Katastrofické scénáře vypadají spíš nepravděpodobně.
Foto: Ng Han Guan / Associated Press
Po pádu komunistického bosse Po Si-laje se hodně spekulovalo o mocenském boji v Číně. Kdyby se kariéra populistického intrikána vinou chyb, odhalení i obyčejné smůly nezhroutila právě letos, Po mohl vládnoucím technokraticko-autoritářským systémem skutečně otřást. Čína tuto politickou krizi nejspíše překoná, zároveň ale čelí naléhavější hrozbě – krizi ekonomické.
Jako Japonsko
Experti mi už dvě desetiletí rok co rok vysvětlují, že čínská ekonomika stojí kvůli obrovské nerovnováze a špatným rozhodnutím před krachem. Odkazují k nespláceným úvěrům, nestabilním bankám, nevýkonným státním podnikům a realitním bublinám. Nic z toho z nějakého důvodu zatím čínský růst nezpomalilo, ten naopak dosahuje již 30 let neuvěřitelného průměru 9,5 procenta ročně.
Ruchir Sharma, který ve společnosti Morgan Stanley řídí Fond pro rostoucí trhy, ve své knize Breakout Nations (Země, které to dokázaly) argumentuje jinak a přesvědčivěji. Čína je podle něj „na pokraji přirozeného zpomalení, jež promění globální mocenskou rovnováhu od financí až po politiku a sebere vítr z plachet mnoha zemím, jež se na čínském růstu vezou“. Tvrzení se neopírá o čínské nedostatky, ale naopak o čínské úspěchy. Čím dál více důkazů takový názor podporuje.
Čínský růst bere dech, není ale výjimečný. Také Japonsko, Jižní Korea nebo Tchaj-wan dokázaly 20 let růst téměř o devět procent ročně, a pak se jejich vzestup zpomalil. Mnozí se domnívají, že osud Číny bude podobný Japonsku, jež se v devadesátých letech propadlo, zpomalilo a na další konjunkturu stále čeká. Realističtější scénář by se ale mohl podobat Japonsku sedmdesátých let, kdy růst tohoto prvního asijského tygra zpomalil z devíti přibližně na šest procent. Podobný vývoj potkal Koreu i Tchaj-wan.
Co zpomalení způsobilo? Úspěch. Pro velkou ekonomiku s mohutnou střední třídou je totiž překotný růst mnohem obtížnější.
Sharma má všechno spočítáno. „Pokud měla v roce 1998 čínská ekonomika v hodnotě jednoho bilionu dolarů vzrůst o 10 procent, musela objem své ekonomické aktivity zvýšit o 100 miliard dolarů a spotřebovat pouze 10 procent světových průmyslových surovin – všeho od ropy přes měď až po ocel. V roce 2011, pokud by ekonomika Číny v hodnotě pěti bilionů dolarů chtěla růst stejným tempem, musela by expandovat o 600 miliard a spotřebovat 30 procent světové produkce surovin.
Všechny faktory, jež Čínu poháněly kupředu, se začínají vytrácet. Vloni poprvé žila většina Číňanů ve městech. Migrace do měst klesla na pět milionů Číňanů ročně. To znamená, že se již brzy vyčerpá legendární nadbytek pracovních sil. V této dekádě vstoupí na pracovní trh pouze pět milionů lidí, to je ve srovnání s 90 miliony v uplynulých 10 letech dramatický propad. A kvůli politice jednoho dítěte není mnoho Číňanů, kteří by mohli nastoupit na místo stárnoucích zaměstnanců.
Ne ekonomika, ale politika
Sharmův pohled v podstatě sdílí i čínská vláda. Vedení v Pekingu se na zpomalení připravuje už léta. Premiér Wen Ťia-pao v roce 2007 prohlásil, že čínská ekonomika je „nevyrovnaná, nekoordinovaná, nestabilní a neudržitelná“. Podobně promluvil i minulý týden, když vládu vyzval, aby podnikla kroky ke stimulaci ekonomiky.
Čína má stále v záloze dost zbraní. Centrální banka může snížit úrokové míry a vláda může utrácet. Ale i Číňané mají své limity. Sharma například tvrdí, že čínský dluh představuje na papíře skromných 30 procent HDP, když se k němu ale připočítají dluhy čínských korporací, mnohých z nich vlastněných státem, čísla začnou vypadat hrozivě. Vláda může investovat více do infrastruktury, návratnost se bude nicméně snižovat. Čínští spotřebitelé začínají více utrácet, ale v zemi, kde neexistují sociální záchranné sítě a populace stárne, zůstane míra úspor vždy velmi vysoká.
Sharma předpovídá propad světové poptávky po základních surovinách a s ním těžké časy pro země, které jsou na čínském ekonomickém růstu závislé – ať už je to Austrálie nebo Brazílie. Očekává dokonce snížení ceny ropy, což je spolu s nástupem břidličného plynu důvod k obavám pro všechny státy, jež ropu vyvážejí. Pokud jde o samotné Číňany, Sharma tvrdí, že jim šestiprocentní růst nemusí dělat starosti. Pro kohokoli jiného by takové číslo znamenalo záviděníhodný úspěch. Země je nyní bohatší, pomalejší tempo růstu je tedy přijatelnější. Čínský autoritativní režim nicméně svou legitimitu zakládá právě na prudkém růstu. Pokud tempo ochabne, čínské ekonomické potíže se mohou proměnit v politické.