V létě minulého roku vyzval předseda sněmovny poslance, aby se odebrali do kaple a zúčastnili se modlitby o déšť, neboť Polsko zasáhla sucha. Byl to zřejmě jediný takový případ v dějinách evropského parlamentarismu. Podobně se zřídkakdy v dějinách Evropské unie stávalo, aby šéf některé vlády chtěl umírat za systém počítání hlasů.
Proto se také po posledním bruselském summitu mnoho cizinců vyptávalo: “Co se s Polskem stalo?”
Nastal okamžik, kdy Poláci musí tuto otázku položit sami sobě. A musí odpovědět, že od doby posledních parlamentních a prezidentských voleb se Polsko stalo jinou zemí.
Zpochybnění hodnot
Z demokratické republiky – kde všichni občané měli rovná práva, kde platila nezávislost soudů obecných i Ústavního soudu, kde se dodržovala lidská práva a zásada presumpce neviny, kde byl monopol období komunismu nahrazen pluralismem v parlamentu, místní samosprávě i veřejnoprávních médiích, kde kompromis a tolerance byly ctnostmi, zatímco fanatismus a pomstychtivost upadly do nemilosti, kde se vstup do Evropské unie oslavoval jako národní svátek – se Polsko stává zvolna státem, kde se všechny tyto hodnoty a mravy zpochybňují.
Polsko se stává zemí plíživého státního převratu. Jeho vyvrcholením má být autoritativní systém, který by stávající instituce zbavil jejich demokratické substance a udělal z nich fikci.
Neznamená to samozřejmě, že je Jaroslaw Kaczyński, předák vládní koalice, fašista nebo komunista. Neznamená to ani, že v Polsku byl zlikvidován svobodný tisk, ohlášen konec svobodných voleb a opoziční politici byli uvězn?ni v brestlitevské pevnosti nebo vsazeni do koncentračního tábora v Bereze Kartuské (represivní instituce meziválečného sanačního režimu). Neznamená to také, že Kaczyński bude chtít zítra vyvést Polsko z Evropské unie nebo že ho dovede k vyloučení.
Úspěch jako porážka
Jaroslaw Kaczyński se ovšem důsledně snažil o zavedení systému osobní moci a dosáhl v této věci úspěchu přímo úžasného – žádný premiér po roce 1989 takovou mocí nedisponoval.
Dnes této moci užívá, aby naprosto proměnil politický systém v Polsku a polskou politiku vůči světu. Činí to s úspěchem už skoro dva roky, přičemž se těší stálé podpoře asi jedné třetiny voličů. Jeho politiku můžeme označit za velký osobní úspěch a za katastrofu pro svět polské demokracie. Mnohé nasvědčuje, že tábor Kaczyńského, tedy populistického Polska, se stabilizuje, semkl řady a může spravovat moc dalších šest let. Bude to historická porážka Polska demokratického.
Populistické Polsko má několik tváří. Existuje mnoho let, ale poprvé vystupuje v sevřeném – třebaže přechodné krize prožívajícím – koaličním bloku. Kaczyński vystavěl koalici se dvěma stranami, které byly dřív všeobecně považovány za nepřátelské vůči demokratickému řádu, přičemž on sám je považoval za škodlivé a protistátní. V katolickém fundamentalismu Ligy polských rodin (LPR) viděl přímou cestu k odkřesťanštŕní Polska a ruku moskevské agentury; o Sebeobraně se vyslovoval stejně kriticky.
Obě tyto strany – jedna z nich navazuje na tradice předválečného polského fašismu, druhá představuje krajně populistickou, hašteřivou a kriminální podobu postkomunistické formace – jsou z definice nepřátelské vvči Evropské unii a systému jejích hodnot. Jejich představitelé pronášejí chvály generálů Franka a Salazara, bojují proti Darwinově teorii, žádají, aby byli ze školní četby odstraněni Goethe, Conrad a Dostojevskij, dopouštějí se bezpříkladných lží o nejnovějších dějinách a hanebných kriminálních zločinů.
V takové společnosti Kaczyński uskutečňuje morální revoluci a očišťování státu od nepravostí.
