Egypt. Foto: Alex Majoli / Magnum Photos / Newsweek
Když mě pan Marek Svoboda oslovil, abych pronesl projev, řekl: „Chtěli bychom, abyste zhodnotil stav demokracie ve světě; máte na to celých patnáct minut. Takže stručně, slovy klasika.“
Mám tedy dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá zpráva je, že jsme za minulý rok viděli v různých částech světa probuzení demokracie zdola. V různých kontextech, ať už je to arabské jaro nebo protesty v Rusku či jinde, došlo k probuzení demokracie tam, kde jsme ji nečekali. Ta špatná zpráva je, že naopak tam, kde jsme si mysleli, že demokracie je pevně zakotvena, je dnes v krizi nebo vyčerpaná a hledá druhý či kolikátý dech.
Vojáci, nebo vousáči
Nejdříve tedy k té dobré zprávě. Arabské jaro je společný jmenovatel, který politologové a novináři dali těmto hnutím, jež jsou jinak velice různá. Paralely s východní Evropou v roce 1989 nebyly vždy trefné, ale aspoň v něčem mají smysl. Zaprvé ukázaly, jak křehké mohou být diktatury. Diktatury se mohou zhroutit nečekaně během několika týdnů či měsíců. Zadruhé je vidět, jak rychle se může šířit dominový efekt těchto demokratických hnutí. V tom to připomíná třeba rok 1848 nebo 1989.
Tady určité paralely jsou, ale myslím, že jsou si jich vědomi i držitelé těchto autoritativních režimů. Proto také existuje jistá solidarita diktatur, kterou dnes vidíme například v případě Sýrie. Kdo podporuje Asada? Írán, Rusko a Čína, protože jejich vůdci chápou tu souvislost. A chápou ji i ruští občané, kteří se zúčastnili v prosinci v Moskvě největších demonstrací za dvacet let. Existuje tedy jistá nakažlivost demokratické vzpoury, ale stejně tak solidarita diktatur.
Arabské jaro je pro nás důležité tím, že nabouralo stereotypy, které posledních dvacet let převládaly zejména v západním světě. Prvním byla teze o střetu civilizací; tedy že jsou civilizace, kde myšlenka demokracie nemá smysl nebo šanci, protože je tam jiné náboženské či kulturní zázemí. A arabské jaro ukázalo v Tunisku, Egyptě a dalších zemích, že tady jde o střet uvnitř civilizace. Nevíme, jak dopadne, ale je to střet uvnitř tohoto kulturního a náboženského prostoru. Druhou myšlenkou, na kterou jsme si příliš snadno na Západě zvykli a arabské jaro ji nabouralo, je teze, že máme vždy volbu jen mezi vojenskou diktaturou a islámským fundamentalismem, jinak řečeno, buď vojáci, nebo „vousáči“. Proto jsme se většinou smířili s nějakým vojenským režimem, neboť jsme si říkali, že to druhé bude asi horší. Občanská hnutí loni ukázala, že je tu jakási třetí síla nebo třetí cesta, i když samozřejmě zjišťujeme, že to je běh na dlouhou trať, že skutečně nevíme, jakým způsobem se nakonec bude vyvíjet. Je tu však aspoň otevřená škála možností.
Egypt jako Polsko
Je tedy pravda, že i když pád diktatury může přijít velice rychle, vůbec to nezaručuje úspěch demokratické transformace. A byť je pravda, že „střet civilizací“ nebylo asi to nejtrefnější paradigma k pochopení tohoto regionu, neměli bychom zjednodušovat v opačném smyslu a tvrdit, že zvítězily univerzální hodnoty demokracie. Spíš bych hovořil o univerzální touze po svobodě a důstojnosti. Svoboda ale není hodnota sama o sobě, ta teprve dává možnost společnosti definovat ve veřejné debatě a v demokratickém procesu hodnoty, na kterých bude budovat instituce politické, společenské i jiné.
Jak víme z dějin, ti, kdo vedou demokratické revoluce, nebývají většinou těmi, kteří po revolucích určují další vývoj. Viděli jsme, jak dopadly egyptské volby. Pokud si evropský Západ kdysi myslel, že v arabském světě si lze vybrat jen vojáky, nebo islamisty, teď uvažuje zhruba v duchu, že „možná umírnění vojáci a umírnění islamisté by našli nějaký kompromis“.
