Můj soused mi už několik měsíců každé ráno dává ke dveřím výtisk bulvárního deníku Nový čas. Předpokládám, že tím chce splatit těch osm let, co jsem mu v noci házel do schránky zítřejší výtisk největšího seriózního deníku SME, jehož jsem byl šéfredaktorem.
Z tabloidu se dnes dozvídám, že náš levicový premiér Robert Fico, který si získal srdce chudých voličů, nosí hodinky za 20 tisíc eur a jeho koaliční partner, nacionalistický populista Ján Slota má v garáži několik luxusních aut a když není opilý, rád létá soukromým letadlem. Tyto zprávy mě uklidňují, neboť jsou snad znakem toho, že se svobodou tisku to na Slovensku není tak špatné, jak se mi někdy zdá.
Faktem však je, že svoboda slovenských médií je dnes – dvacet let po pádu komunistického režimu v roce 1989 – opět ohrožena. Justice a vládní moc totiž vytvočila kartel proti opozičnímu tisku a politikové v soudních procesech, které vedou jako soukromé osoby, vyhrávají s pomocí zkorumpovaných či zbabělých soudců obrovské sumy. Slovenští soudci prakticky neberou v úvahu evropskou tradici a názor soudu pro lidská práva ve Štrasburku, že politik je jako veřejný činitel méně chráněn před kritikou médií než soukromý občan.
Jedním z nejúspěšnějších žalobců je bývalý ministr spravedlnosti Štefan Harabin (byl jím do června tohoto roku) a dnes předseda Nejvyššího soudu. Díky své funkci má faktickou moc nad celou justicí, takže málokterý soudce si mu troufne odporovat. Částky, které už v soudních procesech vymohl od médií, se blíží sumě sto tisíc eur. Nedávno vyhrál soud nad deníkem SME, který mu musel zaplatit 33 tisíc eur. Šlo o dávný případ z doby komunistického režimu – z roku 1985, kdy Harabin (už tehdy byl soudcem Nejvyššího soudu) napsal právní posudek v jednom procesu s katolickým knězem. Na základě Harabinova posudku byl kněz odsouzen komunistickým režimem na dva roky vězení za to, že pořádal soukromé mše. Denník SME se tímto případem zabýval a napsal, že Harabin kněze odsoudil do vězení. Za malou nepřesnost, která na podstatě příběhu nic nemění – Harabin kněze osobně neodsoudil, on jen napsal posudek, který byl závazný pro jiného soudce, aby kněze do vězení poslal – dnes musí platit deník obrovskou sumu.
Nesmyslně vysoké sumy, které soudy přiznávají žalujícím politikům, mají média zastrašit a v některých případech je můžou i zlikvidovat. Samotný princip odškodného je absurdní. Například Harabin na soudě dokazoval, že článek deníku SME z roku 2005 poškodil jeho pověst, nicméně v roce 2006 se s touto poškozenou pověstí stal ministrem spravedlnosti a poté předsedou Nejvyššího soudu.
Aktivní je však i premiér Robert Fico a jeho koaliční partner Ján Slota, které jsem zmiňoval výše. Fico vyhrál už několik soudních procesů a vysoudil desítky tisíc eur. V některých případech jde o absurdní kauzy. Ekonomický týdeník Trend vyšel v roce 2007 s obálkou, na níž byl premiér Fico a titulek zněl: Zloděj příštích důchodů. V té době totiž premiér Fico tvrdě útočil na penzijní reformu svého předchůdce, která zavedla soukromé spoření na penzi. Fico veřejné odsuzoval tento typ reformy a hrozil, že ji zruší. Proto ten titulek. Soud však uznal, že týdeník Trend pana premiéra poškodil a musí mu zaplatit 8 tisíc eur a omluvit se.
Ján Slota zase vyhrál soud s tabloidem Nový čas, který o něm napsal, že byl v roce 1970 jako mladík zadržen ještě s jedním kamarádem komunistickou policií při pokusu o útěk z tehdejšího Československa (deník vycházel z komunistických archivů, které jsou dnes dostupné veřejnosti). Ze Slotova kamaráda se potom stal člen kriminálního gangu. Je pravda, že tabloid poněkud přibarvil titulek, který mohl vyvolat dojem, že oním kriminálníkem byl Slota a ne jeho kamarád, nicméně suma, kterou soud uložil deníku zaplatit, je absurdní: 20 tisíc eur.
