Foto: Irena Brožová
Svatý Václave, vyžeň fašisty!
Zvláštní státní svátek: Jen obtížně bylo jeho zavedení v českém parlamentu prosazeno; většina národa ho vnímá jako příležitost spustit na chalupě sekačky; ale v posledních letech ho Václav Klaus využívá k nacionalistickým kázáním stejně, jako je k nim ochoten využít shromáždění DOSTu; a světcova lebka, jejíž uctívání bylo donedávna věcí těch nejnostalgičtějších milovníků předmoderní katolické kultury, je do Staré Boleslavi slavnostně převážena prezidentskou limuzínou. Dobrá příležitost pokusit se podívat na konzervativně-nacionálně-náboženský obrat, k němuž v jisté části české společnosti v posledních letech dochází. A když svátek připomínající historickou osobnost – tedy v historických souvislostech. Půjde však o historii nedávnou.
Nacionalismus coby kontrakultura?
Současná vlna nábožensky laděného nacionalismu je v jádru polemickou reakcí na společenskou, kulturní a náboženskou situaci českých i evropských devadesátých let. Tehdy vládl všeobecný optimismus, snilo se o multikulturní civilizaci a dokonce s Fukuyamou o „konci dějin“. „Návrat do Evropy“ byl hlavním heslem zahraniční politiky. Vlastenectví či nacionalismus nebyly součástí „slušné“ společenské rozpravy. Václav Klaus se tehdy pokládal za libertariána a mluvil jen o penězích. Nacionálně pravicový extrémismus existoval, ale dokázal vyprodukovat nanejvýš vulgární zjev Miroslava Sládka a ten nanejvýš něco málo nad pět procent voličské přízně.
České křesťanské církve vyšly z komunismu sice pochroumány, ale zato se zkušeností z pronásledování, disentu a exilu. Veřejní mluvčí katolicismu té doby – kněží Václav Malý, Tomáš Halík či jezuita Petr Kolář, publicisté Petr Příhoda či Jiří Zajíc – byli lidé prošlí touto zkušeností, usilující, aby katolicismus byl při vytváření nové společnosti pozitivní silou a rozumným (i rozumně kritickým) hlasem. Rovněž zástupci křesťanstva v politice – ať se jménem křesťanství na rtech jako KDU nebo jen se „soukromým“ křesťanským rozuměním světu jako ODA – působili tímto směrem. A i ty kruhy, které nostalgicky snily o starém Rakousku, o monarchii a aristokracii, činily tak většinou v souvislosti s heslem „Střední Evropa“ a tedy v explicitně anti-nacionalistickém duchu.
Konečně, v kultuře byla vševládnou módou postmoderna, hlásající, že nic závazného neexistuje a že úlohou dnešních tvůrců a myslitelů je už jen „dekonstruktivně“ žonglovat s obsahy starých obrazů a příběhů. Totéž se pak odehrávalo i na rovině náboženské. Ostatně, Václav Havel byl nejen symbolickým ztělesnitelem dobových nadějí, ale i neoficiálním nejvyšším představitelem „necírkevní duchovnosti“, otevřené jak křesťanským tradicím, tak pozápadněným formám buddhismu a vůbec různým podobám New Age, tedy postmoderny duchovní.
Takový byl stav na počátku devadesátých let. O dvacet let později je nacionalismus jednou z dobových mód a katolicismus v ultrakonzervativní verzi jeho ideologickou oporou. Vytvořila se široká, jen na první pohled nesourodá fronta: DOST jakožto politické hnutí i intelektuální trust nacionálních kruhů; Jana Bobošíková se svou vulgárně populistickou Suverenitou; Daniel Landa se svými muzikálovými mysticko-nacionálně-grálovými agitkami; „tradiční“ holohlaví náckové ze severních Čech; síť ultrakonzervativních náboženských organizací (Institut svatého Josefa, Hnutí pro život aj.) a na ně napojených agilních blogerů (ano, i to je důsledkem „demokratického“ potenciálu nových technologií: jeden recepční z hotelu v Českých Budějovicích, který nemá žádné vzdělání, ale jen dost času a energie, si založil internetovou „Katopedii“ jakožto protiklad „relativistické“ Wikipedie, a díky svému donašečství se stal postrachem mnoha katolických kněží); kulturní spolky a sdružení pěstující „přátelství se slovanskými národy, s Ruskem zvláště“; ochotní lokajové ve vrcholové politice, jako bývalý ministr školství Dobeš; někteří z nejbližších Klausových poradců; a na vrcholu všeho sám Klaus.