Ta řešení nejsou nutně demokratická, ale je jasné, že to, co je v pohybu, se už těžko dá zastavit. Aspoň v případě Tuniska jsou šance velice dobré, klíčovou zemí však bude podle mého názoru Egypt. Stejně jako Polsko bylo klíčovou zemí pro střední a východní Evropu, Egypt bude klíčovou zemí pro tento region. Ale jak to dopadne, možná také záleží na nás, na schopnosti EU se v tomto prostoru angažovat. V minulosti, když se Evropané starali o jižní pobřeží Středozemního moře, měli nejdříve obavu o svou bezpečnost – od islámského terorismu až po příliv migrantů. Dnes máme třetí otázku, možná nejdůležitější, a tou je demokratizace tohoto regionu.
Trh a demokracie
Jenže to, zda budeme mít nějakou váhu v tomto procesu, bude do jisté míry záviset na tom, jak se bude demokracie vyvíjet u nás. Tím se dostáváme k té horší zprávě, která je o únavě a krizi demokracie na Západě.
Kontext, v němž se západní demokracie mohou angažovat v procesu demokratických změn, ať už nastanou kdekoli, se bude odvíjet od následujících faktorů.
Zaprvé, do jaké míry relativní úpadek západního vlivu – nejen Evropy, ale také USA – bude kompenzován nástupem autoritářského kapitalismu. Ten vidíme poslední dobou v Rusku nebo v Číně. Po roce 1989 existovala dlouho taková mantra, že trh a demokracie jsou to samé, dokonce vznikl termín tržní demokracie. Dnes sice víme, že neexistuje demokracie bez tržního hospodářství – žádnou neznáme –, ale zcela určitě existuje tržní hospodářství bez demokracie. To věděl už generál Pinochet, když zavedl nejtvrdší tržní politiku pod dozorem vojska. Ví to i Putin, vědí to také čínští soudruzi. Ti mají trh bez překážek, bez bariér, bez odborů, bez všelijakých rušičů.
Jenže fakt, že trh a demokracie nejsou to samé, zažíváme nyní i v Evropě. Trhy – zejména finanční – jsou globální, naše demokracie jsou však národní. A jak rozhodovat v demokratických podmínkách o věcech, na které nemáte žádný nebo jen velice nepatrný vliv? Viděli jsme kolaps mezinárodních finančních trhů a zásahy států, jež tyto trhy zachraňovaly. A potom se trhy obrátily na tyto státy a jejich vlády a řekly jim: „Vy jste přece zadluženi.“
Dnes tedy máme demokratické vlády pod dozorem finančních trhů. Neustále čtete v novinách, že ta která vláda si musí získat důvěru trhů. Ano, získává si důvěru trhů, dělá všelijaká opatření, která jí diktují, ale mezitím ztrácí důvěru občanů. Odtud protestní hnutí, odtud hnutí rozhořčených a nespokojených. Občané mají dojem, že demokratické instituce už jsou hluché vůči jejich potřebám i jejich protestům.
Tento fenomén v krajní podobě pozorujeme v Řecku nebo Itálii, kde se zužuje prostor pro demokracii a nastupuje technokracie. Nejlepší premiér není nutně ten, který je zvolený a může odstoupit, ale po něm dosazený bankéř s důvěrou trhu. Tato technokratizace, toto vyprázdnění demokratického prostoru je skutečným problémem. Nevím, jestli jsou Itálie a Řecko předzvěstí širšího trendu v Evropě, ale každopádně organizovat volby jako nyní v Řecku, kde jediným programem je snížit do konce desetiletí životní úroveň o 25 €…%, je de facto popřením demokracie. Můžete mít tuto technokratickou vládu, a kdyby neuspěla – nedej Bůh –, mohou se vrátit plukovníci. To jsou rizika krize, v níž se ocitáme.