A šlo by pokračovat dalšími příklady, jichž jsou desítky. Je zjevné, že jde o promyšlený pokus omezit svobodu médií a utlumit jejich kritiku vůči vládě. Ve střední Evropě je to dost unikátní jev. Například v sousedním Česku jsou případy, kdy politikové vítězí v soudních sporech s médii, naprosto výjimečné a pokuty – pokud vůbec nějaké, jsou spíše symbolické. Český Ústavní soud totiž už několikrát vyčkl verdikt, v němž jasně zdůraznil, že politikové musí v zájmu svobody projevu snášet někdy i velmi tvrdou kritiku médií.
Stručná historie jednoho zápasu
Slovensko je ve střední Evropě jakousi laboratoří svobody, v níž se střetává vliv autoritářského Východu a liberálního Západu. V devadesátých letech museli novináři svádět tvrdý boj o svou svobodu a tehdy se zdálo, že ho definitivně vyhráli.
Tehdejší autoritářský premiér Vladimír Mečiar se rozhodl umlčet nezávislé noviny různými způsoby. V roce 1995 najednou odmítly tehdy ještě státní tiskárny tisknout opoziční deník SME. Vydavatel deníku však okamžitě koupil soukromý tiskací stroj a paradoxné tím dosáhl skutečné nezávislosti. Mečiar se poté pokusil dramaticky zvýšit DPH na tisk a ekonomicky ho tak oslabit. Jenže všechny slovenské deníky vyšly na protest s bílou titulní stranou a sjednotily se proti Mečiarovi. Navzájem informovaly o případech zastrašování svých novinářů tajnou službou (jednomu vybouchlo auto před domem, další byl otevřeně sledován a mnozí byli zcela zjevně odposloucháváni). Mečiar tedy ve skutečnosti dosáhl jen toho, že většina novinářů se sjednotila do silného opozičního bloku, který pomohl politické opozici vyhrát v roce 1998 volby.
Po vítězství nad autoritářským Mečiarem to na chvíli vypadalo se svobodou projevu skvěle. Kdo jiný by ji měl podporovat, než politici, kteří se díky ní dostali k moci? Vynucená láska mezi politiky a novináři však trvala jen krátce. Velmi brzo zařala nová garnitura podléhat svodům korupce a novináři ji velmi brzo zařali kritizovat. Propast se zdravě prohlubovala až do nepříjemného okamžiku, kdy vyšlo najevo, že tajná služba i pod novým vedením odposlouchává novináře (deníku SME). Široce rozvětvená aféra vyústila v ostrý střet mezi médii a tehdejším premiérem Mikulášem Dzurindou, který zažaloval dva hlavní deníky (Pravda a SME) a žádal od každého z nich více než 150 tisíc eur za – komentáře! Soud dodnes není ukončen.
Nicméně v tomto období, které trvalo do roku 2006, byl vztah mezi mocí a médii relativně nejblíže liberálním normám Západu. Politikové se sice snažili ovlivňovat novináře a také se jim to v mnoha případech dařilo, psali stížnosti vydavatelům na šéfredaktory, odmítali rozhovory nebo nepříjemné otázky a tak podobně, ale to je ve střední Evropě běžná praxe. Navzdory ostrým sporům existovala dokonce jakási shoda v základních ideách, jako například o vstupu Slovenska do EU a NATO nebo o nutnosti ekonomických reforem. Když v roce 2003 vláda – právě v souvislosti s ekonomickou reformou a zavedením rovné daně – drasticky zvedla DPH na tisk (ještě víc, než původně zamýšlel Mečiar), novináři ani vydavatelé tentokrát neprotestovali, neboť uznávali ekonomickou racionalitu tohoto kroku.
Po vítězství levicového populisty Roberta Fica v roce 2006, který se stal premiérem, se situace opět zhoršila a časem vyústila do otevřené války mezi premiérem a médii. Fico nazval mnohokrát novináře hyenami a prostitutkami, obvičuje je, že pracují pro opozici a jsou zkorumpovaní, novináři mu vracejí stejnou mincí.
