Foto: Petr Jaros / Respekt
Během vojenské služby jste učil francouzštinu na Slovensku. Jak se mladý Francouz k takové možnosti dostane?
To bylo v devadesátých letech, přesně v roce 1997, kdy u nás ještě platila všeobecná vojenská povinnost. Dokončil jsem tehdy studia, a proto jsem jako jiní kluci obdržel od armády povolávací rozkaz. Před nástupem mně ale vzhledem k tomu, že jsem studoval francouzštinu a literaturu, vojáci nabídli, že bych nemusel někde běhat se samopalem a pochodovat, ale jako lektor vyučovat rodný jazyk v cizině. Kdo nemá vysloveně militaristickou povahu a od dětství nesní o ostrých střelbách a plížení v maskáčích, nezaváhá ani minutu. Což byl můj případ.
A jak jste se dostal zrovna na Slovensko?
Vojáci se mě zeptali, kde bych chtěl francouzštinu učit. Nabídli osobní výběr zahraničních destinací. Mě vždy přitahovala a lákala střední a východní Evropa, a tak jsem do těch vojenských dotazníků vypsal všechny státy, které v této části kontinentu leží. Oni pak určili Slovensko, kde jsem potom strávil sedm nádherných měsíců.
Proč vás ale přitahovala střední a východní Evropa?
Ta přitažlivost východní Evropy souvisí s původem, byť mám ryze francouzské kořeny. Ale moje matka je učitelka ruštiny, otec historik a svého času byl komunista. Rodiče se zkrátka touto částí kontinentu profesně zabývali, doma o tom často hovořili, všude se povalovala odborná i krásná literatura o slovanských jazycích, dějinách, tradicích, ale i romány a poezie východoevropských autorů. Což pro mě bylo tajemnější a svým způsobem exotičtější než třeba arabská kultura, která je ve Francii silně přítomná. Taky jsem vyrůstal v době, kdy tyto země byly od západní Evropy odděleny železnou oponou. Neměli jsme moc zpráv, co se tam přesně děje. Jitřilo to proto fantazii a ještě víc přitahovalo můj zájem.
A kde na Slovensku jste působil?
V Košicích, na tamní vojenské akademii. Ale měl jsem málo žáků, tehdy se skoro všichni chtěli učit spíš anglicky. Proto to bylo skvělé. Měl jsem spoustu volného času. Košice jsou hezké město se zajímavým okolím, našel jsem si tam dívku, s kterou jsem pak pět let žil, chodil po kavárnách, výstavách, učil se slovensky. Prostě vojna jako řemen, že…
Tam jste se poprvé setkal s tématem atentátu na Reinharda Heydricha, příběhem skupiny Anthropoid, osudem českých odbojářů?
Ne. O této historii mi poprvé vyprávěl můj otec, který se zajímal o druhou světovou válku. Už tenkrát mě to zaujalo. Až na pár specialistů se ve Francii o tomto atentátu totiž moc neví, ve školách se o něm neučí. Což platí i o dalších západoevropských zemích. Podle mého názoru přitom šlo o jeden z klíčových momentů druhé světové války.
Jak to myslíte?
Zaprvé to byl jediný úspěšný atentát na tak vysoce postaveného nacistického pohlavára. Často se zapomíná, že Heydrich byl v té době mužem číslo tři třetí říše. A taky se psal rok 1942, Němci ovládali celou Evropu, úspěšně postupovali na Východě i v Africe, vypadalo to, že jejich vůdčími osobnostmi jsou dokonalí, nezpochybnitelní lidé. Řekl bych nedotknutelní nadlidé, jak se taky prezentovali. A naráz přijde z Prahy zpráva, že tomu tak není, že i tyto osoby může dostihnout odplata. Což byl velice důležitý psychologický moment. Mimochodem, okamžitě ho pochopil geniální německý režisér Fritz Lang, působící v emigraci ve Spojených státech. Už v tom samém roce, kdy byl spáchán atentát na Heydricha, natočil film Hangmen Also Die. Když si název přeložíte, pochopíte, jaká byla jeho zpráva světu. Neboli „Kati také umírají“.