Společenství osob a spolků vyhlíží disparátně, ale jeho ideologický systém je koherentní: antievropanství coby boj se „zahraničními“ nepřáteli; homofobie coby boj s „morálními“ nepřáteli, antiromský rasismus coby boj se „sociálními“ nepřáteli“; katolikálství čili fundamentalistická podoba katolicismu coby boj s „duchovními“ nepřáteli, totiž „relativisty“; jen zřídka otevřený antisemitismus jako boj s „univerzálními“ nepřáteli, neboť antisemitismus je pro většinu společnosti stále příliš kontroverzním pojmem (proto někteří blogeři z DOSTu obmyslně bojují proti „tabuizaci židovské otázky“); a také zřídka otevřený antiislamismus (protože ten by mohl nést pro své hlasatele skutečné, nejen virtuální riziko). V souhrnu jde o pěstování pocitu boje proti zlému a bezhodnotovému světu, pocitu vyvolené falangy bojovníků, pocitu „spravedlivé“ kontrakultury…
Pojem „kontrakultura“ je klíčový. Zavedl ho sociolog Theodore Roszak jako souhrnné označení pro tehdy nové hnutí „alternativní“ mládeže. V knize The Making of a Counter Culture (1968) však sám opakovaně uváděl paralelu k ranému křesťanství, jež bylo až do svého zrovnoprávnění na počátku čtvrtého století „kontrakulturou“ vůči oficiální, již vyčerpané, „zestárlé“ kultuře pozdního řecko-římského světa. Tím Roszak vytváří předpoklad, aby byl jeho pojem používán i pro jiná uskupení napříč dějinami, jež se vědomě stavějí do radikální opozice vůči kultuře vládnoucí, vytvářejí alternativní a často záměrně provokující systémy názorů, hodnot a životních forem – a samozřejmě, doufají, že tento jejich systém bude právě díky této radikalitě natolik nabývat na přitažlivosti, že se jednoho dne změní v systém dominantní.
Ačkoliv je tedy systém názorů, vyznávaný novými českými nacionalisty, v přímém protikladu ke „vzorové“ kontrakultuře, popsané Roszakem – jeden ze zdrojů jejich přitažlivosti tkví právě v tomto „patosu kontrakulturnosti“. V novém kontextu je zvláště pro někoho, kdo je společensky či osobně frustrován, vlastně velmi snadné a svůdné prohlásit se za „věřícího konzervativce“, „skutečného vlastence“, „politicky nekorektního“ a „vyznavače tradičních rodinných hodnot“. V otevřené demokratické společnosti (a s pomocí nových technologií) to nestojí žádnou námahu, nenese to žádné riziko – ale umožňuje to těšit se z implicitního morálního privilegia, jež s sebou „kontrakulturnost“ (díky tradici zcela jiných kontrakultur!) nese.
Je možné a potřebné i dnes volat: Svatý Václave, nedej zahynouti! Svatý Václave, vyžeň fašisty!
