Foto: Alec Soth / Magnum Photos
Těsně před skutečným kolapsem dochází k záhadnému průlomu: lidé zničehonic vědí, že už je po všem, už se dál prostě nebojí. Režim v tom okamžiku ztrácí svoji legitimitu, ale i výkon jeho moci je najednou vnímán jen jako impotentní panická reakce. Všichni známe tu klasickou scénu z kreslených filmů: kocour se dostane na okraj střechy a jde dál, aniž by si všímal, že už nemá pod nohama nic pevného. Padat pak začne až ve chvíli, kdy se podívá dolů a uvidí pod sebou propast. Když režim ztratí svoji autoritu, ocitá se v situaci kocoura nad propastí; k pádu už mu staří jen připomenout, aby se podíval dolů.
V Šáhovi šáhů, klasickém pojednání o Chomejního revoluci, Ryszard Kapuscinski tento okamžik prozření popsal přesně: na jedné z teheránských křižovatek osamocený demonstrant odmítl ustoupit, když na něj policista řval, aby uhnul, a tak se zahanbený policista stáhl. Béhem několika hodin už o této příhodě věděl celý Teherán, a i když se v ulicích bojovalo ještě týdny, všichni věděli, že už je po všem. Odehrává se dnes v Íránu něco podobného?
Události v Teheránu jsou vykládány různě. Jedni vidí v demonstracích vyvrcholení prozápadního reformistického hnutí přesně v duchu barevných revolucí na Ukrajině, v Gruzii a podobně. Vnímají to tedy jako sekulární vzpouru proti Chomejního revoluci a podporují demonstrace coby první krok k novému, liberálně demokratickému Íránu zbavenému všeho muslimského fundamentalismu. Proti tomuto názoru stojí skeptici, kteří si myslí, že Ahmadínežád ve volbách opravdu zvítězil: je hlasem většiny, zatímco podpora Músávímu přichází ze střední třídy a od její zlaté mládeže. Zkrátka, pojďme se zbavit iluzí a podívat se na skutečnost: v Ahmadínežádovi má Írán prezidenta, kterého si zaslouží.
A pak jsou tu ještě ti, kteří odmítají Músávího coby příslušníka klerikálního establishmentu, který se od Ahmadínežáda liší jen kosmeticky. Vždyď také chce pokraľovat v jaderném programu, také se staví proti uznání Izraele a navíc se jako premiér v letech války s Irákem těšil Chomejního plné podpoľe.
A nejsmutnější skupinou ze všech jsou levicoví stoupenci Ahmadínežáda: pro ně je totiž ve hře dokonce i samotná nezávislost Íránu. Podle nich Ahmadínežád zvítězil, protože rozhodně obhajuje nezávislost země, poukazuje na zkorumpovanost elit a používá zisky z ropy k pozvednutí chudé většiny – takový je, podle nich, skutečný Ahmadínežád nahlížený mimo prizma západních médií, která ho vykreslují jen jako fanatického popírače holocaustu. Podle tohoto názoru se dnes v Íránu opakují události z roku 1953, kdy byl svržen Mosadek, čili Západem financovaný puč proti legitimně zvolenému prezidentovi.
Tento názor nejenže ignoruje fakta, neboť vysokou volební účast – namísto obvyklých 55 procent přišlo k volbám 85 procent voličů – lze vysvětlit jen protestním hlasováním. Vykazuje také naprostou slepotu vůči skutečnému projevu vůle lidu, přičemž blahosklonně dochází k závěru, že pro zaostalé Íránce je Ahmadínežád dostatečně dobrý, protože ještě nejsou natolik vyspělí, aby jim vládla sekulární levice.
Bez ohledu na existující rozdíly přitom všechny tyto názory vidí protesty v Íránu jen v dimenzi osy islámští zastánci tvrdé linie versus prozápadní reformističtí liberálové, a proto se jim nedaří jednoznačně zařadit Mír Hosejna Músávího: je to Západem podporovaný reformátor, který chce prosadit více osobních svobod a tržní ekonomiku, nebo člen duchovního establishmentu, který by v případě vítězství podobu režimu nijak zásadně nezměnil? Tyto extrémní oscilace svědří jen o tom, že všechny teorie opomíjejí skutečnou podstatu protestů.
