ukázat, že Spojené státy jsou ochotny posílit svou roli v Asii a vytvořit protipól jakékoli potenciální čínské hegemonii.
A hned další cesta
Výsledkem však byly ještě napjatější vztahy s Pekingem. Dnes sice Čína a Spojené státy stále udržují při životě mechanismy, jako je třeba strategický a ekonomický dialog mezi vysokými vládními představiteli, ty ale připomínají prázdné formální rituály. Američtí a čínští představitelé si mezi sebou nevybudovali pouta důvěry. Peking vnímá americkou přítomnost jako snahu zadržovat Čínu a věří, že hlavní příčinou krize ve Východočínském moři je rostoucí japonský nacionalismus tolerovaný Washingtonem.
Japonsko zřejmě skutečně z vnitropolitických důvodů vstupuje do své vlastní fáze zvýšeného sebevědomí a agresivity. Větší díl viny však leží na Pekingu. Čína se stala v Asii dominantní silou. Zároveň ale prochází složitou politickou transformací a čelí ekonomickým výzvám, kdy závratný hospodářský růst uplynulých dekád naráží na překážky. Část čínského establishmentu, například armáda, požaduje tvrdší postoj ke Spojeným státům. Odhalení, že čínská vláda podporuje hackerské útoky proti americkým vojenským a obchodním cílům, zapadá do celkového obrazu čím dál arogantnější a důraznější Číny.
Ať za stávající situaci nese vinu kdokoli, skutečností zůstává, že jedinou dlouhodobou cestou ke stabilitě v Asii je silné partnerství mezi Spojenými státy a Čínou. Tyto dvě země spolu nebudou vždy souhlasit, potřebují si ale vybudovat mnohem hlubší a kvalitnější vazby.
Až se ministr Kerry vrátí ze své první zahraniční cesty, měl by hned začít plánovat další. Do Asie.