A je tu další argument: O atentátu i následné represi jsem prostudoval a pročetl hory materiálu. Myslím si, že tím brutálním vražděním českého civilního obyvatelstva, zlikvidováním Lidic v duchu pomsty a odplaty za smrt jednoho pohlavára, nacistický režim definitivně prohrál válku na poli propagandy. Akce „Konečné řešení“ tehdy ještě nezačala, a jakkoli byly děsivé lidské i materiální ztráty z nacistické expanze v cizích zemích, víceméně šlo o ztráty válečné. Jsem přesvědčený, že pravou tvář nacismu svět definitivně pochopil u vědomí tak velkého, pečlivě organizovaného a vědomého zločinu proti nevinným, jakým bylo vyvraždění a vypálení Lidic. Není jistě náhodou, že od toho okamžiku psali Spojenci na své bomby, kterými zasypávali Německo, „Za Lidice“. To samé dělali i Rusové na pancířích svých tanků, „Pomstíme Lidice“.
Čím si vysvětlujete tento nezájem o atentát na Heydricha a zapadnutí jeho významu na západě Evropy?
Jako šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a Bezpečnostní služby byl mužem, jenž se dlouho pohyboval ve stínu. Evropské, ale ani německé veřejnosti nebyl tak na očích jako třeba Goebbels, Himmler, Göring. Jedinou jeho funkcí, jež ho tehdy zviditelnila po celém kontinentě, se stalo právě postavení zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy. Ze scény pak definitivně mizí už v roce 1942. Po válce se na Západě proto víc diskutovalo o rolích a zodpovědnosti vysokých nacistů, jakými byli už zmínění Goebbels či Himmler, jejichž moc a vliv končí teprve rokem 1945. Anebo těch, kdo stejně jako Göring byli souzeni v Norimberku. Ti všichni se už nesmazatelně vryli do kolektivního podvědomí spojeného s nacismem a druhou světovou válkou.
Heydrich byl přece hlavním tvůrcem a organizátorem Konečného řešení židovské otázky.
Ano, ale když to přeženu, i tuto roli mu nakonec sebral někdo jiný. Dnes je s tímto plánem na Západě především spojován Adolf Eichmann, i když oproti Heydrichovi zastával v celé věci daleko méně důležité postavení. Avšak přežil válku, skrýval se, Izraelci ho unesli a před zraky celého světa v Jeruzalémě soudili a popravili. To vše přitáhlo k jeho osobě velkou pozornost západní veřejnosti v době, kdy už byl Heydrich díky výbuchu pumy v kobyliské zatáčce dávno po smrti.
Kdy se ve vás zrodilo rozhodnutí téma tohoto atentátu literárně zpracovat?
Ještě jako voják na Slovensku jsem se jednou bavil o celé historii s tajemníkem francouzského velvyslanectví v Bratislavě, který se o atentát taky zajímal. Když vyprávěl o úžasné expozici k atentátu, kterou máte na Vítkově ve Vojenském muzeu, ale i o kostelu Cyrila a Metoděje, kde se parašutisté schovávali, pochopil jsem, že musím do Prahy. Což se ale stalo až v roce 1999. Bylo to právě po návštěvě krypty pod tímto kostelem, kdy jsem se rozhodl, že o atentátu napíšu knížku.
Z toho podzemí pod kostelem Cyrila a Metoděje jsem tenkrát vylezl jako omámený, plný obdivu i dojetí. Vždyť tam dodnes vidíte stopy po kulkách ve zdech, lze si to velmi dobře představit, co se tam dělo, co tam odbojáři prožívali. Proto můj obdiv k těm obyčejným lidem, kteří se o tak odvážný a současně šílený akt pokusili. Jenom ta představa, jak noční oblohou klesáte pod padákem k rodné zemi, okupované po zuby ozbrojenou cizí armádou, a někde v té tmě pod vámi možná spokojeně spí nedotknutelný zločinec, jehož dny jsou už ale sečteny.