Pozor na mlékaře
Nepravostí – zvláště korupčních – bylo nemálo v období vlád Svazu demokratické levice (SLD), které vítězství Kaczyńského strany předcházely. Tak jako bylo historickou zásluhou předáků komunistické formace, že získali vlastní voličstvo pro Polsko demokratické, tržní, suverénní a prozápadní, tak jejich historickou vinou byla tolerance vůči mravčm přivlastňování státu stranickými koteriemi a mlčenlivý souhlas s korupcí.
Pokud jde o přejímání státu koteriemi, Kaczyńského strana spolu s LPR a Sebeobranou již postkomunisty předstihla o několik koňských délek. Vládnoucí koalice zašla ostatně mnohem dál – v ovládnutí veřejných institucí (např. Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Polské národní banky, ministerstva zahraničí, Nejvyššího kontrolního úřadu, mnoha společností s rozhodující státní úďastí) dosáhla patologické dokonalosti. Justice, zvláštní služby a Ústav národní paměti byly ovládnuty zcela. Zcela odpovídají na vládní požadavky. Byly prostituovány, aby se staly nástrojem budování státu podezíravosti a strachu.
Kdo dnes v Polsku slyší v šest ráno zvonek u dveří, nemůže si být – na rozdíl od slavného Churchillova prohlášení – “vůbec jist, že je to mlékař”.
Znovuzískání ministerstva zahraničí – podle výstižného Kaczyńského pojmu – zahájilo personální čistku, provedenou podle nejhorších vzorů. Totéž se stalo ve veřejnoprávní televizi a veřejnoprávním rozhlase.
Provází to – pro všechny populisty typická – rétorika spiknutí a ohrožení. A tak prý Polsku, demokratickému a nezávislému, vládly posledních více než deset let postkomunistické struktury, které Poláky okrádaly a vedly na scestí. Tyto struktury vyznávaly v zahraniční politice filozofii bílé vlajky čili kapitulantství a klientelismus ve vztahu k cizím státům. Proto bylo – podle Kaczyńského – třeba polskou diplomacii očistit od těch, kteří jako vnitŕní nepřátelé posluhovali nepřátel?m vnějším – Evropské unii a zvláště pak Německu.
Nepřátelská Evropa
V tom, co píšu, není ani náznak karikatury. Kaczyński považuje Evropskou unii za ohrožení, za šikovný manévr německé politiky, který má z Německa učinit diktátora Evropy a proklestit mu cestu k dalšímu – mírovému – ovládnutí Polska. Kdo soudí jinak, vstupuje na území potenciální národní zrady. Pro Jaroslawa Kaczyńského je totiž Polsko tolik co on sám – spolu s bratrem a nejbližšími spolupracovníky. Všechno to zní jako nejpochmurnější podoba polského ducha, již vykreslil Witold Gombrowicz.
Snad právě proto byl Gombrowicz odstraněn ze seznamu školní četby… Uvažme však – to není hloupost, to je promyšlená arogance k vlastním i cizím. Evropská unie je podle Kaczyńského dobrá, když dává peníze a umožňuje odporovat energetické politice Kremlu, k Polsku nepřátelské. Je ovšem špatná, když si dovoluje kriticky hodnotit politiku vládní koalice. Pak se Angela Merkelová stává přímou dědičkou Adolfa Hitlera a měla by přijmout – také finanční – odpovědnost za nacistické zločiny.
Vlastně, dodejme pro spravedlnost, bychom se neměli divit, jestliže Kaczyński obvičuje všechny své předchůdce z protinárodní činnosti, hanebně útočí na Bronislawa Geremka, ve světě jednoho z nejváženějších a pro Polsko nejzasloužilejších intelektuálů a politiků, a vedení deníku Gazeta Wyborcza spojuje s ideologií předválečné Komunistické strany Polska a jakýchsi frakcí v její poválečné verzi…
Nechápu, z jakých komplexů – vždyť přece ne z hlouposti a neznalosti – vyplývá tato agresivita, která Kaczyńskému velí, aby v každém kritikovi viděl smrtelného nepřítele a zrádce národa. A raději po tom nepátrám.
Z hrdin? zrádci
Mezi stoupenci Kaczyńského politiky se nedávno objevila myšlenka, že spor s Evropskou unií je prostě pokračováním sporu s demokratickým Polskem, neboť v Evropské unii převládají liberálové. Není to myšlenka absurdní – Unie představuje něco jako kotvu svobody a demokratického řádu ve všech členských zemích. Jestliže Kaczyński opakuje, že by se měl obnovit trest smrti, je to sice pustá demagogie, ale zřejmě také upřímné vyznání víry, jaké nadmíru lahodí sluchu jeho voličstva.
