I. Jít roklí
V prosinci soumrak padá brzy. Za černými větvemi stromů zůstává již jen bledý pruh osvětleného nebe. Na zemi už je tma. Řeku, lesy a pastviny táhnoucí se až k obzoru lze jen tušit. Světlo už zůstává jen na nebi. Den se zavírá jak unavené oko. Cestu pod nohama nacházíme proto, že jsme tu mnohokrát šli. Osvětluje ji okem neviditelné světlo naší paměti. Z fyzikálního hlediska je světlo samo o sobě vlastně vždy neviditelné. Fotony letí prostorem a nejsou vidět, dokud se od něčeho neodrazí. Jinak bychom museli vidět například proud slunečního světla valícího se k Měsíci, ale my vidíme jen kulatý terč, na který neviditelné střely dopadají a odrážejí se od něj do našich očí. Sluneční paprsek nás spojuje s Měsícem. Okem neuvidíš nic, s čím nejsi světlem spojen. Světlo je jedním z mála způsobů, jak být i s tím, co se nás nedotýká.
Naše nohy ještě nacházejí cestu, která pro ně už neexistuje. Ale přitom umíráme stejně jako oni.Žlutý pruh na obzoru už zmizel a my se propadli do úplné tmy. Opatrně našlapuji. Dříve než přenesu váhu a vykročenou nohu, snažím se špičkou ověřit, zda je tam stopa, která tam má být. Noční cesty temnými lesy a zamračenými krajinami mě naučily představovat si cestu jako řetěz stop, připravených k tomu, aby do nich lidé vložili své nohy. Nevím, jestli na to stačí pět smyslů, nebo je třeba ještě nějaký šestý, ale když se soustředíš, tak i v úplné tmě rozlišíš, jestli stojíš na cestě nebo jen tak mezi stromy. Ta stopa se tam objeví, když do ní vložíš nohu nebo ji třeba i v nouzi, leza po čtyřech, nahmatáš prsty. Člověk, který tudy půjde za světla, může říct, že tam ta cesta byla i v noci, ať už jsi ji našel nebo ne, i kdybys zabloudil, tak tam ten chodník prostě byl! Nebyl. Pro toho, kdo se ztratil, tam žádný chodník nebyl. A kdo tomu nevěří, ať vyrazí v noci bez světla do lesa a uvidí, k čemu mu budou řeči o objektivní existenci cest, které nenajde.
Postupujeme roklí, zmrzlé bláto nám praská pod nohama a nám nezbývá než věřit, že tudy vylezeme z lesa ven. Najednou se ze tmy ozve psí štěkot. Zůstaneme stát jako přikovaní. A vzápětí nesrozumitelné hlasy a výkřiky. Kdo tam tak hrozně řve? A co to tam svítí? Dole pod námi mezi stromy probleskují plameny. Po chvíli rozeznáváme podivně ustrojené postavy pohybující se kolem ohně hořícího před jakýmsi přístřeškem. Bezďáci. Táboří tam u starého bunkru. Noha došlápla do stopy. Strašidelný les je už zas jen lesíkem na periferii a vlkodlaci jen lidmi, kteří nemají kde bydlet. Radši se jim vyhneme, co kdyby nás chtěli okrást. Ale něco měli bychom jim dát. Vždyť tam zmrznou a nikdo se o ně nepostará. Mají se o sebe postarat sami, jako my. Třeba jsou to cizinci, kteří nemají kam jít. Napřed je sem pozvali, aby dělali za málo peněz tam v těch zónách za městem, a teď, když je krize, tak je vyrazili. Tak ať se vrátí domů. Víš, kolik stojí letenka do Mongolska nebo do Vietnamu? A to beztak ještě nemají splacenou letenku sem. Představ si, nějaká dělnice, která tady otěhotněla a chlap ji opustil, nemůže pracovat, nemá na ubytovnu, nemá na cestu a doma ji stejně čeká jen hanba a zavržení. Co bude dělat? Beztak jsou to jen obyčejní opilci. Slyšíš, jak tam pokřikují? A to je snad méně zlé? Jestli se tam dole v rokli několik lidí upíjí k smrti? Ti si za to aspoň můžou sami. Asi tak jako my sami můžeme za to, že neležíme opilí nebo zfetovaní někde pod mostem. Nám se to zatím nestalo. Naše nohy ještě nacházejí cestu, která pro ně už neexistuje. Ale přitom umíráme stejně jako oni, jenom zatím možná trochu pomaleji.