Ale i v té kostelní kryptě a už v obklíčení obrovskou přesilou si vedli obdivuhodně. Mě tam například velice dojal pohled na tunel, který z krypty razili. Těch pár metrů poslední naděje, marného, avšak důležitého pokusu o záchranu, dokazují jejich touhu po životě. Že nešlo o chladnokrevné profesionální zabijáky a fanatiky připravené obětovat v zájmu akce zločinu svůj život, jak je líčila nacistická propaganda, ale obyčejné mladé lidi.
Počítala československá exilová vláda v Londýně s tak krutou a nelítostnou odpovědí Němců, jakou bylo vypálení Lidic a Ležáků?
Brutalita a množství popravených nezaskočilo jenom Londýn, ale i některé německé pohlaváry. Hitler po Heydrichově smrti strašně zuřil a žádal daleko větší a krutější represi vůči obyvatelstvu. Deportace, likvidace, další a další Lidice. Vyzní to paradoxně, ale mnohým občanům protektorátu tehdy zachránil život Heydrichův nástupce v Praze, K. H. Frank, který Hitlera přemluvil k omezení takovýchto požadavků. Na rozdíl od Hitlera si uvědomil i riziko podobně vedené totální represe vůči obyvatelstvu jedné země. Neboli vědomí toho, že před smrt postavený národ by se v takto zoufalé situaci mohl začít bránit.
Protektorát před a po atentátu vnímali jinak. Nešlo přitom o strach z českého nebezpečí. Tady odboj vůči Němcům představoval spíše sporadické, individuální akce než třeba vysloveně partyzánskou válku, s jakou se potýkali v Jugoslávii nebo v okupovaných částech Ruska, což pro ně znamenalo daleko větší nebezpečí. Jejich velké materiální a lidské ztráty v těchto zemích o tom taky vypovídají. V protektorátu šlo o něco jiného. Myslím si, že i je především zaskočil psychologický rozměr celé akce. Neboli úspěšně provedený čin příslušníky podřadné slovanské rasy na vysokého nacistu, který navíc ztělesňoval vše, o čem pod touto terminologií snili. Dokonalý árijský vzhled, inteligence, pracovitost, oddanost věci, vůdcovství, ale i tvrdost, nesmlouvavost, přijetí vlastní výjimečnosti, povýšenost vůči vazalům. Proto ta Hitlerova nepříčetná zuřivost.
Heydrich bývá označován za „chladnokrevného kata“, „pražského řezníka“, „muže s ledovým srdcem“. Není paradoxní, že byl otcem čtyř dětí, manželem.
Manželce zahýbal při každé příležitosti. S prostitutkami, které fyzicky i sexuálně ponižoval, poněvadž měl se sexem problémy. Děti vychovávala jeho žena, často býval dlouho mimo domov, pracovně zaneprázdněný. Co z něho dělá člověka, je snad jeho záliba ve sportu, byl to talentovaný šermíř, a pak vážná hudba. Tu měl opravdu rád, takže nějaké emoce, city v sobě snad nosil, avšak určitě pečlivě skrýval. Špatně taky snášel smrt svého dítěte.
Jak byl atentát přijat v okupované Evropě? Mělo to vliv například na francouzské odbojáře, pokusili se o něco podobného?
Evropu ovládala nacistická propaganda, takže nějaké odlišné reakce od oficiálního stanoviska Berlína neobjevíte ani v Petai-
nově části neokupované Francie. Samozřejmě výjimkou byla svobodná Anglie, Londýn. Možnou inspiraci pražským atentátem lze vidět v řadě pokusů o zabití Pierra Lavala, hlavního francouzského kolaboranta a od roku 1942 šéfa vlády vichistického režimu. Nikdy se to ale nepodařilo. Mimochodem důvodem k atentátu na Heydricha byl právě úspěšný francouzský odboj.