Vláda prosadila tiskový zákon, proti kterému protestovali i mezinárodní novinářské organizace, protože noviny jsou nuceny podle paragrafu práva na odpověď uveřejňovat příspěvky lidí, kteří se cítí osobně dotčeni. Premiér Fico tvrdil, že tento zákon má hájit běžné občany, kteří potřebují nějaký nástroj na obranu proti pomlouvačným médiím, ale jak vyšlo rychle najevo, jediní dotčení občané, kteří se snažili zákon později využívat, byli politikové a podnikatelé. Slovenský tisk se podobně jako za Mečiara spojil do jednoho šiku a v den přijímání zákona vyšly slovenské noviny s bílou titulní stranou, na které byl jen stručný text protestu proti zákonu. Nicméně obavy, že noviny budou zahlceny stovkami textů dotčených, kteří budou využívat své právo na odpověď, se nenaplnily. Zákon platí více než rok, ale odpovědí uveřejněných podle tohoto zákona, jsou jen desítky. Média si totiž najala kvalitní právníky, kteří objevili v zákonů spoustu chyb, díky nimž můžou většinu žádostí o uveřejnění odmítnout. Otázkou je, co se stane, až se některé z těchto případů dostanou před soud. O postoji soudců vůči tisku už byla řeč.
Láska k pravici
Zápas mezi médii a politiky o svobodu projevu tedy na Slovensku zjevně nekončí, ale bylo by přehnané tvrdit, že Slovensko je nesvobodnou zemí. Navzdory všem pokusům politiků zahnat kritická média do kouta vycházejí každý den noviny, které naopak tlačí do kouta politiky. Denně je usvědřují z korupce a lži, denně jim spílají a zesměšňují je – velmi často právem.
Nicméně problém nezávislosti slovenských médií nespočívá jen ve vnějším politickém tlaku. Jakkoli si slovenští novináři dokázali vybojovat v souboji se všemi politickými garniturami po roce 1989 relativně silnou a nezávislou pozici, stali se tak trochu obětí vlastního úspěchu. Na Slovensku se stav médií vyvinul tak podivně, že když přečtete jedny noviny, jako kdyby jste četli všechny. Je to velmi zvláštní jev – ve střední Evropě unikátní – že téměř celý slovenský tisk je v podstatě pravicový. Jistě, i v Česku mají převahu pravicově orientovaní novináři a ze čtyř velkých deníků jen jeden je levicový, v Polsku však na trhu dominuje liberálně-levicová Gazeta Wyborcza, v Maďarsku má velmi silnou pozici deník Népszabadság. Na Slovensku, kde tisk prakticky kompletně obsadil jen jednu ideologickou platformu, je namístě otázka, jaký to má vliv na svobodu myšlení a veřejné diskuse. Obávám se, že negativní.
Jak se stalo, že slovenská média jsou si názorově tak podobná (s výjimkou státní televize, která je řízena vládou)? Důvodů je několik. Slovensko jako malá země, jejíž literární a žurnalistická tradice má kořeny teprve v první polovině 19. století, mělo jen krátkou zkušenost se svobodou a pluralitou názorů – v letech 1918 – 1938, kdy bylo součástí demokratického Československa. Komunismus poté dokonale vymazal vzpomínky na svobodu a generace novinářů z tohoto období byla po roce 1989 prakticky nepoužitelná. Ještě v prvních letech po pádu komunismu sice přežívali desítky komunistických novinářů i ve svobodné soutěži, ale nezávislost byla pro ně natolik cizí, že se rychle přimkli k nové kolektivistické ideologii – nacionalismu. Ten sice slavil politické úspěchy počátkem devadesátých let – na čele s Mečiarem, ale rychle upadal a na volném trhu s ním upadaly i nacionalisticky zaměřená média.
