Možná si dnes ještě někdo vzpomene, jak se po listopadu 1989 Západ obracel ke střední Evropě s nadějí, že do jeho života vnese nové hodnoty, něco, nějaké poznání, které lidem na Západě chybí, že přijde s vizí oné “třetí cesty” mezi kapitalismem a socialismem. Byla to naděje, že prožité utrpení dělá člověka lepším, vnímavějším a duchovnějším. Dnes to vypadá komicky – my sami nyní nejlépe víme, jak naivní představu o nás Západ měl. Postkomunistické společnosti neměly dost sebevědomí, aby Západu cokoli sdělovaly, jejich úkolem bylo co nejrychleji se přizpůsobit vítězi ideologického konfl iktu. Dostaly od něj jasná pravidla, jak vybudovat demokracii a tržní ekonomiku, Kodaňská kritéria a Washingtonský konsensus se staly slabikářem společenských i politických elit.
* * *
Převážil pragmatismus
Těch úkolů bylo tolik, že nezbyl čas na přemýšlení, tedy to jediné, čeho bylo za komunismu opravdu dostatek. Pamatuji se, jak mne tehdy zneklidnilo, že hutný jazyk spisovatelů, které jsem četl v samizdatu s takovou rozkoší, najednou čtu v novinách rozředěný spěchem. Ale možná ani nebylo možné promyslet to, čeho jsme se tehdy účastnili, naše myšlení na to prostě nebylo připraveno. S odstupem času vidíme, že rok 1989 nás zastihl ve světě, který procházel prudkou změnou, a pád komunismu nebyl její hlavní příčinou. Právě nastupovala globalizace a ke svému vrcholu se blížila éra Reagana a Th atcherové. Pád komunismu jen přispěl k vítězné euforii kapitalismu na způsob “laissez faire”. To vítězství bylo chápáno především jako ekonomické, až potom morální. Západu se rozbilo zrcadlo na Východě, díky němuž se snažil vypadat lépe, a také být lepší. Poválečný pocit odpovědnosti Západu za morální stav světa slábl. To všechno jsme možná tušili, ale neměli čas se tím zabývat. Západ byl pro nás neměnnou konstantou, znali jsme ho přece ze svých snů.
V devadesátých letech jsme tedy usilovně budovali kapitalismus, který se však ve světě právě prudce měnil a my o tom neměli ani tušení. Neviděli jsme, jak se z kapitalismu vypařuje smysl pro poctivost a odpovědnost a mysleli jsme si, že to, čeho jsme svědky, je normální a vždy tomu tak bylo. Proto jsme také přijímali všechny ty domácí privatizační loupeže odevzdaně jako něco, co prostě ke kapitalismu patří. Dokonce ještě i dnes, kdy Západ konstatuje, že z “neviditelné ruky trhu” zbyl jen zmrzačený pahýl, si nejsme ochotni připustit, že naše představa o kapitalismu byla mylná a že jsme zažili jen jednu z jeho forem, které právě zvoní hrana.
V dnešní globální krizi už nejde jen o to, kolik miliard má být nalito do ekonomiky, aby se zase vzpamatovala a my se mohli vrátit k budování blahobytu. Tady jde o společenské procesy, jejichž dopad na podobu světa bude větší, než byl pád komunismu. A právě tohle si je v postkomunistických společnostech jen málokdo ochoten připustit. Zdá se mi, že se od Západu ještě stále lišíme tím, jak opožděně a s nechutí refl ektujeme vlastní slepotu. Týká se to našeho pohledu na uplynulých dvacet let budování kapitalismu, ale také našeho pohledu na komunismus.
Možná má tato nechuť svou logiku: nechceme se vzdát lichotivého prvenství v žebříčku světových událostí posledního půlstoletí. Britský historik Timothy Garton Ash dokonce říká, že rok 1989 byl nejlepším okamžikem celých evropských dějin. Když řekl tuto větu ve Vídni na jedné panelové diskusi, všiml si zdviženého obočí publika. Nejsou to přece jen silná slova? Položil tedy publiku záludnou otázku: Víte o nějakém jiném datu? Ash má pravdu: můžete se prohrabávat evropskými dějinami jak chcete, lepší datum nenajdete.