Postupujeme dál strmou roklí a mně se vybavuje biblický verš: „Svíce nohám mým jest slovo tvé, a světlo stezce mé.“ Nachází se zhruba uprostřed předlouhého Žalmu stodevatenáctého, který se sám čte jako strmá, sto sedmdesát šest veršů dlouhá cesta: „Ustavičně dávám v sázku svůj život, nezapomínám však na tvůj zákon, svévolníci osidlo mi nastražili, avšak od tvých ustanovení jsem nepobloudil…“ Jaký zákon? Jaká ustanovení? Jaké pobloudění? Víme ještě vůbec o téhle cestě? Mohou její stopy vést do našich rodin, měst a církví? Nevím. Nevím, kde jsme z ní sešli. Zda jsme na ní kdy byli? Jestli je kam se vrátit? Kleknout a hledat ji prsty v hlíně? Potřebovali bychom, aby nám někdo posvítil. Potřebujeme paprsek, jinak tu všichni jen tápeme tmou vstříc smrti.
II. Naplňují se dny
Už jsme z toho venku. Okraj lesa je zalit stříbrným světlem. Působí skoro jako světlo Měsíce, ale to by na nebi musely zářit měsíce dva jako na Marsu. A skutečně, scéna, která se před námi otevře, je jako z Marsu. Prázdná asfaltová deska osvětlená dvěma stožáry se silnými výbojkami. Po tomhle placu by mohli pochodovat paměti zbavení vojáci s anténami v hlavách jako ve skvělém románu Kurta Vonneguta Sirény z Titánu a zpívat si do pochodu: rent the tent, re-tend the tent… Jsme na parkovišti nové, dosud neotevřené části obchodního centra, které dosahuje až k lužnímu lesu. Zadní trakty velikých hliníkových krabic, rampy, vzduchotechnika, několik opuštěných kamionů – člověk neví, zda je to tu před začátkem, nebo už po konci. Zda teprve všichni přijdou, nebo už odešli.
Viděl jsem taková města, ne na Marsu, ale ve Spojených státech. Místa, ze kterých odešel úspěch, byznys i lidé. Out of time, out of place, říkal jsem si tehdy a nahlížel do prázdných ulic na zavřené banky, kina, obchody, nemocnice a slepá okna obytných domů. Neobydlené struktury připomínají opuštěné farmy, kde farmáři vybili nerentabilní chovy, nebo kasárna, odkud vojáci odpochodovali do války. Tady v obchodní zóně před otevřením by to mělo být veselejší, sem se to všechno – zboží a lidé – teprve nahrne v čase předvánoční nákupní horečky. Ta je však letos kvůli úvěrové krizi trochu podchlazená. Třeba to tu neotevřou vůbec. Ale i kdyby otevřeli, nebude to veselejší, bude to zase jen jako zahájení chovu nebo výcviku lidí.
Něco se stalo s časem, říkám si, když se po asfaltové pláni blížíme k hliníkovým krabicím. V tomhle světě montovaných budov jsou skutečné milníky jen před a po. Než jsem nastoupil, poté co mě vyhodili, z práce, ze života. A mezitím? Mezitím je denní rutina. Čas mizí spolu s krajinou. Když jsme stáli na kraji lesa, viděli jsme parkoviště, stříbrné budovy, za nimi další stavby a domy a věže s anténami a ještě dále světla hvězd. Ale jak se blížíme ke krabicím, plochý obzor se před námi zdvíhá jako stěna.
Výška obzoru určuje atmosféru obrazu, vysvětlil mi můj bratr malíř a nakreslil rámeček a v něm horizont v jedné třetině výšky. Můžeš dýchat zhluboka, žádná deprese tě netíží. Další rámeček a obzor zhruba v polovině výšky. Teď je to vyrovnané, může ti být dobře i špatně, záleží na tobě. Další rámeček s horizontem ve čtyřech pětinách výšky. Začínáš se dusit, deprese přichází, ale máš přece jen ještě kousek výhledu. V posledním rámečku zaškrtal celou plochu šikmými čarami. Teď jsi ztracen v depresi, z níž nevidíš ven.
