Amerika promarnila šanci, kterou nabízela poslední dekáda.
Foto: Tom Fox / The Dallas Morning News
Jedenácté září 2001 bylo často označováno za pravý začátek 21. století. Odpískalo „konec přestávky“ po roce 1989 a také konec optimistické verze globalizace z 90. let, podle níž propojenost trhu a globální komunikace vytvářejí příznivé podmínky pro šíření demokracie a mírové řešení konfliktů. To však neznamená, že opačná verze o „střetu civilizací“ (the West against the rest) či o „válce proti terorismu“, která převládla zejména v Americe po útoku na newyorská Dvojčata, byla ta správná. Po deseti letech se můžeme pokusit pochopit, v čem byla scestná a jaké to má následky.
Válka s terorismem skončila ne proto, že by zmizela hrozba nových atentátů al-Káidy, ale protože samotný pojem je pochybný, a hlavně všechno je jinak. Usáma bin Ládin je mrtev a „arabské jaro“ potvrzuje jeho porážku právě v prostředí, kde se snažil prosadit. Mladá generace v Tunisku či v Egyptě se vzbouřila ne proti západním demokraciím, ale proti domácím diktaturám. To sice nezaručuje úspěch demokratické transformace, ale vybízí k překonání domněnky, že ji lze nejlépe prosazovat silou zvenčí.
Sbohem, svobodo
„Svět se po 11. září změnil,“ hlásaly tehdejší novinové titulky. Změnila se však především Amerika a její postaveni ve světě. Hlavní změnou bylo aspoň dočasně vítězství politiky strachu, což mělo rozměr vnitřní i vnější. V domácí politice tzv. Patriot Act – zákon rychle odhlasovaný po 11. září – umožnil bezprecedentní oklešťování základních svobod (od kontroly vaší internetové pošty až po knihy, které si půjčíte v knihovně). Lidskoprávní bilance tohoto období zahrnuje pojmy jako Abú Ghraíb nebo Guantánamo, které prezident Obama označil za „nejlepší nástroj pro propagandu a nábor teroristů ve světě“. Dokonce i jeho republikánský soupeř v minulých volbách zamítl mučení „ne pro to, kdo jsou oni, ale pro to, kdo jsme my“. Nezákonné věznění lze postupně zrušit, těžší je však napravit image země a především vrátit promarněnou šanci minulého desetiletí: po patriotickém reflexu, který sjednotil Američany po 11. září, následovala rychlá deregulace finančních trhů, daňové výsady pro nejbohatší a nevídaný růst nerovnosti (jedno procento Američanů zabírá celou čtvrtinu ročního HDP). Krach bankovního systému ke konci vlády George W. Bushe a hospodářská krize nechaly pak Ameriku rozdělenou a politicky polarizovanou. Naštvanost a agresivita byly po 11. září orientovány především ven (vůči muslimům, cizincům či nepohodlným spojencům). Dnes je obrácena dovnitř a radikální populismus hnutí Tea Party namířený proti elitám východního pobřeží je krajní ilustrací této situace.
Výzva k naslouchání
Současná Amerika vystřízlivěla z vojenských dobrodružství, poznala meze svého vlivu, což může vyvolat pokušení izolacionismu, nebo naopak větší nutnost spolupráce. Jedenácté září 2001 bylo tehdy často chápáno jako nutnost vymezení se vůči nepřátelskému vnějšímu světu. Teď je spíše bráno jako výzva k propojení se: chcete-li být vyslyšen, naslouchejte!