Aby se dalo vládnout tak, jak chce vládnout Kaczyński, je třeba totálně zfalšovat a znovu utvočit kolektivní paměť Poláků. Je třeba vyhlásit, že hrdinové polských nejnovějších dějin – Lech Walesa, Bronislaw Geremek nebo Tadeusz Mazowiecki – byli zrádci nebo pomahači zrádců. Je třeba označit polskou pokojnou transformaci – největší úspěch naší politiky ve 20. století – za akt národní zrady. Je třeba naučit Poláky strachu a totální nedůvěře k sousedům. A je třeba je ještě naučit víře v neomylnost nového Vůdce – Jaroslawa Kaczyńského. Jak znám vzdorovitost Poláků – nebude to snadné…
A přece, myslím si melancholicky, Poláky dohonila jejich minulost. Nejprve ta heroická – když v letech útlaku čelili zotročení ve jménu své nádherné svobodomyslné tradice. Dnes se však zvolna stávají následovníky své špatné minulosti – křiklounské a autoritářské. V polských dějinách byla i takováto tradice.
Jiná tvář Polska
Vinou nezodpovědného křiklounství Polsko v 18. století padlo, aby ztratilo na sto dvacet let státnost. Autoritářství se stalo znakem meziválečné republiky. Bylo plodem populistického křiklounství, které neuznávalo demokratická pravidla právního státu a vedlo k zavraždění Gabriela Narutowicze, prvního prezidenta nezávislé republiky. Odpovědí na to se stal vojenský převrat a nedemokratické vládnutí, poznamenané zfalšovanými volbami, politickými procesy, diskriminací národnostních menšin a filozofií dvou nepřátel – Hitlerova Německa a Stalinova Sovětského svazu. Tehdy ta filozofie byla děsledkem zoufalství zrozeného tragickou geopolitikou; dnes je to sebevražedná hloupost.
Ale Poláky dohání ještě druhá minulost – Polska ovládaného komunisty. Právě tehdy se Polákům vtloukala do hlavy germanofobie a zásada, že co svět světem stojí, nebude Němec Polákovi bratrem.
Poláci – podle památného listu polských biskupů německým (1965), podepsaného mj. kardinálem Wyszyńským a biskupem Wojtylou – dokázali opakovat slova biskupů: “Odpouštíme a prosíme o odpuštění.” To bylo velké vítězství Poláků nad vlastní prokletou minulostí – vyléčit se z germanofobie.
Nevyléčil se z ní polský ministerský předseda Jarosťaw Kaczyński. Jeho způsob myšlení o politice (té vnitŕní i té zahraniční) je snad tím nejsmutnějším dědictvím po komunismu, se kterým se Poláci musí dnes potýkat.
Putinův imitátor
Ovšem to, co se děje v Polsku, není fenomén výhradně polský. Týká se to celé postkomunistické Evropy, přičemž klasickým příkladem je tu Rusko. Boris Jelcin důsledně destruoval komunismus, ale byl i jeho vlastním dítětem. Právě on určil za svého nástupce Vladimira Putina.
Putin se pak stal úspěšným uskutečňovatelem toho modelu transformace, který vede od komunismu přes svobodu, nepořádky a chaos k autoritářským řešením. Putin není Stalin ani Brežněv, ale stále existuje obava, že se stane vzorem pro autoritářství doby po komunismu. Kaczyński, třebaže užívá konzervativní rétoriky, je jeho nevědomým imitátorem.
Aleksander Smolar, vynikající polský politický filozof, označil stranu Kaczyńského za stranu paměti jako opak strany naděje. Řekněme tedy, že je to strana špatné paměti – polské a evropské. Během posledních padesáti let Polsko obvykle ukazovalo světu to, co v n?m bylo nejlepší – Jana Pavla II., Walesu a Solidaritu, Milosze a Gombrowicze, Kolakowského, Herberta a Wajdu, Lutoslawského a Konwického, Balcerowicze a Szymborskou, Kurona, Mazowieckého a Geremka. Nechtěl bych, aby nyní zařalo ukazovat světu to, co je v něm nejhorší…
Zůstane Polákům už jenom modlitba – o déšť zdravého rozumu?