I kdyby byl Milan Kundera skutečně zašel na policii ohlásit, že se někde vyskytuje špion, což se podle mne nestalo, je to třeba zkusit aspoň zkusit vnímat prizmatem doby.
I já tu dobu pamatuji. Pamatuji tehdejší atmosféru. Těžko se to vysvětluje. Já sám, dívám-li se zpět, tomu úplně nerozumím a občas se dokonce divím sám sobě a červenám se. Jak jsem mohl například užít pojem „socialistická literatura“, když jsem musel vědět, že to je pitomost a že žádná socialistická nebo kapitalistická literatura neexistuje a existovat nemůže? Jak jsem mohl na veřejnosti říkat něco jiného, než jsem si myslel?
Shodou okolností jsem byl včera na filmu Tobruk. A musel jsem si posté klást otázku: jak bych obstál ve skutečném boji? A ve vězení jsem se mnohokrát ptal sám sebe: co bys jim asi vyžvanil a nažvanil, kdyby tě fyzicky mučili? A naopak: co si asi mladí historici budou myslet, až někde najdou záznam, že jsem ve vězení udal jednoho vězně? Můžu jim samozřejmě vysvětlit, že ten člověk se chystal spáchat sebevraždu a nebylo technicky v mých silách ho zachránit jinak, a oni to pochopí a ocení. Mé komplikované dovysvětlení se ale bude navždy choulit kdesi v dalekém pozadí za strašnou původní informací o mé zradě.
Asi je jasné, co chci říct: i kdyby byl Milan Kundera skutečně zašel na policii ohlásit, že se někde vyskytuje špion, což se podle mne nestalo, je to třeba zkusit – aspoň zkusit – vnímat prizmatem doby. Člověk vůbec nemusel být zapálený nebo fanatický komunista, který takové věci dělá v upřímné víře, že tím upravuje cestu k příchodu lepšího světa. Stačilo, když si nebyl jist, jestli to není past na něj nebo na někoho jemu blízkého, anebo si tím dokonce byl „téměř jist“. Stačilo, když nebyl hrdinou od Tobruku a prostě si řekl: proč mám jít na deset let do koncentráku za to, že jsem „věděl a nepověděl“? Koncentráky přece patří k hrdinům, ne ke mně.
To všechno, opakuji, říkám pro případ, že se stalo to, co se mladí historikové domnívají. Já sám mám od začátku dost svých věcných důvodů k domnění, že Milan Kundera nešel náhle říct na místní stanici SNB, že mu někdo říkal, že mu někdo říkal, že tam a tam přijde špion pro kufr. Myslím si, že se to takto hloupě nestalo a stát nemohlo.
Ať tak či onak, jedno je zřejmé: Milan Kundera byl na stará kolena zapleten do veskrze kunderovského světa, od něhož se jako fyzická osoba dokázal tak umně po léta držet stranou. Co to znamená? Pro mne mezi jiným jednu věc: než si s čímkoli začneme, musíme dobře zvážit, co z toho může vzejít a jestli na to máme povahu. Kdyby v této kauze nešlo o světově proslulého spisovatele, ale pana Vopičku, celkem nic by se nestalo. Čili: je riskantní dobře psát a stát se dík tomu slavný. Jenže riskovat se tu a tam musí. V obecném zájmu. Kdyby nebylo Kunderova díla, byl by na tom svět o poznání hůř. A MK by na tom byl teď – 16. 10. 2008 – o poznání lépe. Přinejmenším by se měl jako pan Vopička.
Na závěr snad jen dva vzkazy:
1) Mladí historici, prosím, buďte při posuzování dějin opatrní! Jinak napácháte v dobré víře víc škody než užitku. Podobně jako vaši dědové.
2) Milane, buďte nad věcí! Člověka, jak jistě víte, potkávají na jeho pouti životem horší věci než zhanobení v tisku.