V bedně před dveřmi antikvariátu mezi knihami, co se kolemjdoucím nabízejí zadarmo, jsem zahlédl povědomý titul – Heinrich Böll Chléb mladých let. Nemohl jsem tam tu knihu vydanou u nás v letech šedesátých a cenzory vyřazovanou z knihoven v letech sedmdesátých nechat. Povídky, které jsme si kdysi půjčovali jako vzácnost, tu leží jako něco, co už má snad jen cenu papíru, na kterém je to vytištěno, a tahle bedna je poslední šancí před stoupou. S knihou v kapse jsem zamířil do pusté a tiché hospody, kam chodí jen popeláři, sběrači šrotu a nešťastné existence, a několik hodin jsem si četl povídky autora, kterého naši komunisté napřed vydávali, protože podle nich kritizoval západní Německo, a poté zatratili, protože se zastával našich disidentů. Obracel jsem stránky a v tomto postideologickém okamžiku dějin, kdy už dobré knihy nejsou cenzurovány, ale samy padají do beden na odpadky, jsem se znovu setkával se svým mládím.
Na počátku byla krádež
Vzpomínal jsem, kdy jsem tuhle knihu vzal poprvé do ruky. Bylo to v lidové knihovně v Ostravě-Vítkovicích. Můj bratr tam tehdy pracoval jako knihovník a zachraňoval knihy určené k likvidaci a rozdával je přátelům. Většinou to byli čeští autoři – Jiří Kolář, Josef Škvorecký, Milan Kundera, Ivan Blatný, ale také ruští Alexandr Solženicyn, Boris Pasternak, Boris Pilčak, Isaak Babel a další výběr dobré literatury dle instinktů Úřadu pro tisk a informace, například Samuel Beckett, Arthur Miller či Jean-Paul Sartre s Nevolností i Uragánem nad cukrem o příteli Fidelovi.
Tyhle bedny, které se úředně pečetily v zadním traktu knihovny, byly strukturovanější než dnešní krabice před dveřmi antikvariátů, v podstatě v nich člověk nenašel špatnou knihu. Ale i při vyhlášeném socialistickém nepořádku se dalo ukrást jen něco, většina musela do stoupy, aby to sedělo alespoň na kila. Neděslednost a porušitelnost většiny pečetí, podplatitelnost většiny úředníků a rozkrádatelnost společného majetku vytvářely v tuhém byrokratickém režimu cestičky, kterými bylo možné se dostat tu k dobré knize, tu na vysokou školu, tu k náklaďáku cihel nebo k pár pytlům cementu. Když jsme jimi také trochu chodili, nepřipouštěli jsme si, že se otiskují přímo do našeho národního genetického kódu a že i ve svobodné společnosti stále povedou k velkým penězům a k politické moci.
Vzpomínka na tuzex
Na místě lidové knihovny dnes stojí velká benzinová pumpa společnosti Shell, o níž se říká, že podporuje zkorumpovaný totalitní režim v africké Nigérii. Když vidím jejich logo se žlutou lasturou, vždy si vzpomenu na spolužáka ze základní školy Josefa Paclta, který místo školní brašny nosil černý kufřík polepený reklamními nálepkami firem Esso, Gulf, Firestone a třeba Shell, za což byl pravidelně napomínán třídní učitelkou, která nám marně vysvětlovala, že tyhle nálepky propagují kapitalismus. Josef Paclt pocházel z Hlučínska, což je oblast bývalého slezského Pruska, a tamní neodsunuté (nevyhnané) německé rodiny měly kontakty v západním Německu a dostávaly odtud marky, což jim ostatní záviděli.
Oficiálně bylo sice zakázáno cizí měnu mít, ale v každém městě existovala obskurní prodejna pojmenovaná Tuzex, kde si lidé mohli za své nezákonné valuty nakoupit druhořadé západní zboží. Jak vypadalo to prvotřídní, nám ukázal právě Pepa Paclt, když otevřel svůj zápaďácký kufřík a vytáhl z něj obsáhlý katalog obchodních domů Neckermann a půlka třídy se shromáždila kolem jeho lavice a s úžasem hleděla na ten výběr, který je dnes k vidění v každém nákupním středisku. Ale ne tak docela, dnes už je to jen obyčejné zboží, ale tehdy byly ty hadry a krámy ozářeny aurou nedostupnosti, i ty modelky v reklamách na podprsenky nám klukům přišly jaksi krásnější než naše holky a to nemohla být pravda. Protože nikdo přece nemůže být krásnější než tvoje holka. Přemýšlím, jestli si podobné katalogy dnes prohlížejí školáci v Nigérii a zda jim také ty krasavice v sexy prádle přijdou krásnější než nigerijské holky. Zda si také jednou uvědomí, že celý ten obdiv k tomu, co tam (někde, v Evropě, v Americe, v sousední zemi) mají, je vlastně potupnou samohanou, která jim zůstane pod kůží, i když jednou, dej Bože, bude svoboda i v Nigérii.
