Izraelský premiér má šanci stát se velkou postavou izraelské historie.
Foto: AFP / Getty Images
Zatímco politici po celém světě mají co dělat, aby se udrželi v úřadě, jeden z nich je na koni. Benjamin Netanjahu přivedl do své koalice opoziční stranu Kadima a stal se, slovy Aarona Davida Millera, „králem Izraele“. Teď má neobvyklou, možná zcela unikátní příležitost svou moc využít a zajistit Izraeli budoucnost.
Co je horší
Netanjahuova koalice má nyní téměř nejpřesvědčivější parlamentní většinu v historii Izraele. Premiér nemá žádného skutečného rivala. Když se v minulosti Netanjahu ocital pod tlakem kvůli palestinské otázce, vysvětloval svou nečinnost omezeními, která na něj kladla jeho koalice. Možná se rád nechával omezit: odmítl vytvoření vlády národní jednoty v roce 1996 (se Šimonem Peresem) a odmítl je ještě jednou v roce 2009 (s političkou Cipi Livniovou). Teď má ale dostatečně širokou podporu včetně mnoha umírněných politiků a může učinit kroky směrem k mírovému řešení bez toho, že by své mocenské postavení ohrozil.
Když na chvíli pomineme dnešní strach z války, Izrael je v silnější pozici než kdy dříve. Domácí příjem 31 tisíc dolarů na hlavu konkuruje Itálii. Podle globálního indexu konkurenceschopnosti se Izrael řadí na šesté místo ve schopnosti inovovat, hned za Spojené státy. V počtu firem figurujících na burzovních indexech Nasdaq ho předběhly pouze Spojené státy a Čína. Z vojenského hlediska je Izrael velmocí regionu a disponuje armádou, jež může snadno porazit kteroukoli ze sousedních zemí. Vojenskou sílu země podtrhuje přímá pomoc USA (Kongres nedávno přidal do prezidentova rozpočtu jednu miliardu dolarů na izraelskou protiraketovou obranu). Izrael také disponuje jedním z největších jaderných arzenálů na světě, odhadovaným na dvě stovky raket. Na domácí půdě vyřešila zeď podél Západního břehu v podstatě problémy s palestinskými sebevražednými atentátníky a Izrael je díky tomu bezpečnější než kdykoli předtím.
I když Írán představuje pro Izrael hrozbu, ta byla v posledních letech systematicky zveličována. Mnozí seriózní izraelští lídři včetně významných představitelů armády a výzvědných služeb o tom ostatně nečekaně otevřeně hovoří. Tamir Pardo z výzvědné služby Mossad prohlásil, že Írán nepředstavuje existenční hrozbu. Náčelník generálního štábu Benny Gantz minulý měsíc popsal íránský režim jako racionální. Bývalý šéf Mossadu Meir Dagan řekl, že útok na Írán by byl „stupidní“. Šéf strany Kadima Šaul Mofaz, nový místopředseda vlády a bývalý náčelník generálního štábu, tvrdí, že izraelský útok na Írán by vedl k regionální válce a urychlil íránský jaderný program. Dodává, že „hrozba, že se Izrael stane státem dvou národů, je vážnější než otázka íránského jaderného programu“.
Peter Beinart ve své emotivní a inteligentní knize The Crisis of Zionism (Krize sionismu) popisuje rozdíl mezi etikou slabých a mocných. Pokud sami sebe vnímáte jako slabé oběti v obklíčení, přijmete jakékoli opatření, jež vám zajistí přežití, bez ohledu na ostatní. Na druhé straně etika mocných pracuje s vědomím převahy, kdy je zájmy třeba prosazovat s jistou mírou odpovědnosti ke svému okolí. Beinart tvrdí, že posedlost mučednictvím zbavila Izrael a Spojené státy možnosti soustředit se na skutečně nejvážnější hrozbu existenci Izraele, demografický vývoj. Pokud nenastane pokrok směrem ke vzniku dvou samostatných států, Izrael ztratí v určitém okamžiku schopnost vládnout milionům Palestinců, aniž by jim přiznal volební právo. V tom okamžiku ovšem přestane být židovským státem.
Netanjahu se v minulosti nekompromisně hlásil k etice přežití. Desítky let tvrdil, že Izrael čelí bezprostřední hrozbě zániku a srovnával jeho situaci s nacistickými hrozbami Židům v roce 1938. Vždy vystupoval proti vzniku palestinského státu, a když v roce 1993 Peres a Jicchak Rabin podepsali dohody z Osla, Netanjahu horlil, že tehdejší ministr zahraničí Peres je „horší než (Neville) Chamberlain“. V tehdy vydané knize tvrdil, že odstranění židovských osad vytvoří Západní břeh „Judenrein“ (tedy „bez Židů“, fráze používaná nacisty). Když před pár lety kniha vyšla znovu, zmíněné fráze v ní stále byly. Od té doby, zřejmě právě pod vlivem demografické hrozby, Netanjahu prohlašuje, že podporuje řešení dvou nezávislých států, v praxi ale neudělal nic pro jeho naplnění.
Chápe to?
Izrael čelí skutečnému nebezpečí. Rozkládá se na nepřátelském území, kde je na vzestupu antisemitismus. Překážky mírovému řešení palestinské otázky zahrnují i slabou palestinskou vládu prezidenta Mahmúda Abbáse a radikalismus teroristické organizace Hamás. Politik Netanjahuova formátu a schopností však dokáže najít způsob, jak se v takovém terénu orientovat. Skutečně zásadní otázky znějí: Chápe Netanjahu, že má příležitost stát se opravdu velkou postavou izraelské historie? Bude umět využít svou moc k něčemu jinému než ke svému vlastnímu přežití?