Tím nemá být řečeno, že pouhá módnost a psychologická přitažlivost kontrakulturnosti je dostatečným důvodem, proč se mohla tato nacionálně-katolikální formace v liberálních a spíš necírkevně zbožných českých zemích takto rozvinout. Důvody jsou i „objektivní“, historické: zklamání z nereálnosti snu o všeřešící sjednocené Evropě; frustrace z ideové vyprázdněnosti a bezohledné pragmatičnosti demokratických politických stran; znuděnost z vlažnosti a rozpačitosti působení oficiálních církevních struktur; děs z reálné hospodářské krize i z podobně reálného, politiky zatím neúspěšně řešeného sociálního problému s nezaměstnaností Romů; a na kulturní rovině i finální zhnusení z rétorického cynismu a tajtrdlíkovství pozdní postmoderny v umění a myšlení. Opět, symbolicky lze chápat jako ztělesnění všech zklamaných nadějí i poslední fázi života Václava Havla, který ještě registroval negativní vývoj společnosti i kultury, ale již nebyl schopen soustavnější myšlenkové analýzy, natož politické akce – a místo toho se stahoval do skleněných, vpravdě „šípkovských“ zámků svých šoubyznysových projektů v duchu oné groteskní, vyčpělé postmoderny. A jestliže se i Havel opakovaně vymezoval proti nacionalismu a v politických konceptech z devadesátých let trval na budování společnosti občanské a pluralitní, nikoliv (jen) národní – ký div, že právě národ, slovo v raných devadesátých téměř zapomenuté, se stalo heslem této nové „kontrakultury“, doufaným staronovým všelékem na choroby dneška.
Fašismus, tradice evropská
Tak, jako české naděje raných devadesátých souvisely s celoevropskými nadějemi oné éry, i česká frustrace a nacionálně-katolikální „kontrakultura“ raných let desátých souvisí s evropským děním. Hospodářská krize, jakož i vyprázdnění a ztechničtění evropského projektu – to přichází z Evropy. Vyprahnutí a vnitřní rozštěpení tradičních církví, jakož i stále ostřejší problém s přistěhovaleckými menšinami – to je v Evropě přítomno mnohem mohutněji než v Čechách. Tudíž i nacionálně-náboženská reakce prochází celou Evropou masivněji. Stačí se podívat do evropských parlamentů, na rakouské Svobodné, na maďarský Jobbik, na řecký Zlatý úsvit, na polské Právo a spravedlnost, na krajní nacionální pravici dokonce i v Nizozemsku či Finsku. Francouzská Národní fronta je už tradičním fenoménem francouzské politiky a Francie se ji naučila „zvládat“ – ale pokud i v Německu, v zemi právě kvůli historickým vinám tak úzkostlivě dbající na demokratickou a až „anti-nacionalistickou“ výchovu mládeže, začínají zasedat v parlamentech jednotlivých spolkových zemí neonacisté – je to signál, že jde do tuhého v celoevropském měřítku. „Naši“ národovci zatím do parlamentních počtů a lavic nedospěli, i mohou se zdát v tomto srovnání relativně marginálními.
Historický pohled vidí za touto celoevropskou vlnou krajně pravicových hnutí ještě hlubší souvislost. Téměř všechna tato nová hnutí totiž mají své starší kořeny. Le Penova Národní fronta navazuje přímou linií na Action française, zrozenou jako „kontrakulturní“ hnutí nacionalistů, roajalistů a ultramontánních katolíků už na začátku 20. století (detailně to popisuje polský historik Jacek Bartyzel v knize Umierać, ale powoli! O monarchistycznej i katolickiej kontrrewolucji v krajach romańskich). Maďarský Jobbik se hlásí nejen k tradici horthyovské ideologie předválečného Maďarska, ale dokonce i k tehdejší ultrapravicové opozici vůči Horthymu, k hnutí Šípových křížů. Rakouští Svobodní tiše čerpají z rezervoáru nedenacifikovaného rakouského nacismu, o němž tak nahlas křičel Thomas Bernhard a jiní rakouští spisovatelé.
Ba, vlastně celá tato nacionalistická internacionála představuje návrat fenoménu, jímž byla síť autoritářských a nacionálních hnutí, která ve dvacátých a třicátých letech postupně ovládala jeden evropský stát za druhým: Horthyho Maďarsko, Mussoliniho Itálie, Salazarovo Portugalsko, Dolfussovo Rakousko, Francovo Španělsko – a nakonec, už pod taktovkou nacistů, i československá „druhá republika“, Tisův „slovenský štát“ či Pétainův „francouzský stát“. Různé národní varianty, různá míra brutality nebo naopak relativního poklidu, tendence k totalitní společnosti nebo naopak uchování „limitované“ demokracie. Hlavní rysy však tyto režimy měly společné.
