Pokud si někdo myslí, že hlavní atrakcí Lipského knižního veletrhu jsou knížky, tak je na omylu. Lipskému veletrhu dominují na první, druhý i třetí pohled nezletilí i zletilí mladí lidé v křiklavých mangakostýmech. Knížky jsou, když se kolem nich člověk kilometrážně courá, vlastně k ničemu – takže člověk spíš posuzuje ty defilující excentriky. Tím, že komiksy nečtu, žádná manga jsem ještě nedržel v ruce, samozřejmě nevím, jaké postavy ty kostýmy ztělesňují. Ale za těmi kreacemi se skrývají celé příběhy, jsou v nich týdny, snad i měsíce práce, vězí v nich spousta energie a výdajů. A srší z nich překypující ctižádost a pochopitelná potřeba po uznání.
Protože se na všechno, co mě zajímá, všude dívám pozorně, snažil jsem se i této demonstraci fantazie porozumět. A už brzy jsem si o ty účinkující zařal dělat starosti. Byly mezi nimi samozřejmě i krásné holky – ale za celou dobu jsem snad neobjevil žádnou, která by se mi skutečně líbila. Přitom byly některé lesní nebo luční víly skoro nahé, kromě minimalisticky naznačených kostýmků a neuvěřitelných paruk na sobě měly nanejvýš robustní boty. Přesto – skoro všechna ta ženská stvoření byla plná jakéhosi neštěstí, vypadala nezdravě, měla přes své mládí nesvěží pokožku, všude možně i přebyteľné vrstvy podkožního tuku.
Akné, pudr a únava v očích
Ale zpět ke knížkám. Aby tam těch mladých lidí přišlo co nejvíc, pouští na veletrh každého z nich s velkorysou slevou, před lety to měli dokonce zadarmo. Někde v hale číslo dvě jsou shromážděna nakladatelství těchhle komiksů, pořádají se tam i všechny možné eventy – samozřejmě i cosplays (česky: převlíkání).
Mně stačilo v chůzi občas vytáhnout fotoaparát – a mangisti hned zařali dělat nějaké pózy, rotit se nebo pantomimicky vyprávět jakési scény. Zbyl mi z toho nedobrý pocit: Tolik obdivu, kolik by ke svému štěstí potřebovali, nikdy nedostanou. Doma při přípravách se všichni jistě cítili jako budoucí hvězdy, těch hvězdiček tam ale byly mraky. A byl nemilosrdně slunečný den. Akné, pudr, únava v očích – všechno na těch mladých tvářích bylo možné rozpoznat. Krátké shrnutí: Tolik nešťastných mladých lidí jsem ještě nikdy pohromadě neviděl.
Ale teď se skutečně ještě dostanu ke knížkám. Coby autor podobně smutné situace vlastně znám. Před několika dny se v Berlíně konala jakási Dlouhá knižní noc. A tam samozřejmě taky nešlo o knížky, přestože všichni, kteří se na té události podíleli nebo tu dlouhou noc organizovali, z prodeje knížek vlastně žijí.
Tu noc pořádal jakýsi svaz knihkupců a knižního velkoobchodu, pozváni byli samozřejmě i zástupci nakladatelství. Šlo tam tedy – neformálně – v první řadě o pokec o obchodních záležitostech. A kdo tam byl oficiálně pozván a dostal papírový (bílý!) náramek, byl vpuštŕn i do obrovského stanu, ve kterém bylo celou dobu kvalitní jídlo a pití zadarmo – a bez kvantitativního omezení.
Nahé holky v nočním vedru
Tím, že jsem se doma už v klidu navečeřel a nechtěl jsem se ještě jednou vrtat v zubech, nic jsem nejedl. Musel jsem ještě ke všemu zůstat střízlivý, protože jsem měl v pěl jedenácté čtení. Při tom čtení nám tam pak bohužel vrzaly v jednom kuse dveře.
Byl dusný večer, všude přes třicet stupňů a lidi, co měli barevný náramek platících návštěvníků, se mohli courat od jedné atrakce k druhé. K bezplatné konzumaci ve stanu ten jejich barevný náramek sice neopravňoval, těch vystoupení se tam ale konalo vždy několik najednou. Šlo ten večer o knížky?
Těm Bílým šlo spíš o jídlo, pití a pokec, Barevným o courání se sem a tam. V tom nočním vedru tam ještě ke všemu pobíhaly holky skoro nahé – takže částečně šlo i to, si nějakou vyhlídnout. Po půlnoci jsem byl se všemi povinnostmi hotov, ve stanu jsem zadarmo vypil několik piv a sedl si na kolo. Pro mě to byl vrchol večera. Město žhnulo, byl jsem konečně sám a něco jsem vydělal.
Druhé shrnutí: To nejdůležitější je stejně psaní jako takové (an sich). Doma v klidu, bez publika, bez vrzání dveří. Knížka existuje jen ve fantazii a nemůže ještě nikde bolet a nikomu ublížit.