Mezi Čechy v cizině patřím k blbům / Stĺpček

Pan redaktor Zídek mě přímo nebo nepřímo nutí, abych psal něco o kultuře. Žiju v Pankově skoro vesnicky – vše se tu koncentruje kolem kostela a nákupního střediska, hned za humny máme i dost zelené. Kultuře se ale úplně vyhýbat nemůžu. Přesto se mi pokaždé chce psát o něčem jiném. Dnes například o tom, že mezi Čechy v ciziné patřím k těm posledním blbům.

V rychlosti to vysvětlím: Nejchytřejší Češi šli samozřejmě do Ameriky, ti trochu méně chytří někam do západní Evropy – a jen idioti jako já odcházeli do Enderácka. Ale já s tím ohodnocením jakž-takž souhlasím. Když jsem se tu v roce 1978 byl přihlásit na velvyslanectví, byl jsem – coby vysokoškolák – radostně uvítán: Takové lidi tu potřebujeme! Ten pan na konzulárním oddělení nevěděl, že zakrátko začnu pracovat jako pomocný vychovatel ve školce u evangelíků.

Za socialismu jsem se tu s žádnými Čechy raději nestýkal, do KULTURNÍHO střediska jsem nechodil. U východoberlínských Čechů nebylo jasné, jestli to nejsou političtí pitomci nebo donašeči. A teď už uplynulo tolik času, že skoro nejsem – zdá se mi – plnokrevný krajan. Ale pan redaktor Zídek mi jakž takž důvěřuje a to mě ctí. Teď se určitě ale začíná ptát, co to mé blábolení má společného s kulturou. A já odpovídám: Souvisí to se slovesnou kulturou, je to skoro zázrak, že ještě jakž takž umím česky, i když tu skoro s nikým už přes třicet let česky nemluvím.

Když nevíš, jak začít

Ale samozřejmě mě ke kultuře ještě něco napadne. Když jsem začínal kdysi v sedmdesátých letech psát, prozradil mi jeden zkušený spisovatel jedno malé tajemství: Když nevíš, jak začít, máš ale jistotu, co chceš, je to úplně jedno, jakým slovem nebo jakou větou začneš. Ke (kulturnímu) jádru věci se dostaneš tak jako tak. Tak tím bych rád uklidnil i pana redaktora Zídka a jednoho jeho kolegů, který je – doneslo se mi – kolem obsahového zaměření těchhle glos ještě o něco přísnější.

Byl jsem v neděli (samozřejmě díky manželce, která má dennodenně oči a uši otevřené) na výstavě Cranacha staršího. Tím, že to byl poslední den výstavy, nemůžu ji už nikomu doporučit. Cranach na dosah ruky, byla to nádhera; bohužel jsme tam potkali známé, které bychom ze slušnosti na oplátku měli pozvat na večeři. My je ale nepozveme ani po jejich nenápadném ‘Tak kdypak se uvidíme?’, protože je s nimi NEKULTURNÍ nuda.

Ale na výstavách jsem vlastně každou chvíli, napadá mě. A kdybych neměl Petra Zídka, ani by se mi to nevybavilo. Na Silvestra jsem tancoval mimo jiné i s dámou, co seděla vedle mě u stolu. A ta provozuje galerii ve čtvrti s nejvyšší koncentrací galerií v Berlíně – ve Stodolové čtvrti (Scheunenviertel). Těch galerií tam v devadesátých letech bylo snad až sto, přitom jádro té čtvrti se sestává jen z několika málo ulic. Za Enderácka ty chudinké nízké baráky byly v tak hrozném stavu, že tam hromadně zamrzávaly záchody. Takže se kadilo do novinového papíru a ty smrdící koule se házely z okének do dvora – ale to je tak něco bokem o NEKULTUŘE za dob socialismu. Underground v Prenzlauer Berg Galerie mé sousedky byla v neděli bohužel zavřená – a mladé ruské umění, které jsem si skrz sklo prohlédl, mě moc nenadchlo. Půjdu tam ale ještě jednou, protože jsem to slíbil. Samozřejmě jsou tu kolem výročí pádu Berlínské zdi k vidění i jiné věci. A tím, že ty výstavy dělají většinou kamarádi z dřívějška, tak na ně chodím.

Před nedávnem to byla výstava o umělecké produkci undergroundu ve čtvrti Prenzlauer Berg. Mimochodem tam taky zamrzávaly záchody. Pan Lukeš z horní, trochu kulturnější části stránky ví proč: Nesouvisí to s jakýmsi lajdáctvím Němců, ale s tím, že zdejší dělnické činžáky byly stavěné jinak než v Praze – záchody tam nebyly v jádrech domě, ale většinou v mezipatře. A mívaly jednoduchá okénka do dvora. A i koupelny tam byly socialisticky studené, ne socialisticky světlíkovitě zatuchlé, jak jsem je znal z Prahy. Na té naposled zmíněné výstavě jsem se kdesi objevil – tedy sám sebe na jedné fotce spatřil. Páni redaktoři by ze mě měli radost.

Text vyšiel v prílohe Orientace Lidových novín.