Zelená barva, kterou Músávího stoupenci vzali za svou, a skandování hesel Alláhu Akbár!, které se po setmění ozývá z teheránských střech, jasně napovídá, že účastníci protestů své akce považují za opakování Chomejního revoluce z roku 1979, jako návrat ke kořenům, jako snahu zničit korupci, která po revoluci následovala. Návrat ke kořenům přitom není jen otázkou programu, týká se stále víc i samotného rázu protestních akcí: empatické jednoty davu, jejich všeobjímající solidarity, tvůrčí sebeorganizace, improvizací při hledání způsobu protestů, unikátní směsi spontánnosti a disciplíny, jakým byl například tisícihlavý pochod v naprostém tichu.
Máme co dočinění se skutečným lidovým povstáním zrazených přívrženců Chomejního revoluce.
Z toho zjištění je třeba vyvodit několik děležitých závěrů. Za prvé, Ahmadínežád není hrdina íránské chudiny, ale nefalšovaný zkorumpovaný islamofašistický populista, jakýsi íránský Berlusconi, jehož klaunské vystupování kombinované s brutální státní mocí vyvolává nelibost i u většiny ajatolláhů. Jeho demagogické přerozdělování drobků chudině nás nesmí zmást: za ním stojí nejen policejní represivní aparát a silné westernizované PR, ale také silná nová třída bohatých, výsledek režimní korupce (Revoluční gardy nejsou milicí dělnické třídy, ale megakorporací, nejmocnějším centrem bohatství v zemi).
Za druhé je třeba jasné vymezit rozdíly mezi dvěma nejsilnějšími Ahmadínežádovými protivníky, Mahdím Karrúbím a Músávím. Karrúbí je opravdu reformista, který v zásadě navrhuje íránskou verzi identity politics a slibuje výhody všem zúčastněným skupinám. Músáví je naprosto jiný: jeho jméno je symbolem resuscitace lidového snu, který hnal kupředu Chomejního revoluci. Bez ohledu na to, že je tento sen jen utopií, je třeba v něm vidět skutečnou utopii samotné revoluce. Proto nelze Chomejního revoluci z roku 1979 redukovat jen na převzetí moci islámskými radikály – znamenala totiž mnohem víc. Nadešla doba, abychom si připomněli neuvěřitelný var prvního porevolučního roku charakterizovaný úžasnou explozí politické a sociální tvořivosti, organizačními experimenty a debatami mezi studenty a prostými lidmi. Už samotný fakt, že toto vření muselo být potlačeno, značí, že Chomejního revoluce byla autentickou politickou událostí, okamžikem, který osvobodil do té doby nevídané síly sociální transformace, okamžikem, kdy se nic nezdálo nemožným. To, co následovalo, bylo vlastně jen postupné přebírání politické kontroly islámským establishmentem. Řečeno s Freudem, dnešní protestní hnutí je návratem potlačených z Chomejního revoluce. A v neposlední řadě to znamená, že islám má pravý osvobozenecký potenciál – k hledání dobrého islámu člověk nepotřebuje návrat do 10. století, máme ho přímo tady, před svýma očima.
Budoucnost je nejistá – ti, kteří jsou u moci, s největší pravděpodobností zvládnou lidové vzepětí a kocour nespadne se střechy, místo toho najde pod nohama pevnou zem. Přesto už to ale dál nebude týž režim, ale jen jeden ze zkorumpovaných autoritářských režimů, co jich na světě je. Ať už to dopadne jakkoli, musíme mít na paměti, že jsme svědky velké emancipační události, která nezapadá do rámce boje prozápadních liberálů a protizápadních fundamentalistů. Pokud nás náš cynický pragmatismus zbavil schopnosti tuto emancipační dimenzi rozpoznávat, pak my, lidé na Západů, vstupujeme do postdemokratické éry, připravujeme se na vlastní Ahmadínežády. Italové už jeho jméno znají: Berlusconi. A další se šikují za ním.