Ano, jarní dny jsou uchvacující, chtělo by se snad i chvilinku nezávazně štěbetat, jako ti nebeští tvoči, ale tady dole je kravál. Zvukoví teroristé krouhají nervy na každém kroku.
Tak třeba: nákup. Kdo nemá sluhy, chodí na něj skoro každý den. Chleba, mlíko, brambory, různé mlsky. Umím to stejně jako ostatní. U nás na Vinohradech máme ale Billu a je čím dál těžší tam chodit. Proč?
Kvůli řvoucímu, žvanícímu, uječenému, denervujícímu Rádiu Billa. Někdy bych si rád tak starosvětsky popovídal se sousedkami, zavtipkoval s prodavačkou, či dokonce s někým zajímavým vyměnil odvážný recept, prostě bych kolem sebe rád rozséval dobro, pohodu a laskavost a utužoval tak občanskou společnost. Ale to nejde. Třeba u nás v Bille ne.
Vejdete do hlukové jeskyně. Útržky melodií střídá chrčení, pak slova jako tvaroh, sleva, cibule a zas z reproduktorů vystřelí umtata, umtarara, šmejd jeden, dokola, dokolečka…
Ani kdybyste si do uší nacpali kedlubny, nedokážete se soustředit na cenovky, na něco myslet, snít či přemítat a tak dál.
Když se ptám prodavačů, zda jim lomoz vadí, říkají, že ano, ale že s tím nemůžou nic dělat. Kdo si stěžuje, letí. A jestli jsem si stěžoval já?
Jo, před pěti minutami jsem volal manažerce Billy Beat? Bartošové a ptal se jí, proč a jak škodlivinu vytvářejí. Byla moc milá a říkala, že si zatím nikdo nestěžoval a že děkuje za zpětnou vazbu.
Tak se ozvěte taky. Boj proti hluku už, himbajs, musí někde začít. Jen Billa je v Česku malé impérium, čítající dvě stovky prodejen a kolem šesti tisíc dozajista hluchnoucích zaměstnanců.
Mozek denně zrýpaný zbytečnými decibely a žvásty bolí. A usazují se v n?m samé nesmysly. Ne, ne, to není legrace.
První prodejnu, ze které Billa klonovala, otevřel v roce 1953 ve Vídni Karel Wlaschek. Byl to prý vlídný chlapík, kterému k prodeji stačil lidský hlas. Měl pravdu.
Vypněte to.