Foto: Menahem Kahana / AFP / Getty Images
Ivan Krastev is Chairman of the Center for Liberal Strategies in Sofia, and Permanent Fellow at the Institute for Human Sciences (IWM) in Vienna. His latest book is In Mistrust We Trust: Can Democracy Survive When We Don’t Trust Our Leaders?
SOFIE – Jedním z nejznepokojivějších důsledků probíhající finanční krize je zhroucení důvěry v demokratické instituce a politiky. Průzkum globální firmy Edelman nazvaný „Barometr důvěry“ zaznamenal v roce 2012 historicky největší propad, co se týče vlády. Může tento trend zvrátit větší „transparentnost“ – tato nová politická mantra občanských aktivistů i narůstajícího počtu demokratických vlád?
Doufá se, že kombinace nových technologií, veřejně dostupných dat a oživené občanské angažovanosti může přispět k efektivnějšímu dohledu lidí nad svými zástupci. Představa, že transparentnost obnoví důvěru veřejnosti v demokracii, vychází ovšem z několika problematických předpokladů, především z toho, že „kdyby lidé věděli,“ všechno by bylo jinak.
Věc bohužel není tak jednoduchá. Konec vládního tajnůstkářství neznamená zrození poučeného občana, stejně jako více dohledu nepřináší nutně posílení důvěry ve veřejné instituce. Poté, co se například američtí voliči dozvěděli, že prezident George W. Bush zavedl Spojené státy do války s Irákem, aniž by měl důkazy o zbraních hromadného ničení, znovu jej zvolili. Také Italové drželi Silvia Berlusconiho u moci víc než deset let, navzdory neutuchajícímu přílivu zpráv o jeho poklescích.
„Vědět všechno“ v politice stále znamená vědět různé věci, takže přimět vlády, aby uvolňovaly informace, nemusí nutně znamenat, že se lidé dozvědí víc nebo že lépe pochopí. Právě naopak, jakmile jsou vládní informace konstruovány tak, aby byly okamžitě otevřené všem, klesá jejich informační hodnota a narůstá jejich manipulativní potenciál.
Uvědomme si, jak v detektivních filmech mluví gangsteři, když vědí, že je odposlouchává policie. Hovoří zřetelně o banalitách, zatímco pod stolem si vyměňují vzkazy. Právě tak vypadá vláda ve věku transparentnosti.
Filozof Michel Foucault ve své studii o pravdomluvnosti ve starověkém Řecku poukázal na to, že projevy pravdomluvnosti nelze redukovat na to, že se občané dozvědí něco, co dříve nevěděli. Pravda v politice je paradoxně něco, co všichni vědí, ale jen hrstka odvážných si dovolí to vyjádřit.
Lidé stěží potřebují další údaje k tomu, aby si uvědomili třeba vzestup nerovnosti nebo špatné zacházení s přistěhovalci. Depeše zveřejněné WikiLeaks nám o amerických politikách neřekly kvalitativně nic nového.
Život v pravdě nelze omezovat na získání přístupu ke všem informacím. Ke změně nakonec nevede samotná pravda, ale ochota lidí přijmout osobní riziko a postavit se mocným tím, že se odváží pravdu vyřknout.
Informace se navíc nikdy neobejdou bez interpretace. Republikáni a demokraté v USA či sekularisté a Muslimské bratrstvo v Egyptě si výklad surových dat rozdílně přibarví, protože tvorbu politických přístupů nelze oddělit od zájmů a hodnot těch, kdo rozhodují. Jak říkají antropologové Jean a John Comaroffovi, žijeme ve „věku, v němž se zdá, že jsou lidé téměř všude zaujati současně transparentností a konspiracemi“.
Abychom si nejednoznačnost politiky důvěry ujasnili, pohleďme na nedávnou ruskou zkušenost. Parlamentní volby v prosinci 2011 vedly v Rusku k občanskému výbuchu. Do ulic Moskvy a dalších velkých měst vyšly statisíce lidí a požadovaly spravedlivé hlasování a skutečnou možnost volit v nadcházejících prezidentských volbách. Vyhrocená krize legitimity přiměla vládu hledat vynalézavé způsoby jak svou moc oprávnit.
Stěžejní návrh byl důmyslný: Kreml navrhl, že poctivost voleb zaručí namontováním webových kamer do všech volebních místností, aby každý občan mohl na postup hlasování osobně dozírat. Čínská tisková agentura Sin-chua nadšeně informovala: „Od Kamčatky po Kaliningrad a od Čečenska po Čukotku se přihlásilo přes 2,5 milionu webových surfařů ke sledování živých přenosů z nejméně 188 tisíc webových kamer instalovaných ve více než 94 tisících volebních místností na ruském území.“ Slovy jistého finského pozorovatele šlo o „milník v dějinách demokracie a demokratických voleb.“
Jenže v režimu, jako je ten, jehož hlavou je Vladimír Putin, kde o tom, kdo smí kandidovat, rozhoduje vláda, by webové kamery byly fraškou, kdyby jen tolik nezastrašovaly. Prizmatem Západu se na ně pohlíželo jako na nástroj ke kontrole vlády, který dává lidem možnost sledovat, co vláda dělá. K postsovětskému voliči na venkově však webová kamera promlouvala úplně jinak: vláda vidí, jak volíš.
V jistém smyslu Putin uspěl nadvakrát: před Západem vypadal transparentně a před většinou svých občanů výhrůžně. Osazení webových kamer bylo výrazem transparentnosti i konspirace.
Obecnější potíží je tvrzení zastánců transparentnosti, že otevřené vládnutí lze uvést do souladu se soukromím občanů. Neznamená ale naprosto transparentní vláda naprosto transparentního občana? Vlády zpravidla sledují lidi. Jakmile toto začne být transparentní, začne to platit i pro občany, kteří s vládou hovořili nebo je vláda sledovala.
V rozporu s očekáváními zastánců transparentnosti nevede rozsáhlejší uvolňování vládních informací k posílení racionality a oslabení stihomamu ve veřejném diskurzu. Spíš dokonce rozdýchává konspirační teorie (není nic podezřelejšího než tvrzení o naprosté transparentnosti). Kdo může upřímně říct, že od doby, kdy naše vlády začaly být transparentnější, je veřejná debata racionálnější a méně paranoidní?
Spíš než obnovit důvěru v demokratické instituce by hnutí za transparentnost mohlo urychlit proměnu demokratické politiky v management nedůvěry. V takovém případě si lze představit nahrazení zastupitelské demokracie politickými režimy, jež omezí občanskou kontrolu na exekutivu.
Svými úvahami vůbec nechci popřít, že transparentnost vlády je úctyhodný cíl. Nebalamuťme se ale představou, že jeho dosažením obnovíme důvěru občanů v politické instituce.