Za prvé, všechny vznikly z frustrace, kterou přinesla hospodářská krize a neschopnost „standardních“ politických stran. Za druhé, ve všech se národní rétorika snoubila s náboženskou, přičemž ovšem křesťanství bylo chápáno spíše jako kmenová modla než jako náboženství univerzální. Za třetí, ve všech bylo volání po „tradičních hodnotách“ spojeno s agresivní rétorikou proti „těm jiným“ – národnostním a náboženským menšinám, demokratům a levičákům, a samozřejmě proti Židům. Za čtvrté, tyto režimy věřily, že představují „čtvrtou cestu“: Ani demokracie a kapitalismus – ani německý „pohanský“ nacismus – a samozřejmě ani komunismus, nýbrž cosi „mezi“, více či méně umírněné autoritářství se silným kulturním a náboženským tradicionalismem. Se sklonkem třicátých let se však tato „čtvrtá cesta“ ukazovala být iluzí: Nacismus nakonec převálcoval všechno. Nic nepomohla protiněmecká rétorika, kterou tato hnutí dříve, v rámci svých partikulárních nacionalismů, tak ráda pěstovala. Nakonec se stala, volky nevolky, součástkami a šroubečky Hitlerova „nového pořádku“.
Durychova vina
Součástí meziválečné nacionalistické internacionály byla i autoritářská hnutí v Čechách a na Moravě. U nás nikdy nevzniklo hnutí jednotné a silné, místo něho se hemžila vždy jen tříšť znesvářených skupin (viz jejich encyklopedii v knize Ivo Pejčocha Fašismus v českých zemích 1922-1945). Názory a intence však čeští nacionálové se svými evropskými souvěrci sdíleli, od antisemitismu až po antiněmectví. Vzhledem k současnému nacionalistickému revivalu a k roli náboženského ultrakonzervatismu v něm je pak zapotřebí se všimnout i jeho náboženské složky.
Už tehdy totiž docházelo v českém prostředí ke zdánlivě šokující alianci jistých vrstev kulturních a intelektuálních elit s vulgárními bojůvkáři a ke spojení ultramontánního katolicismu s militantním nacionalismem. Jedním z duchovních tvůrců Národní obce fašistické byl novinář Jan Scheinost – který byl současně jedním z prvních žáků hlavy „vysoké“ katolické publicistiky, spisovatele Jaroslava Durycha. A jedním z přispěvatelů předválečného časopisu Vlajka byl mladičký student Karel Schwarzenberg, který se s vlajkaři seznámil na seminářích národně konzervativního historika Josefa Pekaře. A když už Karel Schwarzenberg dávno pochopil, že Vlajka nemá nic společného s jeho utopickými ideály a opustil ji, ba když Vlajka zabředla do kolaborace s nacisty – ještě tehdy do ní pilně psal jeden z vysoce postavených katolických hodnostářů, plzeňský arciděkan Antonín Havelka… A národní tradicí, národními světci, a zvláště svatým Václavem se v letech druhorepublikového a protektorátního ponížení zaštiťovali jak konzervativní, ale přitom demokratičtí vlastenci, i mnozí odbojáři – tak nejodpornější kolaboranti.
V této souvislosti je nutno znovu otevřít problém, který je možno zvát „Durychova vina“. Jaroslav Durych se sám aktivním fašistou nestal, zůstával vždy „jen“ kritickým publicistou. Ale jeho žáci z dvacátých let šli do fašismu, a jeho žáci ze třicátých let se stávali ideology druhé republiky a raného protektorátu. Druhý nejslavnější protagonista katolické kultury Jakub Deml byl v politice ještě daleko naivnější. Když ale napsal do Šlépějí XXV roku 1940 (!) věty jako „Kdykoli si vzpomenu na tento výrok Otokara Březiny, vždycky mám dojem, jako by říšský kancléř Adolf Hitler byl tyto věty Březinovy poslouchal a podle nich své jednání vůči Židům, smrtelné chorobě národa německého a každého jiného, byl zařídil“ či „Řekne-li Vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyrazte čtyři zuby“ – bylo by to lze za jiných okolností vykládat jako úlet jurodivého staříka, ale v daném společenském kontextu se to omluvit nedá. Proto je zvláštní, jak nadšeně byla roku 2010 přivítána kniha Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova, která sice podává seriózní literárněhistorický popis, ale nakonec vinu katolických spisovatelů bagatelizuje a tvrdí, že česká literatura této doby „obstála se ctí“. Je snad i toto vlídné přijetí znamením měnící se atmosféry české společnosti?