Duch Pepy Paclta
Proč se u nás pořád mnozí lidé nestydí krást a lhát a proč to ostatním ani moc nevadí? Možná za to může duch Pepy Paclta, který prostupuje celou moji generaci dnešních čtyřicátníků. Vzpomínám si, jak jsme se za univerzitních studií občas setkávali se západními cizinci. Scénář takovýchto setkání byl vždy stejný. Někde ve vinárně jsme napřed nekriticky hltali všechny novinky ze světa, a pak povzbuzení pitím, jsme do omrzení opakovali, jak je to u nás všechno špatné, hloupé, nudné a hnusné. Jak jsme my Češi, samozřejmě jaksi kvůli komunistům, hloupí, neschopní a sto let za opicemi.
Bídná odvaha těchto Češí spočívala v tom, že byly zrcadlovým opakem oficiální státní propagandy hlásající, že u nás se máme nejlépe na světě a na Západě jsou lidé vykořisťovaní. Jenže toto statečné obracení propagandy bylo od pravdy stejně daleko jako ta propaganda sama. Pořád jsme byli v moci lži, protože jsme sami sebe nutně viděli jako ubožáky. Zcela v intencích komunistického klišé, že kapitalistické pozlátko může obdivovat jen ubožák. A přitom po výdobytcích kapitalismu toužili nejvíce sami komunističtí funkcionáři a důstojníci státní policie. Dávali si k Vánocům dárky z tuzexu a vylepovali si své panelové byty nevkusnými rakouskými tapetami. Vždyď sám Pepa Paclt vstoupil do komunistické partaje, aby mohl jít studovat zahraniční obchod a jezdit na Západ.
Tři fáze lži
Jak ukázal ve svých esejích Václav Havel a další disidentští filozofové, v takové situaci začal jazyk ztrácet smysl. Prvním stupněm vytrácení smyslu bylo něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Tahle taktika snad vycházela z přirozeného práva jedince nenechat se zlikvidovat. Jenže rozchod slov a myšlení není trvale možný, protože i myšlení se děje ve slovech. Jak se asi myslí v situaci, kdy se například zbrojení říká boj za mír, okupaci internacionální pomoc, partě flákačů brigáda socialistické práce?
Zpočátku je tu jakési srozumění utlačovaných nebo zbabělých, kdy přece víme, jak to je. Dokonce v tom může být i kus švejkovského humoru. Chlapík, který si připravuje povinný projev na povinnou schůzi, může používat ty jejich floskule i s jakýmsi gustem a při projevu může dokonce pomrkávat na své kolegy, jak dal soudruhům, co jejich jest, a přitom si o nich myslí svoje. Ale když ho potom soudruzi pozvou do partaje, a on nedokáže odmítnout, chce přece zůstat na fakultě a učit německou literaturu, řekne svým, teď už vlastně bývalým, kolegům, že on vlastně není komunista, že jen je u komunistů, a zase lišácky pomrkává, ale teď už přesně neví na koho.
To je druhá fáze vytrácení smyslu, sémantické pole fráze – však víte, jak to je – se stává nepřehledným i pro samotného mluvčího. Co vlastně víme, že on není to, co je? Že to, co je, vlastně není? Mezi pravdou a lží není plynulý přechod, ale průrva a do té průrvy náš asistent německé literatury spadne ve třetím finálním stadiu, kdy už jen vyhovuje požadavkům a sám si nemyslí nic, protože k tomu ztratil aparát.
V té chvíli se většinou stává úspěšným a zlým a své studenty německé literatury pak neučí myslet, ale také vyhovovat požadavkům. A když režim padne a přijde svoboda, takový člověk pak nevyhnutelně směřuje buď k servilní službě nějaké autoritě v politice nebo v byznysu, nebo si naopak požadavky nyní přejmenované na své legitimní zájmy stanoví sám. Představa, že by si mohl sám sebe začít vážit a přestat lhát, už je mu cizí, protože se mu pojmy pravda a lež vzájemně vyrušily a zůstávají pouze ty zájmy.