Našly se i pozoruhodné výjimky. Prvním šéfredaktorem deníku SME byl bývalý člen komunistické strany a mladý novinář, který svedl heroický boj za nezávislost deníku. V jedné těžké chvíli mi řekl: “Problém není v boji proti Mečiarovi, ale v tom, že já sám si nejsem svou nezávislostí jist. Nikdy jsem ji nezažil a nevím, jak má vypadat.” Už samotná pochybnost o sobě samém byla samozřejmě důkazem jeho touhy po svobodě, kterou také prokázal a vedl deník k velkým úspěchům.
Obecně však po roce 1989 nastoupila úplně nová generace mladých lidí, která přišla do médií doslova z ulice, s nadšením zakládala noviny a časopisy, soukromá rádia a později také komerční televize. Byly jich stovky a jejich hlavní společnou zkušeností byl zápas za nezávislost a odpor vůči Mečiarovi. Jedinou demokratickou alternativou tehdy bylo seskupení pravicových stran, které kromě ekonomických svobod hlásaly také svobody občanské. V hlavách mladých novinářů se zafixovalo hloupé paradigma, že lidská svoboda a politická pravice jsou jedno a totéž. Zkušenost zápas s diktátorem však měla i svou dobrou stránku: vštěpila novinářům úctu k liberálním hodnotám včetně obrany menšinových práv, což je na Slovensku, kde žije početná menšina Maďarů a Romů, velmi děležité.
Náklonnost k pravici se nezměnila ani po další prudké generaľní výměně. Mnozí z těch, kteří v devadesátých letech reprezentovali nadějnou novou generaci, využili své popularity a odešli do politiky nebo do PR agentur, další se stali mluvřími velkých firem. Nová generace (novinář, kterému je přes 40, je naprostou výjimkou) šla nicméně ve stopách svých předchůdců – mají totiž nového nepřítele, jímž je levicový populista, premiér Fico. Ostatně, právě on, byť si stěžuje na nevyváženost médií, díky svým útokům proti nim potvrzuje přesvědčení slovenských novinářů, že levice je pro jejich svobodu a nezávislost nebezpeřím. Paradox celé situace je v tom, že premiér Fico a jeho strana má u veřejnosti obrovskou popularitu (přes 40 procent). Svědčí to o tom, že vliv slovenských médií je mnohem menší, než by si samy přály a také o tom, že velká část společnosti prostě noviny nečte. Ti všichni jsou voliči levice.
Novináři a korupce
Jenže existuje i jiné nebezpečí pro svobodu, než jsou politikové či ideologická jednostrannost – a to je korupce. Byl jsem ve funkci šéfredaktora deníku SME jen pár měsíců, když se ke mně ohlásil bohatý podnikatel a požádal mne o zastavení článku, který se zabýval jeho aktivitami. Mluvil například o tom, že jeho firma zaměstnává 300 lidí a když ji svým článkem zničím, bude je muset propustit. Jemu je to prý jedno, protože je bohatý a jen jeho majetek v nemovitostech činí pěl miliardy korun (asi 17 milionů eur). Řekl jsem mu, že článek nezastavím a ať už za mnou nechodí. Později jsem o tom rozhovoru vyprávěl svému příteli, který byl také podnikatel a ten mi vysvětlil, o co šlo. Ten muž mluvil jazykem, kterému rozumí jen zasvěcení – když zmínil půl miliardy, nabízel mi ve skutečnosti jedno procento této sumy jako úplatek, taková je prý taxa. Kromě toho byl jménem celé své branže testovat nového šéfredaktora. Když jsi odmítl, mají tě za blázna, ale už tě nebudou otravovat, řekl můj přítel. Měl pravdu. Od té doby jsem už podobnou návštěvu neměl.
Bohužel, firmy si našly jinou cestu: podplácejí přímo novináře. PR agentury, které pracují pro firmy, často fungují v podstatě jen jako doručovatel úplatků vybraným novinářům (kterých je naštůstí menšina). Jeden majitel takové agentury mi nedávno řekl, není dne, aby se ve slovenském tisku neobjevil aspoň jeden článek, který byl napsán za úplatek. Cena je různá podle významu periodika, ale jak ironicky dodal, nynější krize srazila ceny úplatků na polovinu.
