Je třeba použít taktiku, která už úspěšně funguje šedesát let.
Foto: Amir Sadeghi / AFP / Getty Images
Když jsem počátkem osmdesátých let studoval na vysoké škole, pozvali jsme na univerzitu ministra obrany Reaganovy vlády Caspara Weinbergera, aby pronesl přednášku ke studentům. V té době byly americké vysoké školy semeništěm opozice vůči Reaganově vládě a zvlášť její obranné politice. Takže jakmile začal Weinberger mluvit, zvedla se pochopitelně řada studentů a spustila povyk. Jeden po druhém vstávali a skandovali jediné heslo: „Odstrašování je lež!“
Na toto bouřlivé setkání si vždycky vzpomenu, když poslouchám diskuse o íránských jaderných ambicích. V dnešní zahraničněpolitické debatě totiž došlo ke kuriózní výměně rolí. Dříve to bývala levice, kdo odmítal myšlenku odstrašení, a místo něj hledala řešení typu zmrazení jaderného programu. Stoupenci pravice zase naopak trpělivě vysvětlovali praktické klady odstrašování.
Jaderným zbraním se daří
„Zhruba každých 25 let objeví nová generace hrůzy jaderné bomby a paradoxy odstrašování a začne hledat východisko. Jenže apokalypsou se nelze ohánět donekonečna … a ani lákavých alternativ, které lze zvolit a poté zavrhnout, není neomezeně. Debata tak nutně uvízne téměř na samém počátku: všichni se shodnou, že pro zachování míru je nutná rovnováha strachu, ale zároveň tuto skutečnost odsoudí.“ Toto napsal v roce 1984 Charles Krauthammer v týdeníku The New Republic. „Odstrašování, stejně jako stáří, je neúnosné, dokud si člověk neuvědomí, jaká je jeho alternativa,“ vysvětloval.
A přesto je to dnes pravice, kdo usoudil, že odstrašování je lež. Krauthammer, konzervativní think tanky jako The Heritage Foundation, American Enterprise Institute a další odsuzují politiku zadržování a odstrašování a raději by nás vedli k politice, která vyústí v preventivní válku. Toto je pravicová verze jaderného zmrazení – jednoduché řešení, které ve skutečnosti neřeší nic. Zásah proti Íránu by pravděpodobně jeho program o pár let zpozdil, ale zato by podnítil domácí podporu teheránské vlády a poskytl jí mnohem silnější argumenty, aby usilovala o jaderné zbraně. Učení konzervativci však trvají na tom, že tato cesta je lepší než odstrašování.
Koncept odstrašování je obtížně přijatelný, protože zdánlivě odporuje zdravému rozumu: mír mají přinést vyhlídky na zkázu. Přesto však má pozoruhodné výsledky. Velmoci se po staletí s krutou pravidelností vydávaly do válek. Jenže pak se objevily jaderné zbraně a od roku 1945 mezi velmocemi k válce nedošlo. Mezi Spojenými státy a Sovětským svazem panovalo intenzivnější soupeření s dalekosáhlejšími důsledky než mezi téměř kterýmikoli jinými dvěma mocnostmi v dějinách. Obě země se domnívaly, že ta druhá chce zničit její způsob života. A přesto tato řevnivost nevyústila ve válku. Obě strany se nechaly zastrašit.
V roce 1989 řekla Margaret Thatcherová při přípitku Michailu Gorbačovovi: „Obě naše země z vlastní trpké zkušenosti vědí, že konvenční zbraně válce v Evropě nezabrání, zato jaderným zbraním se to daří už 40 let. Jako odstrašující prostředek jsou nenahraditelné.“
Chtějí vládnout
Pokud by odstrašování nefungovalo, proč tedy nechystáme preventivní válku proti Rusku, které stále disponuje děsivým arzenálem mezikontinentálních balistických střel? Nebo proti Pákistánu, kde vládne vojensko-policejní režim, který měl v posledních deseti letech podíl na závažnějších teroristických činech než Írán za uplynulé století? Argument, že se Írán nechá odstrašit, nestaví na rozumnosti tamního režimu, nýbrž na jeho přání přežít. „Vládci chtějí mít zemi, které by mohli dál vládnout,“ tvrdí Kenneth Waltz, jeden z nejuznávanějších teoretiků mezinárodních vztahů.
Aby prezident Obama získal důvěru svých konzervativních kritiků i současné izraelské vlády, staví se na jejich stranu, odmítá politiku zadržování, trvá na tom, že to myslí vážně, a připouští „možnost“ vyjednávání. To se možná ukáže jako závažný omyl: izoluje Spojené státy, okleští Obamovy možnosti a donutí ho vydat se cestou, která by ho mohla dovést až ke zbytečné preventivní válce.
Zděšení z představy íránské jaderné zbraně je pochopitelné. Pro Izrael, Blízký východ i zbytek světa by bylo lepší, kdyby Teherán takové zbraně nevlastnil. Snaha USA ve spolupráci s téměř celou mezinárodní komunitou tomu zabránit a vyvíjet na Teherán obrovský tlak je správná. Ale pokud by Teherán trval na svém, kdyby tamní režim přistoupil na globální izolaci a byl za své rozhodnutí ochoten zaplatit zničující cenu, rozhodná politika zadržování a odstrašování by vůči Íránu zaúčinkovala stejně, jako zapůsobila vůči Stalinově Sovětskému svazu, Mao Ce-tungově Číně, Kim Čon-ilově KLDR a pákistánské armádě.