Foto: Martine Franck
Málokterý osobní příběh se tak ztotožňuje s osudem své země a střední Evropy vůbec jako život polského historika a politika Bronislawa Geremka, který zemřel tragicky minulý týden ve věku 76 let. Evropa vzdala hold odvážnému a vlivnému intelektuálovi v politice, který se významně podílel na hnutí odporu Solidarita v osmdesátých letech a později jako ministr zahraničí připravil návrat své země do evropského společenství. Poklonu lze doplnit třemi postřehy.
Bronislaw Geremek jako jeden z mála přežil věznění ve varšavském ghettu (jeho otec se nevrátil z Osvětimi) a věděl, jak děležitý je dialog historiků a společnosti týkající se traumat druhé světové války v rámci projektu sjednocování Evropy.
Jako řada dalších polských intelektuálů jeho generace (Leszek Kolakowski nebo Zygmunt Bauman) hledal po válce v komunismu naději na překonání destruktivního potenciálu nacionalistického běsnění a zároveň se rozhodujícím způsobem přičinil o jeho rozklad a pád. Definitivně se s komunistickou stranou rozešel v roce 1968, když zažil v Polsku nástup antisemitského nacionálkomunismu a úďast polské armády na okupaci Československa.
Od té doby byl aktivní při vzniku disentu a opozičního hnutí: ve Výboru na obranu dělníků (KOR) s Jackem Kurońem a Adamem Michnikem a v tzv. létající univerzitě, kde vyhození univerzitní učitelé pořádali bytové semináře pro studenty.
V roce 1980 se stal hlavním poradcem Lecha Walesy a vedení hnutí Solidarita a byl za to po Jaruzelského převratu dva roky vězněn. V roce 1989 se s Tadeuszem Mazowieckim stal klíčovou postavou při vyjednávání u kulatého stolu, které otevřelo cestu ke svobodným volbám a demokratickým změnám. Mimořádnost polské situace, řekl tehdy, je, že “dělá nemožné nezbytným”.
Stal se symbolem
Po roce 1989 se Bronislaw Geremek stal (s Václavem Havlem) téměř ojedinělou výjimkou intelektuála, který přišel z disentu a obstál v novém politickém kontextu. Zatímco většina intelektuálů opustila politickou scénu na začátku devadesátých let, Bronislaw Geremek posledních dvacet let ovlivňoval politickou debatu v zemi. Je pravda, že jeho záměr udělat z Unie Svobody středový liberální politický subjekt, který by se vymezoval jak vůči postkomunistické levici, tak vůči konzervativní národovecké pravici, neuspěl.
Ale řím tvrději na něj bratři Kaczynští osobně i politicky útočili, tím bylo mimo Polsko jasnější, že nejvýznamnější a nejvlivnější evropský poslanec z nových členských zemí se stal symbolem něčeho, co ho přesahovalo: světlé stránky demokratické změny střední Evropy.