Americká krása / Esej

Foto: Pete Souza

Foto: Pete Souza

Jaký je smysl prezidentské debaty? V kontextu amerických prezidentských voleb je „debata“ poněkud nepřípadný pojem. Když se bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy utkal se svým socialistickým vyzývatelem Françoisem Hollandem, tak to byla debata – oba kandidáti řešili podstatná témata a jejich diskuse trvala více než dvě hodiny. Naproti tomu prezidentské debaty ve Spojených státech jsou spíše jevištními výstupy, před nimiž se odpovědi na všechny myslitelné otázky donekonečna nacvičují s týmy koučů a poradců.

Kandidáti v amerických debatách promlouvají k pečlivě vybraným novinářům, kteří zřídkakdy položí návaznou otázku. A výkony kandidátů se nehodnotí ani tak podle obsahu jejich argumentů, jako spíše podle jejich prezentace, řeči těla, tiků v obličeji, nestřežených povzdechů, úsměvů a ušklíbnutí či bezděčného obrácení očí v sloup. Projevil se kandidát jako snob, nebo jako přátelský chlapík, kterému lze věřit? Působí úsměvy opravdově, nebo vyumělkovaně?

Tato „optika“ může mít obrovskou důležitost. Koneckonců se tvrdí, že Richard Nixon prohrál v roce 1960 svůj souboj s Johnem Kennedym v televizi: Kennedy působil jako vyrovnaný a pohledný muž, zatímco Nixon se mračil do kamery a po jednodenním strništi mu stékal pot. Jimmy Carter zase v debatách s Ronaldem Reaganem v roce 1980 působil dojmem samolibého člověka bez špetky humoru, zatímco Reagan vrhal obraz kamarádského starého strejdy. Carter prohrál.

Al Gore se v roce 2000 nedokázal rozhodnout, jakou roli chce ve svých debatách s Georgem W. Bushem hrát, a tak působil přelétavě a nepřesvědčivě, když se měnil z arogantního v blahosklonného a zpět. Měl lepší argumenty, ale přesto v „debatách“ (i ve volbách) prohrál.

Tvrdí se, že říjnové debaty mezi prezidentem Barackem Obamou a jeho republikánským vyzývatelem Mittem Romneym by mohly rozhodnout volby. Podle expertů je to Romneyho poslední šance. Vyjde-li Obama z debat jako elitářský profesor, mohl by prohrát. A pokud se naopak Romney rozčilí nebo udělá špatný vtip, jeho šance by se mohly rozplynout. Ani tentokrát nejde o to, kdo má nejlepší politiku nebo nejzdravější nápady; jde pouze o prezentaci.

Na první z letošních tří debat se dívalo více než 67 milionů Američanů. Podle výzkumů veřejného mínění se zatím jen asi 17% oprávněných voličů nerozhodlo, kterého kandidáta podpoří. Vzhledem k prohlubující se politické propasti mezi dvěma hlavními politickými stranami v Americe je to překvapivé. V soukromí se Obama s Romneym mohou shodnout na mnoha věcech. Republikánská strana se však vychýlila daleko napravo od Obamova umírněného liberalismu a stáhla Romneyho s sebou.

Dále je zde obrovský nevyslovený faktor rasových předsudků, což je věc, kterou se ani republikáni nejtvrdšího pravicového jádra nesnaží vyjadřovat otevřeně. Jisté procento amerických voličů nebude hlasovat pro černocha bez ohledu na to, co říká nebo jak dobře vypadá při debatě.

Pokud politika ani předsudky nepřesvědčily oněch nerozhodnutých 17% voličů, pak se tito lidé musí poohlížet po něčem jiném. Chtějí vědět, jestli se jim jeden kandidát líbí víc než druhý. Můžeme pouze předpokládat, že debaty pro ně nejsou ničím více než soubojem osobností.

V minulých volbách, kdy mezi demokraty a republikány skutečně někdy neexistovaly velké politické rozdíly, to mělo jistý smysl. Obecně řečeno byli kandidáti v otázkách ekonomiky a zahraniční politiky mnohdy zajedno, přičemž republikáni jevili větší sklon upřednostňovat zájmy velkých firem, zatímco demokraté hájili zájmy pracujících. Voličům se tedy nedalo vždy vyčítat, že jim připadá obtížné se pro někoho rozhodnout. A protože nedokázali učinit racionální volbu, poslechli své instinkty a hlasovali pro kandidáta, který jim připadal nejsympatičtější.

Tentokrát se zdá, že takto svévolné rozhodování má mnohem menší opodstatnění než dříve. Politické rozdíly jsou příliš výrazné. Přesto existuje důvod, proč souboj osobností tak úplně nezavrhovat. Americký prezidentský úřad je koneckonců nejen politickou, ale i kvazimonarchickou institucí. Prezident a první dáma jsou králem a královnou americké republiky – oficiálními tvářemi, které USA prezentují okolnímu světu.

Není proto veskrze absurdní, když voliči chtějí, aby se jim líbil i vzhled jejich prezidentů, nejen podstata jejich politiky. Vybírat nejmocnějšího politika země na základě jeho vystupování v televizi se může jevit jako nahodilé, ba přímo lehkovážné. Není však o nic nahodilejší než okolnost narození, která určuje právo králů a královen vládnout svým zemím.

Rozdíl samozřejmě spočívá v tom, že většina moderních králů a královen jsou konstitučními monarchy bez politické moci. A že člověk, jehož američtí voliči vyberou do čela své země, bude ovlivňovat životy všech, nejen Američanů. A protože Neameričané pro něj nemohou v amerických volbách hlasovat (což je škoda pro Obamu, který by globální hlasování pravděpodobně s převahou vyhrál), musíme spoléhat na úsudek oněch 17% nerozhodnutých voličů, kteří se tento měsíc dívají na televizi.

Není to právě uklidňující představa. Americká republika však má jednu přednost, kterou monarchie postrádají. Ať je její kvazikrál dobrý či špatný, každé čtyři roky může být vyhozen. A soupeření – zčásti pojaté ideologicky, zčásti jako soutěž krásy – pak může vypuknout zcela nanovo.

©Project Syndicate
Text vyšiel v denníku The Guardian.