Ještě jiná křesťanská kontrakultura
Po roce 1945 se zdálo, že není nač se tázat – že autoritářský katolizující nacionalismus se navždy zdiskreditoval. Na počátku 21. století ho tu však máme se vším všudy. Dokonce občas i s přímou návazností a se snahou rehabilitovat tehdejší předchůdce. A i s tím dovoláváním se Boha, svatého Václava a starých národních tradic. Václav Bělohradský vymyslel pro tento fenomén zvučný a v mnohém ohledu trefný termín „kleronacionalismus“. Toto slovo má však dvě nevýhody: Za prvé, příliš připomíná onen komunisty zprofanovaný a na specifické slovenské poměry vztažený pojem „klerofašismus“. A za druhé, sugeruje příliš velkou roli kléru. Jednotliví představitelé katolického kléru jistě s těmito proudy sympatizují, ale klérus jako celek v něm vůdčí roli nehraje, drže se (naštěstí) stranou. Z církevního pohledu je současné hnutí hnutím „katolických laiků“. Z historického pohledu je mnohem lépe nazývat toto hnutí prostě oním názvem, který samo používalo – fašismem. Naši nacionálové jsou fašisty v tom původním, pravém smyslu – ne v onom přeneseném, patřícím vlastně nacismu. Jsou fašisty, neboli těmi, kdo se pokoušejí vytvořit společnost autoritářskou, „limitovaně“ demokratickou, ostře nacionální a užívající pro své účely konzervativně náboženské rétoriky. Stojíme na prahu éry nového fašismu. Je na nás, co z toho vyvodíme.
Hlavní otázkou jest, co z toho mají vyvodit ti, kdo se hlásí ke křesťanství a dokonce ke katolicismu, a kdo se cítí českými vlastenci – ale současně stojí za konceptem společnosti otevřené, demokratické a pluralitní, a nechtějí mít nic společného s novými fašisty. Mají snad raději přestat o své víře a vlastenectví mluvit?
Naopak. Nastal čas znovu promýšlet, co je křesťanská víra a co je vlastenectví; odkud se v nich berou ona nebezpečná scestí; a kde jsou v nich zdroje jednání přesně opačného. Neboť, křesťanství přece není jen tradicí „pravověrných říší“ a „pevných společenských pořádků“, tradicí náboženského fundamentalismu a nacionálního harcování s náboženskými symboly, nýbrž také tradicí proroků, společenských kritiků, církevních reformátorů a bojovníků proti společenským totalitám všeho druhu. Křesťanství dvacátého století, to jsou nejen katolizující fašisté tehdejší i nynější, a nejen oficiální církevní struktury katolické (ale v Německu i protestantské), které se jim nedovedly postavit rázněji na odpor a které dnes usilují hlavně o uchování své vlastní moci a společenského statu quo. To je také Jacques Maritain, který se coby jeden z vůdců francouzského katolicismu postavil na obranu Židů a demokracie. To je luterský farář Dietrich Bonhoeffer, který se přidal k odboji proti nacismu a kladl ve vězeňských dopisech mučivé otázky po historické vině církví. To je baptistický kazatel Martin Luther King, vůdce nenásilného hnutí amerických černochů. To jsou čeští křesťané různých konfesí, kteří signovali Chartu 77. A dnes to jsou kromě jiných jurodivé provokatérky, bojovnice proti pravoslavné verzi nového autoritářství – Pussy Riot. Je na co navazovat. Je strana, na které lze stát. Je skutečná křesťanská kontrakultura. Je možné a potřebné i dnes volat: Svatý Václave, nedej zahynouti! Svatý Václave, vyžeň fašisty!