Podle zásadní práce historika Roberta Paxtona La France de Vichy tak úspěšný zase nebyl, Francouzi spíš s Němci vesele kolaborovali. Jak to tedy myslíte?
Vůbec nezastávám tezi, s níž přišel po válce de Gaulle a platila až do sedmdesátých let, že všichni Francouzi proti Němcům srdnatě bojovali. Odboj ale ve Francii existoval a právě jeho úspěšné akce proti nacistickým okupantům často dával v Londýně Churchill za příklad Benešovi, kterému vytýkal českou pasivitu. To objevíte v oficiálních dokumentech i v korespondenci obou politiků. Naopak málo známou věcí je to, že z Prahy měl Heydrich zamířit do Francie, což se díky atentátu nestalo.
S jakým posláním?
Ve Francii měl řídit deportace židovského obyvatelstva. V Paříži byl měsíc před svou smrtí, kde domlouval francouzskou spolu-
účast na celé akci s dalším známým kolaborantem Reném Bousquetem, šéfem policie. Datum odchodu z Prahy měl Heydrich definitivně domluvit s Hitlerem v Berlíně večer toho samého dne, kdy ho v Kobylisích zasáhly střepiny z bomby atentátníků.
Na deportaci a likvidaci židovského obyvatelstva z celé Evropy však smrt hlavního organizátora nic nezměnila. Všechno už bylo připraveno, dva měsíce po Heydrichově smrti to nacisti rozjeli. Jak byl pro ně důležitý a vnímali jeho odkaz, ukazuje symbolický název této operace – Reinhard. Atentát měl přijít o půl roku dříve, absence hlavního mozku, jenž operaci připravoval, by ji určitě přinejmenším znesnadnila. Ovšem cílem československé exilové vlády bylo něco jiného než likvidace organizátora „Konečného řešení“. Chtěli světu a Spojencům dokázat, že Češi proti okupantům bojují.
V Česku je známý poválečný film Vyšší princip o situaci těsně po atentátu, v němž profesor gymnázia svým studentům navzdory riziku z udání říká slavnou větu: „Vražda na tyranovi není zločinem.“ V přijetí této myšlenky česká společnost nemá problém, naopak ji názorově rozdělují osudy skupiny bratří Mašínů, kteří v boji s jiným totalitním systémem, komunismem, použili rovněž zbraně a zabíjeli. Ne sice prominenty režimu, ale jeho řadové policisty. Kdy podle vás má člověk právo uchýlit se k takovému aktu?
Podle mého názoru nejde jen o právo, ale i úkol. A to v okamžiku, kdy takový režim přímo ohrožuje lidskou existenci vraždami, mučením, terorem. Kdy je nemožné hledat pomoc v justici, policii nebo v armádě, tedy ve složkách režimem ovládaných a jemu podřízených. Něco jiného jsou ale atentáty či násilné únosy, jak je známe třeba z historie Rudých brigád na Západě. Člověk může být názorově totálně antikapitalistického zaměření, ale používat takové prostředky v demokratické společnosti právo nemá.
Knížka o pražském atentátu ve vás dozrála v roce 1999, ale vyšla až v roce 2010. Proč to trvalo tak dlouho?
Musel jsem načíst a nastudovat spoustu materiálu, diskutovat o tématu s historiky, specialisty. A pak, živím se jako profesor na gymnáziu, přednáším na univerzitě, takže jsem se atentátu věnoval výhradně ve svém volném čase. Pět let jsem vlastně pendloval mezi Prahou a Paříží. Měl jsem tady pronajatý malý byt a hlavní část výzkumu prováděl v Praze.
