Spojeným státům vážně hrozí osud upadajícího Japonska.
Foto: Gregory Bull / Associated Press
Dohoda, díky níž se Spojené státy vyhnuly „fiskálnímu útesu“, byla malým vítězstvím zdravého rozumu, naznačuje ale temnou budoucnost. Washington se bude potácet od krize ke krizi a bude problémy tlačit před sebou. Není pravděpodobné, že by se podařilo prosadit rozsáhlejší reformy daní, mandatorních výdajů, energetické politiky, nebo dokonce přistěhovaleckého zákona. To je zneklidňující, protože vedle uměle vyvolaných krizí v podobě fiskálního útesu a dluhového stropu čelí Spojené státy mnohem závažnějším výzvám.
Spotřeba a investice
Již více než jedno desetiletí – a podle některých ukazatelů i déle – americký růst zpomaluje, ekonomická oživení nepřinášejí nové pracovní příležitosti a průměrný příjem klesá. Kombinace informační revoluce a globalizace dostala země s vysokými mzdami (k nimž patří Spojené státy) pod citelný tlak. Tyto nové trendy stále zrychlují, a pokud nepřijmeme strategii k obnovení růstu, budou se všechny naše problémy dále zhoršovat, především pak dlouhodobá zadluženost. Washington se dnes zaměřuje na daně a škrty, jeho hlavním zájmem by však měly být reformy a investice.
Kdykoli v minulosti americká vláda a Mezinárodní měnový fond poskytovaly konzultace problematickým státům, zdůrazňovaly, že dosažení fiskální stability je jen jednou částí celého řešení. Klíčem k obnově růstu jsou strukturální reformy, s jejichž pomocí se zvýší konkurenceschopnost ekonomiky, a investice do lidských i hmotných zdrojů, které zajistí růst v příští generaci. My sami se těmito radami ovšem řídit neumíme.
Spojené státy by mohly dosáhnout větší konkurenceschopnosti v mnoha oblastech. Naše monstrózní a korupční daňové zákony čítají včetně regulačních vyhlášek 73 tisíc stran. Rozsáhlá odvětví ekonomiky, například zemědělství, dostávají masivní dotace, jež křiví konkurenci a nenaplňují žádný vyšší národní zájem. Regulace v odvětvích, jako je finančnictví, je mírně řečeno velmi složitá, na banky dohlíží několik federálních agentur a dalších 50 agenturních systémů na úrovni jednotlivých států, jejichž pravomoci se překrývají.
Jestliže je ale argument ve prospěch reforem lehce srozumitelný, investice jsou již otázkou životní důležitosti. Skutečně velkou změnu v americké ekonomice představuje pokles lidského i materiálního kapitálu v posledních 30 letech. Abychom pochopili rozsah nákladů způsobených deficitem v infrastruktuře, podívejme se na jediný příklad – federální systém letecké dopravy. Ten je zastaralý a nezbytně potřebuje modernizovat. Upgrade jeho počítačů na úroveň systémů příští generace, který by umožnil podstatně rychlejší a bezpečnější leteckou dopravu, se odhaduje na 25 miliard dolarů. Když upgrade neprovedeme, měřitelně zpomalíme ekonomický růst. Podobných příkladů je mnoho a odkládání údržby většinou vede pouze k vyšším nákladům v okamžiku, kdy systémy přestanou fungovat a potřebují opravit.
Nebo vezměme do úvahy lidský kapitál. Kdysi jsme byli první zemí na světě v počtu vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí. Nyní jsme na 14. místě a dále se propadáme. Americké rekvalifikační programy nejsou ani zdaleka tak kvalitní ani rozsáhlé jako třeba v Německu, kde si zaměstnanci mohou udržet vysokou kvalifikaci i mzdy, a přesto dokážou konkurovat svým jihokorejským protějškům. Část z toho padá na vrub tradici a dějinám, mnoho je však otázkou peněz.
Federální vláda utrácí značné finanční prostředky, největší část rozpočtu ale míří do mandatorních výdajů. Výdaje na okamžitou spotřebu, jako jsou třeba sociální či zdravotní dávky, nacházejí širokou voličskou podporu, zatímco investice do růstu pro další generace má jen málo stoupenců. Vyhlídky, že by Kongres tuto skutečnost v budoucnu výrazněji změnil, jsou slabé. Pravděpodobnější naopak je, že investice budou nadále ochabovat, zatímco sociální výdaje jako důsledek demografického vývoje a čím dál vyšších nákladů na zdravotní péči porostou.
Oba viníci
Vina za tyto problémy nepadá stejnou měrou na obě politické strany. Obamova administrativa předložila v posledních dvou letech návrhy vedoucí ke stabilizaci dlouhodobého dluhu a umožňující zároveň investice do budoucna. Vláda nebyla dostatečně odvážná v sociální a zdravotní oblasti a Demokratická strana jako celek se takovým reformám tvrdohlavě brání. Republikánská strana ale přímo nasává energii především z lidí, kteří dávají přednost ideologické čistotě před praktickým postupem vpřed. To je škoda, protože obavy republikánů z dlouhodobého dluhu a mandatorních výdajů mají své opodstatnění a je potřeba je řešit.
Ezra Vogel, sociolog, který se dříve proslavil předpovědí, že se Japonsko může stát největší světovou ekonomikou, nedávno vysvětloval, že zatímco japonský hospodářský zázrak odhadl správně, neuměl si představit, do jaké míry se zadrhne tamní politický systém a ztratí schopnost řešit problémy, jimž Japonsko čelilo v devadesátých letech. Dnes je Japonsko stále bohatou zemí, jeho budoucnost ovšem není růžová. Hrubý domácí produkt Japonska na osobu je 24. na světě a dále klesá. Dluh japonské vlády činí 230 procent HDP.
Nemůžeme si přát, aby se lidé za 20 let ohlédli a konstatovali, že americká ekonomika byla v podstatě v pořádku, ale americký politický systém ztratil životaschopnost a odsoudil zemi k osudu Japonska.