Hrozba Maďarskem
Druhou možnou reakcí je populismus, který má zcela opačný přístup. Technokracie chce „policy without politics“ (konkrétní kroky bez politikaření). Máme jednu agendu, do níž nikdo nezasahuje zprava ani zleva, bez diskuse. Populismus chce opak: „politics without policy“ (politikaření bez konkrétních kroků). Má velmi jednoduché odpovědi na velice složité otázky. Silný vůdce a většinou silná národovecká rétorika namířená proti technokratickým elitám, menšinám, přistěhovalcům a všem, kteří nepatří mezi „pravé Finy“. Takové najdeme v každé zemi. Tato varianta národního populismu se šíří a je velkým problémem pro EU jako takovou, protože jedním z terčů národních populistů nejsou jen menšiny a přistěhovalci doma, ale i EU samotná. A jak to ovlivní EU, je vážná otázka.
Kdybych měl vyzdvihnout jednu situaci, která si zaslouží naši pozornost, připomenu Maďarsko. Nedávno jsem byl v kontaktu se svými maďarskými přáteli, všichni jsou velmi znepokojeni tím, co se děje za vlády premiéra Orbána. Všichni bývalí disidenti jsou znovu mobilizováni. György Konrád používá slovo demokratura, aby popsal tuto situaci – není to ani demokracie, ani diktatura. Tři sta padesát nových zákonů, velká kontrola sdělovacích prostředků, osm set novinářů vyhozených z veřejnoprávní televize a rozhlasu a podobně. Populisté nemají rádi nic, co se nachází mezi vládou a lidem, vše, co Montesquieu nazýval Corps Intermédiaires, veškeré mezistupně, mezičlánky, nezávislé instituce, jakými jsou ústavní soud, nezávislá justice či centrální banka. Veškeré instituce, které nemohou přímo kontrolovat, jsou pro ně nebezpečné a vedou proti nim útok. To je útok na základ liberální demokracie, která ctí dělbu moci, ústavní řád a respekt k právu.
Je zřejmé, že se to zdaleka netýká jen Maďarska, je to problém celé střední Evropy. Otázkou je, zda situace v Maďarsku je jen zvětšený problém, jaký pozorujeme i ve střední Evropě, a můžeme si říct: Přežili jsme bratry Kaczyńské, přežijeme i Orbána. Anebo, jak se obával György Konrád v naší poslední konverzaci, se v Maďarsku odehrává jakési vyčlenění z Evropy. A vidí, že Orbán je, řekněme, „měkká verze“ skluzu k autoritářství, která je radikálnější na Ukrajině u Janukovyče a samozřejmě ještě tvrdší u Putina v Rusku nebo u Lukašenka v Bělorusku. Čím dále jdete na východ, tím je trend silnější, ale v podstatě největší obavy pramení z toho, že za otázkou demokracie je i otázka geopolitického začlenění. Tuto situaci v současnosti prožívají intenzivně v Maďarsku, ale my všichni o ní můžeme přemýšlet v kontextu debat, jež se vedou v EU.
Domácí problém
Mám obavy, že můj čas už vypršel, proto shrnu, co z těchto faktů plyne pro šíření demokracie.
Především výzva, o níž jsem mluvil – výzva ke změnám, jež přicházejí zdola, nás nesmí nechat chladnými. Jak by mohly demokracie zůstat pasivní vůči demokratickým změnám, které ve zmíněných oblastech přicházejí? Nestačí však už jen mávat praporem „democracy promotion“ (prosazování demokracie), jak se to dělo v časech vojenského zásahu v Iráku nebo Afghánistánu. Naše západní veřejné mínění už takový přístup nepřijme, nemluvě o tom, že válka v Iráku stála bilion dolarů, Afghánistán stojí dvě miliardy dolarů týdně. Prostě už na to nemáme, proto tato forma podpory demokracie skončila, aspoň dočasně. Také svět se změnil, není unipolární, ale multipolární.
Zůstává však výzva nám všem, občanské společnosti, pomáhat těm, kteří si pomáhají sami. Pomáhat rozvoji občanské společnosti v zemích, o nichž jsem mluvil nebo se kterými spolupracuje Člověk v tísni. Tato naše pomoc, naše angažovanost má jednu podmínku: že budeme zároveň dbát o demokracii kolem nás, v našem prostoru.
Každé šíření demokracie musí začít doma.