Přechod z finanční a ekonomické krize let 2008–2009 ke krizi států a eura na začátku roku 2010 jasně ukazuje protikladné chápání této situace i rozdílné způsoby ochranných opatření na východě a jihu Evropské unie. Dalo by se to shrnout následující větou: na východě je třeba být přísnější o to víc, o co jsme byli laxnější na jihu.
V analýzách dopadu mezinárodní krize převážila ve francouzských médiích i v politické debatě myšlenka, že Francie krizi vzdorovala celkem dobře především díky důležité roli státu v ekonomice. Proto se také ve Francii předpokládalo, že mnohem vážněji budou zasaženy země východní Evropy, které podlehly svůdným sirénám ekonomického liberalismu (ale během krize také zjistily, že anglosaský model už opravdu není jediný).
Pravdou ovšem je, že země střední Evropy krizi překvapivě vzdorují spíše lépe než západ Unie. Polsko je jedinou zemí EU, která v roce 2009 nespadla do hospodářské recese, ale naopak dosáhla ekonomického růstu 1,5 procenta. Přesto i zde existuje jakási druhá skupina zemí, především Maďarsko a Lotyšsko s oslabenými národními měnami. Tyto státy se však obrátily o pomoc na MMF a současně přijaly odvážnou politiku přísných až drastických opatření, aby zredukovaly své deficity, což by se na západě, a především na jihu Evropy s největší pravděpodobností nestalo.
Němci měli pravdu
Zatímco jsme učeně pojednávali o pohromě na východě, problém byl spíše na jihu Evropy a netýkal se přemíry liberalismu, ale zadlužení států. Může nás sice šokovat, že finanční kruhy zachráněné před katastrofou masivní intervencí států dnes útočí na ty z nich, které jsou nejzranitelnější. Jak se ale říká, když máme horečku, nadávat na teploměr k ničemu nevede.
Případ Řecka, viděný ze střední Evropy, však odkrývá ještě něco jiného – a to dvojí úhel pohledu Západu. Na jedné straně se od nových členských zemí EU vyžaduje nekompromisní plnění maastrichtských kritérií nutných k přijetí eura, (což se týkalo Slovinska a Slovenska, které se staly členy eurozóny ještě před krizí). Na druhé straně zjevně tolerujeme nerespektování téhož u některých zemí evropského jihu počínaje Řeckem. Proto se v přístupu k řecké krizi odlišují Francie a Německo a také proto jsou noví členové EU mnohem blíže k pozici Berlína než Paříže. Německá nedůvěra k přijetí středomořských zemí do eurozóny se totiž ukázala být oprávněná. A ohromení, které formuloval deník Frankurter Allgemeine Zeitung větou „Musejí Němci prodloužit odchod do důchodu z 65 na 67 let, aby Řekové mohli nadále odcházet do penze v 61 letech?“, sdílí i východ Unie.
Krize eura ukázala, že EU přistupovala k východu Evropy jinak než k jihu.
Myšlenku, že v případě jakýchkoli potíží to „Německo vždy zaplatí“ z pocitu viny za druhou světovou válku (jak prohlásil starosta Athén, vnímající záchranu řeckých financí Německem coby válečné reparace!), nikdo ve střední Evropě nevyslovuje, byť historická traumata s německým sousedem jsou v těchto končinách určitě hlubší než v Řecku. Premiér Papandreou mnohokrát odsoudil – a jistě oprávněně – finanční spekulanty. Určitě by mu ale bylo daleko více nasloucháno, kdyby se nejdříve snažil přesvědčit své spoluobčany, že placení daní je občanská demokratická uvědomělost. Řecko mělo největší prospěch z evropských fondů (pokrývaly tři procenta jeho HDP po dobu třiceti let), a přesto neváhalo s vydíráním v okamžiku rozšiřování EU (jestliže nevezmete i Kypr, zablokujeme rozšíření na východ).
Dva scénáře budoucnosti EU
Z pohledu střední Evropy spočívá řešení krize například v tom, co připomněl už v březnu Leszek Balcerowicz, otec polské ekonomické reformy, v diskusi Klubu Evropanů v Paříži: bankrotující státy musejí nejprve přiznat svou zodpovědnost za situaci a navrhnout vlastní záchranné postupy, až potom mohou přijmout pomoc zvenčí. V Paříži se také mluvilo o tom, že současná krize eura může být i užitečná, neboť se víc a víc ozývá myšlenka na zřízení evropské ekonomické vlády. Ale jak zdůraznil Balcerowicz – jen za podmínky, že tato krize vyprovokuje „šokovou terapii“ ve spravování dluhů a veřejných financí po celé Evropě.
Od března se ovšem situace dramaticky vyvíjela a minulý týden byl sice schválen plán na obrovskou půjčku zemí eurozóny Řecku, současně však v Athénách vypukly nepokoje. Zdá se, že existují dva možné scénáře příštího vývoje. Buď řecká krize přinutí i ty nejopatrnější (Němce) vyvodit všechny důsledky ze společné měny: euro není jen šikovný prostředek, abychom neztráceli čas a peníze ve směnárnách, ale je to politické pouto, sdílená měna je sdílená svrchovanost, a nutí nás tedy ke koordinaci hospodářské a případně i rozpočtové a fiskální politiky. Zpětně pak řekneme, že – jako často v dějinách – evropská integrace se posunula „díky“ řecké krizi. Anebo – což nelze vyloučit – povede politická zaslepenost, pomalost a sobectví (jak to předvádí předvolební Slovensko) k řetězové reakci vyvolané spekulací na trzích, což bude mít za následek, že některé země budou muset euro opustit. Tato měna sice potom přežije jako pouto bohatších zemí, ale evropský projekt a myšlenka evropské solidarity se tím pohřbí. („Finanční trhy a spekulace bez bariér zvítězily nad evropskou myšlenkou,“ bude znít nekrolog.)
Klíčový bude, jako často v minulosti, vztah francouzsko-německý – tam se rodí nebo zaniká integrační schopnost. Pokušení Německa zkusit novou verzi „zvláštní cesty“ (Sonderweg), kterou člověk cítí sílit od odchodu Helmuta Kohla, najde protiváhu v zájmu německé ekonomiky na prosperujícím (a nadále nakupujícím) sousedství a na politickém poutu s Francií, které už 60 let stojí za evropským projektem.
A co východ?
Je logické, že země eurozóny se snaží pomoci dříve vlastním členům v jejich problémech než potenciálním kandidátům. Avšak přes rozdílné vnímání krize eura je už dnes jedna věc jistá. Tlak na dodržení kritérií na přijetí společné měny u budoucích východoevropských kandidátů – pokud euro a EU přežije – bude o to silnější, o co byl benevolentnější přístup na jihu kontinentu. Především ale celá hypotéza rozšíření zóny eura na východ nyní zcela závisí na předběžném snížení dluhů a ozdravení veřejných financí na jihu. Jinak řečeno, odkládá se naneurčito.
Text vyšiel v týždenníku Respekt.