Když čtenář bere takto tematicky zaměřenou knihu do rukou, má představu, že si bude číst o hlavních postavách dramatu, následném teroru a atmosféře tehdejší Prahy, avšak světem Gabčíka, Kubiše, Heydricha prostupuje i váš život. Co vás přimělo ke zvolení této formy vyprávění?
Máte asi na mysli v knize zaznamenané vzpomínky na mého otce historika a jeho vliv, moje vlastní studia, v naší rodině živený mýtus o jediném komunistickém odboji, vysvětlení důvodů, které mě vedly ke knížce HHhH. Nechtěl jsem zkrátka napsat pouze literární příběh, moji fikci pražského atentátu. Takových románů o dějinných událostech existuje dlouhá řada. Šlo mi spíš o to ukázat, jak i na první pohled vzdálená historie zasahuje a prostupuje životem každého člověka. Narodil jsem se přesně třicet let po atentátu v zemi, která s ním nemá nic společného. A přece se mě ten odvážný čin parašutistů vyslaných z Londýna hluboce dotknul. Chtěl jsem ho proto zasadit do svého života, nejen se vžít do pocitů hrdinů, atmosféry strachu, nenávisti, krutosti, a pak to všechno nějak živě popsat. Přesněji řečeno, chtěl jsem ukázat fikci o historických událostech, kterou si oproti jejich reálnému obrazu vytváříme a deformujeme tak jejich obsah pod vlivem výchovy, školy, dobové interpretace či časového odstupu. Literatura je v tom mocným nástrojem.
Dobrá práce historika ale také.
To určitě, ovšem oproti spisovateli nemůže používat své vize, představivost, fabulaci. Jestliže s tím umí spisovatel zacházet uměřeně a zodpovědně, může podat obraz určité události nebo doby daleko působivější, opravdovější, a pro čtenáře tedy snáze přijatelnější než sebelepší historická práce. Čímž taková díla samozřejmě vůbec nechci zlehčovat. Vezměte si ale třeba Orwellův opus 1984. Kolika lidem tato vlastně vymyšlená kniha otevřela oči o totalitním systému. O sklonu k totalitě, kterou nosíme každý v sobě. Její poselství se zarylo pod kůži právě živostí, opravdovostí vymyšleného příběhu, jejž spisovatel tak dokonale zasadil do života, který bolí. A který tedy známe.
V čem je pro vás literatura ještě důležitá?
Ve své svobodě. Na jejím poli můžete provádět cokoli. Experimentovat, vydávat se různými směry, kombinovat, držet se strohého výrazu nebo pustit uzdu své fantazii, volit různé formy vyprávění, prostě úžasné duchovní dobrodružství.
Tyto literární prostředky používá každý spisovatel. Co ale z knížky udělá mistrovské a jedinečné dílo?
Osobnost autora a jeho umění psát. Což vám musí být dáno, to nelze naučit. A pak taky vědomí toho, že má co říct. Všimněte si, kolik velkých spisovatelů dlouhá léta mlčelo, než si byli jisti, že mají co říct.
Čekal jste takový úspěch, udělení prestižní Goncourtovy ceny za první autorský román?
Ani ve snu. Jak jsem vám říkal na začátku, o Heydrichovi a atentátu se ve Francii moc nemluví. Spíš jsem byl zvědavý, jestli si knížky všimne literární kritika. Samozřejmě Goncourt to všechno okamžitě změnil, přitáhl ke knížce velkou pozornost. Ohlas je stále příznivý a podle ukazatelů prodejnosti toto téma Francouze oslovilo.
Podzimní české vydání románu HHhH bude jeho první mimo francouzskou verzi?
První koupili vydavatelská práva v Německu, tam by knížka měla být publikovaná ještě před českým vydáním. Zatím ji koupilo patnáct různých zahraničních nakladatelů.
Kde jste vlastně přišel k tomu titulu HHhH neboli „Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich“?
To vymyslel editor podle německého „Himmlers Hirn heisst Heydrich“. Můj pracovní titul a pak návrh názvu zněl Operace Anthropoid.