Jenže to bylo před dvaceti lety a dějiny se odmítají zastavit jen proto, že bychom si to přáli. Můžeme být rádi, že těch dvacet let, které následovaly po listopadu 1989, nám dějiny doslova darovaly jako ochrannou lhůtu, abychom se mohli připravit na horší časy. Měli jsme například velké štěstí, že rozšíření NATO se odehrálo před deseti lety, kdy Rusko ještě nemělo dost síly tomu zabránit. Měli jsme také štěstí, že rozšíření Evropské unie proběhlo v časech ekonomické euforie. Kdyby krize přišla třeba v roce 2000, mohli jsme ještě dnes stát před dveřmi Unie, protože Západ by se zabýval vlastními problémy.
Nikdy neměli lidé ve střední Evropě tolik svobody jako za posledních dvacet let. Pokud se svět a Evropa nepropadne do chaosu, což právě dnes hrozí víc, než si myslíme, za pár desítek let budeme moci s klidným svědomím tvrdit, že výkon národů střední Evropy patří k nejúžasnějším za celá staletí.
Tento výkon však měl převážně konformní povahu. Jistě, společenská debata byla živá a vášnivá, ale jejím horizontem byl vždy Západ a jeho hodnoty, byla to debata pragmatická. Vždy šlo o to, jak se Západu co nejrychleji přiblížit a neztrácet čas, šlo o to, jak se co nejrychleji a nejefektivněji přiblížit budoucnosti a co nejrychleji se vzdálit minulosti. Z tohoto pohledu i vypořádání se s minulostí mělo jen pragmatický charakter: lustrace byly nástrojem, jak urychlit změny, a zpočátku vůbec nešlo o zkoumání minulosti, jen o to, aby jak agenti StB, tak její příslušníci nemohli ovlivňovat budoucnost.
Stále dlužni?
Jenže pokud Západ v prvních měsících vůbec očekával od střední Evropy duchovní obohacení, týkalo se to právě její ojedinělé zkušenosti s tragickým experimentem totalitního státu. Šlo o poznání ceny svobody. Jak se brzy ukázalo, toto poznání nebyla střední Evropa jako celek schopna v tak krátkém čase nabídnout, ostatně, nenabídla ho dodnes. Mohla jen místo sebe poskytnout několik svých velkých postav jako Václav Havel či Bronisław Geremek.
Nicméně zůstáváme Západu i sobě stále dlužni zpracování, pochopení a vyjádření této zkušenosti. Je to paradox, protože na jedné straně mám pocit, že informacemi o minulosti jsme někdy až zahlceni, o ďábelské podstatě systému víme snad už vše, příběhů jeho obětí bylo napsáno a zfilmováno úctyhodné množství. A přesto nejsme schopni se shodnout na tom, jaká ta minulost vlastně byla. Nevíme, zda ten systém nazvat totalitou či diktaturou, neexistuje shoda v tom, zda máme dokumenty, které nám onen systém zanechal, brát jako svědectví, či se jich naopak štítivě stranit jako součásti jedné velké lži, na níž byl přece postaven. Když člověk čte knihu Pétera Esterházyho Opravené vydání, která je děsivou sérií udání, jimiž jeho milovaný otec šlechtického původu po třicet let zásoboval tajnou policii, chápe a souhlasí s katarzní funkcí zveřejnění oněch dokumentů. A když poslouchá Adama Michnika, který vášnivě bojuje proti tomu, abychom byli vydáni na milost či nemilost toho, co o nás tehdejší režim psal do svých záznamů, také ho chápe.
Zdá se mi, že ona dvacetiletá debata o minulosti ukazuje především jedno: ještě stále nejsme svobodni. Minulost nás všechny, co jsme prožili byť jen část dospělého života v komunismu, natolik poznamenala, že možná už nikdy nebudeme schopni mluvit o ní jazykem přirozeného, svobodného světa. Možná dokážeme rozeznat statečné od zbabělých, oběti od viníků, ale nedokážeme rozeznat svobodné od nesvobodných, protože kategorie svobodného člověka v minulém režimu prostě neexistovala. Vzdor, odpor či pokus o paralelní život mimo systém byl sice projevem touhy po svobodě, ale nebyl svobodou samotnou. Právě proto sice můžeme a máme být svědky či pamětníky, a mnozí si za svou statečnost zaslouží obdiv a úctu, ale ta ještě nezakládá nárok na svobodnou a nezaujatou interpretaci této části dějin. Všichni jsme v situaci pacientů, kteří sami sobě určují diagnózu a ordinují léčbu.
