Šťastná skutečnost, že se Korejci, Filipínci, Thajci a Tchajwanci nakonec stali svobodnými nebo alespoŇ svobodnějšími, neslouží ke cti ani tak USA, jako spíše lidem, kteří za svou svobodu sami bojovali.
Americký prezident George W. Bush rozhodnĚ neproslul oslnivými znalostmi dějin. To mu však nezabránilo využít dějiny k ospravedlnění své politiky. V nedávném projevu k americkým válečným veteránům v Kansas City obhajoval svůj cíl držet v Iráku kurz poukazem na děsledky amerického stažení z Vietnamu. Kromě toho se zmínil o okupaci Japonska po roce 1945 a o válce v Koreji jako o úspěších americké snahy přinést svobodu Asii a potažmo celému světu.
Historikové, členové Demokratické strany i další Bushovi kritici si pospíšili s odsouzením jeho projevu a zejména jeho zmínky o Vietnamu – označili je za účelové, nepoctivé a nepřesné.
Přesto však Bush pro jednou narazil na historickou analogii, která je skutečně pravdivá. Válka ve Vietnamu se samozřejmě od války v Iráku lišila téměř ve všech aspektech. Ho Či Min nebyl Saddám Husajn a Spojené státy ve Vietnamu neprováděly invazi do země, nýbrž hájily zkorumpovaného autoritativního spojence před agresivním komunistickým režimem. Bush ovšem prohlásil, že po stažení USA z Indočíny následovalo krveprolévání v Kambodži a brutální útlak ve Vietnamu. Stažení z Iráku, naznačil prezident, by mělo za následek podobné nebo ještě horší krveprolití.
To je téměř bezesporu pravda. Bush ovšem neřekl, že k hromadnému vraždění v jihovýchodní Asii ani k potenciálnímu hromadnému vraždění v Iráku by nedošlo, nebýt chaosu vyvolaného intervencí USA.
Návrat japonských zločinců
Jak je to však s úspěšnými asijskými zeměmi – s Japonskem, Koreou a dalšími místy pod americkou ochranou? Měl Bush pravdu, když se chlubil podílem Ameriky na tom, že tyto země získaly svobodu? Jak sdělil veteránům v Kansas City: Odolá dnešní generace Američanů lákadlu ústupu a uskutečníme na Blízkém východě to, co veteráni v tomto sále uskutečnili v Asii?
Co přesně tedy USA v Asii uskutečnily? Prvních několik let okupace Japonska bylo opravdu pozoruhodným úspěchem demokracie. Administrativa generála Douglase MacArthura nepomohla Japoncům ze staré školy obnovit autoritativní systém, ale místo toho umožnila japonským liberálům obnovit a zdokonalit předválečné demokratické instituce.
Odborové organizace dostaly větší prostor. Ženy získaly volební právo. Byly rozšířeny občanské svobody. A polobožský status japonského císaře získal přízemnější ráz. Zásluhu na tom mají z velké části samotní Japonci a také idealisti?tí, levicov? smýšlející New Dealers v MacArthurově vládě, kteří je podporovali.
Když však Čína padla za oběť Maovým komunistům a Severní Korea si získala čínskou a sovětskou podporu pro invazi na jih, demokratický idealismus se zasekl. V Japonsku byli propuštěni někdejší váleční zločinci, docházelo k čistkám rudých a pravicové vlády vedené některými z výše zmíněných bývalých válečných zločinců se setkaly s nadšenou americkou podporou. Demokracie nebyla hýčkána, nýbrž pokřivena, a to za aktivního podněcování Spojených států, které chtěly mít jistotu, že u moci setrvá pravice, zatímco levice zůstane v ústraní.
Raději diktátora než levičáka
Jihokorejci rozhodně mohou Američanům za mnohé děkovat. Nebýt Američany vedené intervence OSN v korejské válce, dobyl by jižní část poloostrova Velký vědce Kim Ir-sen a dnešní svoboda a prosperita Jihokorejců by nikdy nebyla možná.
Jihokorejská demokracie však nebyla něčím, co by USA Korejcům darovaly nebo v čem by je byť jen vytrvale podporovaly. Od konce čtyřicátých až po konec osmdesátých let spolupracovaly USA s antikomunistickými autoritativními vědci a někdy je i aktivně podporovaly. Tito vědci si přitom uzurpovali a upevňovali moc prostřednictvím násilných převratů a potlačování disentu.
Totéž platí o Filipínách, Tchaj-wanu, Indonésii, Thajsku a rozhodně i o Blízkém východě, kde demokracie zatím nezapustila kořeny. Americké administrativy po dobu trvání studené války děsledně upřednostňovaly nesmlouvavé vojenské vědce a civilní diktátory ve jménu boje s komunismem – dělaly cokoliv, aby udržely na uzdě levici, i když to byla levice, kterou by na demokratickém Západě pokládali za jednoduše liberální.
Špatná americká paměť
Pravdou je, že pro většinu lidí byl život pod pravicovými asijskými diktátory celkově vzato přijatelnější než život pod Maem, Pol Potem, Kim Ir-senem nebo i Ho Či Minem. Označovat však občany, kterým vládli Park Chung-he, Ferdinand Marcos nebo generálem Suhart, za svobodné, je ovšem nehoráznost. Šťastná skutečnost, že se Korejci, Filipínci, Thajci a Tchajwanci nakonec stali svobodnými nebo alespo? svobodnějšími, neslouží ke cti ani tak USA, jako spíše lidem, kteří za svou svobodu sami bojovali.
Teprve koncem 80. let, kdy se komunistické impérium hroutilo, začaly americké vlády aktivně podporovat demokratické politiky a demonstranty v Soulu, Tchaj-peji nebo Manile. Hrdinové demokracie však byli z Asie, nikoliv z Ameriky.
Bush má pravdu, když tvrdí, že lidé na Blízkém východě by chtěli zakusit stejnou prosperitu a svobodu jako Jihokorejci, avšak jeho představa, že válka v Iráku je pouhým pokračováním politiky USA v Asii, už ani nemůže být pomýlenější. V Asii i na Blízkém východě uskutečňovaly USA strategii podpory diktátorů proti komunismu tak dlouho, až tyto diktátory svrhl vlastní lid.
Na dnešním Blízkém východě je tato strategie bezohledná a radikální: nelze napadnout zemi, rozbourat její instituce a očekávat, že z nastalé anarchie vzejde svoboda.
Plést si tyto různé vojenské akce a předstírat, že se od sebe neliší, není jen mylné, ale i nebezpečné, a navíc je to hluboké zklamání pro ty z nás, kdo ještě stále pokládají USA za sílu dobra.