Někdy však jde o korupci nepřímou, vůči které se vzdoruje nejhůře. Náš deník před lety uveřejnil reportáž o tom, jak jeden z mobilních operátorů pozval ředitele několika vydavatelství (včetně našeho) a státních úředníků na luxusní výlet k moři (šlo o jasný konflikt zájmů). Nutno říci ve prospěch našeho vydavatele, že když jsem mu telefonoval, že jdeme uveřejnit článek, který se mu nebude líbit, s povzdechem mi jen sdělil, že inzerce od této firmy činí významný podíl našeho příjmu. Po zveřejnění článku zastavil mobilní operátor inzerci našemu deníku na půl roku. Nutno dodat, že žádné jiné slovenské médium o této kauze nenapsalo či neřeklo ani slovo. Podobných příkladů, kdy média ze strachu o příjmy z inzerce mlčí, je jistě víc.
Korupce je systémový jev ve všech postkomunistických státech a nejsou velké naděje, že by byl na ústupu, stejně jako politický nátlak. V devadesátých letech jsem se domníval, že médiím pomůže, když je budou vlastnit vydavatelé ze Západu, kteří jim zaručí vyšší kvalitu a nezávislost. Na Slovensku dnes vlastní většinu médií vydavatelé především z Německa a Česka, ale praxe je taková, že zůstávají neutrální a manažment i redakci přenechávají domácím. Vliv zahraničních vlastníků na slovenskou mediální scénu je tedy minimální, ale možná je to pořád lepší, než kdyby byla média v rukou domácího kapitálů, který je silně propojen na politiku a byznys (zmiňovaný majitel PR agentury mi přiznal, že uplácet médium, které vlastní zahraniční majitel, je o hodně dražší a někdy se to finančně prostě nevyplatí).
Uvědomělá provinčnost
Dvacet let svobody je dost dlouhá doba na to, aby země podala zprávu o své přirozené podobě, která byla ukryta pod umělým režimem komunismu a pod historickými nánosy. Jak vypadá Slovensko, když se na něj podíváme skrz domácí média? Základním rysem národní povahy je provinčnost, která si je však zároveň vědoma své omezenosti. Slováci si o sobě nedělají iluze a média jsou v tomto ohledu příjemně realistická. Tento postoj ovšem vede také k jistému skeptickému sebeuspokojení: nemá smysl se snažit o vyšší kvalitu, protože v proviněním prostředí ji nemá kdo ocenit.
Pokud však jde o domácí témata a politiku, média se chovají v duchu evropské tradice a za dvacet let udělaly spoustu skvělé práce. Desítky ministrů museli za tu dobu odejít z funkcí po skandálech, které zveřejnily noviny. V trhovém prostředí postupně zaniklo několik novin a mnoho časopisů, ale až na výjimky není čeho litovat a ve srovnání s devadesátými léty je dnešní mediální scéna čistší, například z ní téměř vymizel nebezpečný nacionalismus a zjevná politická manipulace.
To, že přežili ti nejlepší, ovšem neznamená, že jsou dobří. Ze slovenských novin dostanete o světě a o zemi, v níž žijete, jen velmi povrchní a zamlžený obraz, jsou to spíše střípky informací bez analýzy, tak typické pro anglosaský žurnalismus. Ukázkovým příkladem je současná finanční a světová krize – do slovenských médií neprosákne téměř nic z celosvětové debaty o jejích příčinách. Ostatně, sám jsem se přistihl, že čtení zahraničního tisku věnuji dnes mnohem více času než domácímu.
V jednom fenoménu však Slovensko zcela jistě drží krok se Západem: v pronikání internetu do života a do médií. Bouřlivá společenská diskuse (na rozdíl od západního tisku jsou debaty na webových stránkách novin regulovány jen minimálně) se dnes odehrává stále více na síti a stále méně v tradičních médiích. Internet začíná s úžasnou rychlostí propojovat malou zemi, která si v minulosti vinou neprostupných hor a hlubokých údolí jen těžko hledala cestu ke kolektivnímu společenskému vědomí. Není jasné, k jakému pohledu na sebe sama slovenská společnost díky internetu dospěje, ale je jisté, že to bude výsledek svobodné debaty, kterou žádný politický kartel nedokáže potlačit.