Americké mosty, letiště a železnice potřebují mnohem víc.
Foto: Jewel Samad / AFP / Getty Images
Prezident Obama ve zprávě o stavu unie představil rozšířenou verzi „chytrých“ opatření, která mají vytvořit nová pracovní místa a oživit ekonomiku. Výrazně však snížil své cíle v jediné politice, která by ekonomiku rychle nastartovala a zároveň vytvořila podmínky pro dlouhodobý růst: a to v investicích do infrastruktury. Prezident se několikrát pokusil přijít s návrhy zákonů vyžadujícími investice 50 miliard dolarů, tedy pouhých 0,3 procenta hrubého domácího produktu (HDP), tentokrát se umírnil ještě více a navrhl plán, který má zajistit opravy 70 tisíc mostů z celého území USA, jež jsou ve špatném technickém stavu. To je však na americkou infrastrukturu jen slabá náplast. Podle studie z roku 2009 prováděné Americkou společností stavebních inženýrů by veškerá americká infrastruktura v příštích pěti letech potřebovala investici ve výši 2,2 bilionu dolarů, jinak se americké silnice, mosty, železnice, letiště a související systémy nepodaří dostat do přijatelného stavu.
Teď si představíme tři pádné argumenty.
Propojit města
Nejdříve to nejdůležitější: byl by to ten nejúčinnější prostředek pro tvorbu nových pracovních míst. Soukromé investice do komerčních a bytových projektů jsou nadále výrazně pod historickou normou. Nezaměstnanost ve stavebnictví přesahuje 16 procent, což je mezi jednotlivými obory skoro nejvíc v zemi.
Zadruhé to není drahé: federální vláda si v současné době půjčuje tak levně, že se to možná už nikdy nebude opakovat. Potřebujete-li opravit dosluhující kotel, není rozumné otálet s investicí do údržby. Až totiž kotel exploduje, bude vás to stát mnohem více.
Zatřetí v tomto odvětví hraje významnou roli federální vláda a republikáni ji v tom dlouho podporovali. V roce 1930 Herbert Hoover sice usiloval o vyrovnaný federální rozpočet, zároveň však podporoval velké investice do infrastruktury.
Je nepochybné, jak prospěje růst dejme tomu zdokonalení systémů řízení letového provozu – dostane do země více zboží, cestujících i turistů. Spojené státy by také měly většinu svých středních měst propojit se světovým trhem, v těchto městech totiž od začátku recese dochází k velkému nárůstu vývozu, vzniku nových pracovních míst a ekonomickému růstu. Spojené státy potřebují novou a rozšířenou infrastrukturu, aby mohly dopravit více plynových turbín ze Charlotte (o nichž se v úterý zmiňoval i Obama), přesné lékařské přístroje a stavební stroje z Illinois a Indiany, motocykly z Milwaukee a další.
Přes všechny tyto argumenty jsou však investice do infrastruktury politicky mrtvé téma.
Obama republikánské zástupce v Kongresu pozval na soukromé promítání filmu Lincoln a doufal, že je tím přesvědčí o nutnosti kompromisů. (Pozvání odmítli.) Možná je spíše měl přimět ke sledování úžasného nového dokumentu ze série American Experience (Americká zkušenost) o budování Panamského průplavu. Před 100 lety Spojené státy americké dokončily tehdy nejdražší, nejsložitější a nejúspěšnější vládní program v dějinách lidstva. (Průplav byl otevřen v roce 1914, ale poslední výkopové práce skončily v prosinci 1913.) Historik David McCullough v knize The Path Between the Seas (Cesta mezi moři) odhaduje náklady na 352 milionů dolarů, což přibližně pětkrát přesahovalo celkové náklady na získání tehdejších nových území – Kalifornie, Floridy, Nového Mexika, Aljašky a Havaje.
Francouzi se o vybudování průplavu pokusili o několik let dříve, ale přestože vedením pověřili stavitele Suezského průplavu Ferdinanda de Lessepse, celý projekt skončil fiaskem. První hlavní inženýr amerického projektu po prvním roce odešel. Své místo opustil i jeho nástupce. Teprve pod třetím ředitelem se stavba rozpohybovala. Tisíce dělníků zabila žlutá zimnice, další kvůli ní vyděšeně prchali. Rovněž stavební problémy byly obrovské, často vypadaly nepřekonatelně. V médiích se o projektu objevovaly zejména negativní zprávy.
Sen a exploze
Pak v listopadu 1906 stavbu navštívil prezident Theodore Roosevelt. Jako první prezident v dějinách opustil území USA. Republikán Roosevelt byl pevně odhodlaný, že projekt musí pokračovat a musí být dostatečně financovaný. Na této návštěvě se také jako první prezident nechával často fotografovat novináři. Žurnalista William Inglis napsal, že „teď, když pan prezident byl v Panamě a viděl postup prací … začínají si lidé postupně uvědomovat fakt, že naši inženýři, stavitelé a dělníci úspěšně budují ten největší a nejnáročnější inženýrský div světa“.
Dávný sen o propojení dvou světových oceánů se stal skutečností jen díky nezměrné vytrvalosti. Praktickým výsledkem bylo neskutečné zrychlení dopravy zboží a nákladu mezi východem a západem, což vedlo přímo k obchodní explozi. V dnešní době průplavem ročně projede 14 500 lodí a 244 milionů tun nákladu.
A na jaký náš současný čin se lidé i po 100 letech budou dívat s hrdostí?