Kdo věří, že je lepší podporovat sekulární diktátory, by se měl postavit na stranu Asada v Sýrii.
Foto: Bulent Kilic / AFP / Getty Images
Mitt Romney přednesl překvapivě umírněný projev o zahraniční politice. Rétorika byla květnatá a agresivní, při bližším pohledu ale projev neobsahoval podstatnou změnu dosavadních postojů. Romney potvrdil časový rozvrh stahování z Afghánistánu, nenavrhl návrat vojáků do Iráku a neprosazoval vojenský zásah v Íránu. Slíbil, že bude usilovat o vznik palestinského státu, dokonce vynechal obvyklé výpady proti Číně, jež byly v posledních měsících v jeho projevech všudypřítomné.
Jednu změnu Romney přece jenom navrhl – vůči Sýrii. Ani tady ale, pečlivě volenými slovy, neoznámil, že jako prezident vyzbrojí syrskou opozici, pouze řekl, že „se postará, aby získali zbraně, které potřebují“. „Oni“ v tomto případě znamená „ty části opozice, které sdílejí naše hodnoty“. Jediný rozdíl mezi Romneym a současnou vládou tedy spočívá v tom, že bychom se měli více snažit nalézt mezi syrskými povstalci bojovníky nezastávající islamistické postoje a podpořit Turecko, Saúdskou Arábii a Katar, aby jim dodávaly více zbraní.
Bolton v. Wolfowitz
Romneyho umírněnost je částečně pokračováním jeho náhlé otočky k politickému středu. Zároveň ale odráží neshody mezi konzervativci v otázce, co dělat na rozbouřeném Blízkém východě. Romney nejsilněji rétoricky útočil na Obamovy postoje během arabského jara. S odkazem na vraždu amerického velvyslance Chrise Stevense v Benghází prohlásil, že „útoky proti Americe z minulého měsíce by neměly být vnímány jako náhoda. Jsou odrazem širšího zápasu, který se odehrává po celém Blízkém východě.“ Problém však je, že konzervativci mají na tento zápas zásadně odlišné názory.
Bojovně naladěné newyorské fórum Intelligence Squared nedávno pořádalo diskusi na téma „Lepší zvolení islamisté než diktátoři“ odkazující k možnostem, které Spojené státy na Blízkém východě mají. Hlavním obhájcem tvrzení byl prominentní konzervativní intelektuál Reuel Marc Gerecht, hlavním odpůrcem byl jiný významný pravicový myslitel Daniel Pipes. Diskuse dobře odráží, co si konzervativci o problému vlastně myslí.
Na jedné straně jsou komentátoři jako Romneyho poradce John Bolton nebo televizní moderátor Sean Hannity, kteří věří, že Obamova administrativa se měla pokusit udržet u moci v Egyptě Husního Mubaraka. Hannity minulý měsíc popsal vznikající demokratický systém v Egyptě jako „vlnu násilí, nenávisti, islamistického extremismu, šílenství a smrti“. Na druhé straně lidé jako Paul Wolfowitz a další oslavují pád arabských diktatur a litují, že Obama přechod k volbám nepodpořil rychleji.
To je důležitá debata. Blízký východ se v nejbližších dekádách může stát centrem vzestupu „neliberální demokracie“ – systému s mnoha volbami, ale minimem práv jednotlivců –, nebo může postupně směřovat k pluralismu a právnímu státu. Jak ale naznačují Hannityho komentáře, tato diskuse je na pravici překryta instinktivním odporem k islámu a islamismu, který není jasně definovaný ani nepomáhá porozumět tomu, co se v oblasti děje.
Podstatou problému arabského světa je skutečnost, že dosavadní pořádky byly velmi nestabilní. Represivní režimy, jakým byl třeba Mubarakův v Egyptě, vedly ke vzniku extrémních opozičních hnutí. Taková opozice často sahala po zbraních a útočila na Spojené státy kvůli tomu, že podporují diktaturu. Jinými slovy, americká podpora Mubarakovi, saúdské monarchii a dalším podobným režimům vytvářela motivaci pro teroristické skupiny, které útočily 11. září 2001.
Podporovat, či nepodporovat Asada
Al-Káida chápe, že pokud se bude arabský svět demokratizovat, přijde extremismus o svou ideologickou přitažlivost. To je také důvod, proč její vůdce Ajmán Zavahrí napsal knihu, která odsuzuje Muslimské bratrstvo za jeho rozhodnutí účastnit se egyptského demokratického procesu.
Nad konkrétními výroky nebo plány nového egyptského prezidenta si můžeme zoufat, v širším kontextu je však důležité, že si arabský svět nyní zvolil lídry, kteří mají skutečnou legitimitu. Mnozí z nich také odsoudili al-Káidu a další džihádistické skupiny a snaží se usmířit islám s demokracií. Měli bychom se stavět proti nim? To je důvod, proč Romney nakonec navrhuje spolupracovat se zvolenými vládami v Egyptě a Libyi a pokoušet se je ovlivnit správným směrem.
Výhradně sekulární diktatura má jedno slabé místo: opoziční hnutí, jehož součástí jsou radikální islámské síly. Ti, kdo skutečně věří, že lepší než vsadit na politický islám, je podporovat sekulární diktátory, by se měli postavit na stranu režimu Bašára Asada v Sýrii.
Text vyšiel v denníku The Washington Post, v českom preklade v týždenníku Respekt.