Je smutné, že takto formovaní lidé vstoupili do svobodné společnosti zrovna v jejím postmoderním relativistickém období, kdy se tržní přesvědčivost cení více než pravda, kdy zájmy silných skupin a velkých korporací ohrožují práva jednotlivých občanů a ekonomicky slabých skupin a kdy se politika stává stále více mediální hrou. I zde už jazyk začal ztrácet smysl, když se zaměstnancům říká lidské zdroje, propouštění z práce racionalizace, obchodním záměrům filozofie a touze po zisku vize. V této situaci se lidé deformovaní komunistickou totalitou najednou stávají nesmlouvavými obchodníky, nemilosrdnými manažery a bezohlednými politiky, pro které jsou lež a korupce jen běžnými prostředky k dosažení jejich zájmů, a demokratická společnost je nijak nereformuje, naopak oni, řečeno novým jazykem, snižují kvalitu demokracie.
Věčně mladé mrtvoly
Prolistoval jsem se Böllovou knihou až k povídce Můj smutný obličej, v níž se, předpokládám, snažil popsat mírovou společnost po hypotetickém vítězství třetí říše. Povinné jásání nebo projevování smutku, výchova kolektivem a všechny ty hrůzy, které znám také z vlastního mládí, mě nezaujaly tolik jako bezútčšná atmosféra špinavého polorozpadlého přístavního města, v němž se povinné veselení vyžaduje.
Ta atmosféra bezperspektivní ošklivosti byla totiž totožná s tím, co jsme prožívali za socialismu. Lidé, kterým se tehdy nějak podařilo vyjet takzvaně na Západ, shodně tvrdili, že při návratu je nejvíce bila do očí všeobecná špína, omšelost a otrávenost ve tvářích lidí. Onen neuvědomělý hnus, o kterém se už ani nemluvilo, ale který se na všem podepisoval. A nejhorší bylo vědomí, že to nikdy neskončí.
Když prezident Klement Gottwald vyslovil po druhé světové válce své politické heslo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, mohlo to znít jen jako fráze. Ale v jazyce bývá obsaženo víc, než jeho uživatel ví. Třeba, že věčné časy jsou vlastně žádné časy. Věčnost neplyne a nevyvíjí se, tam už je vše hotovo. Je to neměřitelný stav, který naše křesťanská kultura spojuje s koncem pozemského života a vplynutím do jednoty veškerenstva mimo čas. Když ovšem dělnický prezident vyhlásil věčné časy už tady na zemi, vyhlásil vlastně zrušení času. Komunistické mládí světa vedené posléze senilními starci se mělo stát mládím věčným. Obrazem takového věčného mládí jsou mumifikované mrtvoly revolučních vědců.
Jak si poradit bez proroka
A tu se dostáváme k zásadnímu rozdílu, který nedoceňují dnešní nostalgici toužící po starých jistotách ani noví kritici současné západní společnosti. Západní společnost byla jistě také deformována kolonialismem, studenou válkou, krizemi a dalšími nešvary, které se jí oprávněně vyčítají, ale nebyla čtyřicet let mumifikována mimo čas.
Ve východní zóně se komunistům, také díky slabosti Západu, podařilo nastolit podobný režim, jaký pro Evropu plánoval Hitler. Druhá světová válka v naší části kontinentu skončila vítězstvím jednoho ze dvou velkých sekulárních náboženství dvacátého století, které potřebovalo dalších čtyřicet let, než se definitivně ukázalo falešným a prázdným. Je záhadou moderních dějin, že se ani koncem osmdesátých let na Východ? ani na Západě neobjevil žádný novodobý prorok Daniel, který by uviděl a také nahlas řekl, že moc téhle víry v člověka je kolosem na hliněných nohou, který povalí kamínek utržený z hory. Toto poznání přišlo až po pádu. Trápení lidí v komunistickém režimu by přesto nemuselo být marné, pokud z něj toto poznání vyneseme, pokud nebude zmarněno bezduchým konzumem nebo samoúčelnou anarchií.
Vycházím z pusté tiché hospody na ulici plnou mladých lidí. Jako by ti staří vůbec nebyli, a přitom je jich prý moc. Kde jsou? Kde jsme? Zkusím tu knihu dát synovi nebo dceři, říkám si. Ale pochybuji, že ji budou číst. Možná skončí zase v nějaké jiné bedně spolu se vším, co jsme se tu pěl života snažili pochopit. Ten svůj chléb mladých let si asi budeme muset sníst sami.