Celý obzor vyplňují pravoúhlé struktury obchodního centra a my do nich vstupujeme jako nějaké ploché bytosti do obrazovky. Zde končí čas i cesta, zůstávají jen nuda a zábava. Léta vedu s dětmi spor o tom, že zábava je pokračováním nudy jinými prostředky. V hrčení koleček nákupních košíků mi teď dávají aspoň na chvíli za pravdu. Je tu vše, co chceme koupit, ale je hrozně těžké vytrhnout ty kecky, halenku, košili… z této depresivní zábavy či zábavné deprese a dát jim smysl dárku pro radost. Je tu vůbec někdo, kdo to zboží skutečně potřebuje? Kdo bez něj bude zítra ztracen? Leda tak ti bezdomovci v rokli, ale ti už ztracení jsou. Tady nejde o život, jde o to nějak se zabavit, nějak se života zbavit.
Podívej se na ty pstruhy. Hejno duhových ryb v prosvětleném akváriu se přetlačuje u ventilu, z něhož unikají bublinky vzduchu. Jak jsou krásní! Takhle pstruha nikdy neuvidíš. Mrskne sebou a je pryč. Toto také není pstruh, ale reklama na rybí maso. Když si připustíme, že vidíme strádající ryby pár hodin před smrtí, začneme se dusit nemožností života, který tu byl nahrazen pornograficky nasvícenou komoditou.
Dokonalé rozptýlené světlo zalévající nákupní centrum spojuje lidské oči se zbožím. Všímat si lidí je zde nemístné. Je nežádoucí podívat se na prodavačku u kasy jako na ženu, která si může zajít na záchod jednou za čtyři hodiny, a když ji nepřijdou na konci směny vystřídat, bude tu muset udržovat pás s vánočními nákupy v chodu dalších osm hodin, i kdyby měla doma nezaopatřené dítě.
Na displeji kasy zablikají zelené číslice. Pravé světlo obchodu. Peníze začínají být podobně neviditelné jako fotony. Bankovky už nic neznamenají a částky se zjeví na účtech jen ve chvílích transakcí. V době mezitím jsou peníze neviditelné. Jen naše sdílená víra je činí skutečnými. A když víra ochabne, ochabnou i peníze. Letošní vánoční tržby prý nebudou stát za psí štěk.
Peníze začínají být podobně neviditelné jako fotony. Jen naše sdílená víra je činí skutečnými.Jdeme ven kolem barevného kotce plného řvoucích dětí, kterému tu říkají dětský koutek. Uvědomuji si, že jsem tu vůbec neviděl staré lidi, žádného shrbeného dědečka, žádnou paní o holi, ti už jsou venku na mraze, stejně jako lidé insolventní, na půjčky nedosahující, nemocní a zoufalí. Ti jsou zpátky v čase, který bolestně běží ke svému naplnění. Myslím na tu těhotnou mongolskou ženu, které roste břicho, někde v bezpečí tak vratkém, že bychom je všichni považovali za nebezpečí. Pěkně vypráskaný betlém někde pod kusem igelitu nebo v garáži. Tam se snad naplňují dny Marii, aby porodila. Tam se snad otevře cesta ven z ploché skutečnosti.
III. Nebojte se!
Dveře zaklaply a já stojím před domem, kde jsem kdysi taky bydlel. Představuji si své děti, jak stoupají po schodišti, po kterém jsme je nosili a později za ruku vodili domů. Nech toho! okřikuji se. Vždyť to samé prožívá šedesát ze sta lidí. Být rozvedený je dnes normálnější než normální. Ale je to nějaká pomoc? Když všichni umírali na mor, byl ten mor méně hrozný? Naopak.
Jdu a usilovně hledím na chodník před sebou. Nechci se dívat do osvětlených oken, na ta světýlka, na ty stromečky. Nechci být zlý, nechci být jízlivý, a hlavně nechci být sám. Vždycky, když mi bylo zle, tak jsem byl sám. Samota je kabátem neštěstí. A já dneska ten kabát nechci oblékat. Vydržím na mrazu i bez něj. Raději si budu jen představovat, jak jsem se do těch oken díval v různých dobách svého života.
Jako dítě. Na Štědrý den jsme chodili z večerních bohoslužeb pěšky, přes nadjezd nad čtvrtí cihlových domů. Viděli jsme ty stromečky a lidi, jak se u nich mají, i v těch romských (tehdy cikánských domech) bylo tak útulno, až jsem se chvěl nadšením a sbratřením, kterému se předpubertální křesťan někdy neubrání. Večer pak v našem paneláku jeden opilý soused přizabil druhého, protože se už dlouho nenáviděli.