Zápas o dějiny byl v těchto dvaceti letech spíše zápasem o legitimitu těch, kdo mají tyto dějiny interpretovat. Usilovali o ni vězni z padesátých let, disidenti z normalizace, pragmatici ze šedé zóny, samotní komunisté, dokonce i příslušníci StB a její agenti a mnozí další. Jistě, existuje jakási společenská dohoda, že právo na interpretaci mají spíše oběti než viníci, spíše vítězové než poražení. Toto právo je chápáno jako odměna a je také projevem jisté úcty vůči pohnutým osudům zejména jedné silné generace, kterou nazývám “generací mého otce”. V mládí byli zapálení komunisté, v šedesátých letech vášniví reformátoři, za normalizace stateční disidenti. Jejich život jako kdyby tvořil páteř těchto dějin, jejichž byli účastníky, tvůrci a současně přísnými kritiky. Kdo jiný poznal komunismus tak důkladně ze všech jeho stran? Kdo jiný by tedy měl právo ho interpretovat? Tato generace vytvořila úžasné kolektivní dílo, brilantní analýzy a romány světových kvalit, to vše jako součást sebereflexe, která v českých dějinách zřejmě vůbec nemá obdoby. Jenže v tom je taky ten háček: dílo této generace je tak monumentální, že je zároveň – byť po zásluze – jejím pomníkem. A funkcí pomníků je, jak víme, dějiny stylizovat, v horším případě mytizovat, ale jistě ne nezaujatě interpretovat.
A co mladí?
V poslední době, zejména v souvislosti se vznikem ústavů na zkoumání minulosti, zazněly v celé střední Evropě obavy, že v těchto ústavech pracují mladí historici, kteří nezakusili na vlastní kůži bývalý režim, a proto nemůžou pochopit existenciální výzvy a složité kompromisy, které dělal téměř každý, kdo v tom režimu žil. Jsou to obavy, že nastupující generace historiků bude nahlížet minulost dnešníma očima, pohledem lidí, kteří zažili jen demokracii, že budou o minulosti psát jazykem svobody, v němž nebude slitování ani pochopení pro nuance komunistického metajazyka, zjednodušeně řečeno, že hodí do jednoho pytle všechny, kdo se s režimem někdy nějak zapletli.
Nesdílím tyto obavy. Myslím si, že nahlížet minulost z nekompromisní pozice demokratických ideálů svobody je jedinou možností, jak ji opravdu správně interpretovat. A jediný, kdo má k tomu předpoklady a také legitimitu, neboť není s minulostí svázán, je mladá generace. A to i za tu cenu, že mladí historici budou zpočátku neféroví a že budou pracovat na politickou objednávku, jak se to ukazuje dnes v Polsku. Touha vnutit společnosti svou vlastní interpretaci minulosti je pochopitelná, ale je marná a z biologického hlediska také naivní. Dnešní mladá generace za dvacet let nebude potřebovat naše svolení k tomu, aby vykládala naše dějiny, jak se jí zlíbí.
Jistě, nechuť riskovat, že národní dějiny se mohou vyjevit v jiném světle, než bychom si přáli, znají i na Západě. Francouzům trvalo půl století, než vůbec začali mluvit o režimu ve Vichy, Švédové si také jen nedávno vzpomněli na to, že ještě i po válce sterilizovali takzvaně nepřizpůsobivé členy společnosti. Ale přesto si myslím, že pokud máme vůbec uvažovat o tom, zda má střední Evropa nějaké specifi cké hodnoty, které by mohla Západu nabídnout, musíme nejdříve najít odvahu vidět to, co je zjevné. A zjevné je, že oněch dvacet let svobody jsme nevyužili k tomu, abychom tuto odvahu našli.