Jako zamilovaný chlapec s dlouhými vlasy a cigaretou jsem se šel podívat na osvětlené okno té, do které jsem byl celý pryč. Díval jsem se tak dlouho, až se otevřelo sousední okno a nějaký tlustý chlap v nátělníku na mě zařval: Kurva, co čumíš! Na Štědrý den.
Jako mladý otec jsem se v každém okně snažil vidět betlém a taky jsem ho do okna stavěl. A pak po nadílce, když už všichni spali, jsem teskně vyhlížel na ulici a toužil být asi právě tam. A jako čerstvě rozvedený jsem odevzdal dárky a zůstal na ulici. Zapadl jsem do osvětleného výčepu, kde na Štědrý den seděly jen samé osamělé existence, v televizi dávali pohádku a my jsme si přihřívali vánoční čas pivem a kořalkou.
Teď, když zvednu oči k vánočním osvětleným oknům, cítím spíš strach. Co s námi bude?Teď, když zvednu oči k vánočním osvětleným oknům, cítím spíš strach. Co s námi lidmi bude? říkám si a je mi ze všech těch pohledů tak úzko, že se do té úžiny žádné svátky nevejdou.
I ta ulice plná osvětlených oken se zužuje. Auta se předjíždějí, lidé spěchají, jako by nevěděli, že je před nimi hrdlo tak těsné, že jím neprojdou. Jako by nevěděli, že Země je teď nejdál od Slunce a kdo může s jistotou říct, že se začne vracet? Každý! Každý, kdo se ve škole učil o sluneční soustavě. Každý vůl ví, že je to jen elipsa zemské dráhy a žádné Vánoce. Každý vůl to neví, ale každý vůl na to na Vánoce kašle. Na rozdíl od skály, ledovce, stromu, včely, ptáka, myši – slunovrat pro něj nic neznamená, pro vola-člověka.
A přitom, za každým z těch osvětlených oken je skutečný člověk stojící před svou úžinou. Ten bude muset přestat, ten bude muset začít. Ten se bude muset vzbouřit, ten podvolit. Ten si bude muset zvyknout, ten zas odvyknout. Ten bude muset odejít, ten se bude muset vrátit. Ten bude muset utéct, ten zůstat. Ten se bude muset jít léčit, ten bude muset umřít.
Nic, co by člověk chtěl. Nic, čemu by se dalo uniknout. Tma onoho nic je kosmická, odvrácená strana světla. Nikdo to tu nepřežije. Nikdo, ten černý člověk, který jde se mnou, jako moje nemožnost. A já vím, že když tou úžinou neprojdu, tak se jím stanu, tím nikým, od kterého se už žádný paprsek neodrazí.
Tohle mi říká prosincová temnota, proti níž naši pohanští předkové zapalovali stromy a přinášeli oběti, poráželi vepře a dávali si výslužky, aby přežili zimu, temnota, do níž si my už jen z mála sil svítíme cukrovím, dárečky, svíčičkami, písničkami, modlitbičkami či blazeovaným bezvěrectvím, a přitom jsme stejně nazí a bezmocní na chladnoucím kameni letícím kosmem.
A pak osamělá mongolská dívka někde na periferii všech periferií zabere a zatlačí, až praskají žilky a teče krev. Dělá, co musí. Pracuje k porodu a s ní celý svět. A když už vůbec nemůže a bojí se, že snad umře, hlavička projde těsným hrdlem, nové plíce naberou vzduch a ozve se křik. Ne pláč, to není nářek, to je nový hlas, který všem, kteří ho slyší, zvěstuje to, co slyšela jeho matka v nejtěžší chvíli: Neboj se! To, co doufáme zaslechnout v našich úžinách, tmách a bezcestí, když bezmocní napřahujeme ruku do prázdné tmy a toužíme, aby se jí někdo dotkl, aby nám řekl: Neboj se! Já jsem s tebou.
Nastupuji do tramvaje a cítím, že je všechno v pořádku, i když vlastně nic v pořádku není. Evangelista Jan napsal, že „to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly“. Někteří kosmologové říkají, že náš vesmír byl na počátku jediným světelným zábleskem. Tma prý vznikla, až když se částice od sebe vzdálily. Nějak podobně to bude asi i s lidmi. Koukám na své spolucestující. Snad je to tak, že každý z nás za někým jede. Kéž by to tak bylo, pak by i tenhle vůz mohl jet správným směrem.