Dzie? dobry. Zahradou zalitou podveřerním sluncem přichází mohutný nakrátko ostříhaný chlap v plandavých kalhotách a vytahaném triku a nejist? se usmívá. Doprovázejí ho tři psi a několik ko?ek, zatímco se z okolních svah? k chlévům v údolí majestátn? loudají tlusté krávy. Ve Wo?owieci, zapadlé polské vesničce v Nízkých Beskydách, žije jeden z nejzajímavějších současných polských spisovatel? Andrzej Stasiuk (1960).
Když mu u nás před osmi lety vyšel překlad Hali?ských povídek, byla to literární událost, o níž se hodn? psalo i mluvilo. Soubor různých tragicko-komických i banálních příběh? postavi?ek z podhorských vesnic upoutal svým poeticky kultivovaným jazykem i přesným popisem společenství legie vyděd?nc?, které míjely všechny ekonomické i politické změny devadesátých let. Lépe ?e?eno je před nimi imunizovala jejich svébytná kultura bez historické kontinuity. Jako by se region, v němž vedle sebe po staletí žili Poláci, Židé a Ukrajinci, proměnil po tragédii holocaustu a násilném poválečném vysídlení Rusín? v zakletou krajinu duch?.
Po následujících překladech Stasiukových nemén? zdařilých knih Jak jsem se stal spisovatelem (2004) a Dukla (2006) se na pultech našich knihkupectví nyní objevil i soubor esej? Cestou do Babadagu. Filozoficky laděný cestopis o východoevropských a balkánských zemích, úvahy o mizející originalit?, přirozenosti venkovského ?i nomádského života, ale i kulturní, náboženské i civilizační pestrosti opomíjených ?ástí Evropy.
Nikdo nikam nespěchal
Nejvyšším vzděláním plachého muže se svalnatýma rukama pčístavního dělníka byla základní škola. Jak ale v prostorném vesnickém dom? rychle dodává: Daleko děležit?jší byla ?etba a zejména univerzita života. Dnes své texty píše ve starém děev?ném srubu postaveném ve svahu nad údolím na jihovýchod? Polska. Kvalitu a smůr Stasiukovy ?etby lze odhadnout už ze zavŕšených fotoportrét? Samuela Becketta a Andreje Platonova nebo z bohaté knihovny rozmístěné po chodbách a místnostech rodinného domku stojícího o kus dál. Onu univerzitu života pak z osobního vyprávění anebo z ?eské verze jeho knížky Jak jsem se stal spisovatelem.
Žili jsme jak zvířata. Ve smečce. Někteří vypadali jak úplní debilové. Nikomu to nevadilo. Někteří byli blbější než děev?ná pětizlotka. Nikdo jim neřekl zlého slova. Mám dojem, že to už nikdy nebude. Dlouhý vlasy, mizerný cigára. Poslouchali jsme Flojdy, o Sex Pistols tehdy ješt? nikdo neslyšel. Tak Stasiuk popisuje léta strávená ve Varšav? na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Po základní škole se s partou kamarád? potloukali po ulicích města anebo podnikali dlouhá putování autostopem chudým socialistickým Polskem.
Byli v naprostém zajetí Beckettových próz i divadelních her, a jejich duše se proto prý podobaly existenciální temnot? až k nejvzdálenějším obzorům. K ?emuž neodlučn? patřila i bezstarostná mizérie: životní styl mladé generace byl plný nejen hudebních a literárních lásek, ale také posedlostí alkoholem, a jak Stasiuk poznamenává, ve středoevropském m??ítku unikátním uměním vařit elixíry, které prom??ují vědomí. Dnes nedokáže pochopit, z ?eho tehdy vlastn? s kumpány žil, kde a jak se vždycky našly potřebné peníze. Měli jsme pocit, že všechno vždycky stihneme, že kdyby n?co, stejn? se chytíme. Všude bylo blízko. Nikdo nikam nespěchal. ?lověk se u někoho stavil a odcházel ráno. Zkuste udělat n?co takovýho dnes.
Podivn? tichá údolí
V komunistickém ?eskoslovensku by toulání bez stálého pracovního pomůru a v podmínkách husté udavačské sít? agent? StB dlouhodob? provádět nešlo. O odlišné společenské atmosféře v relativn? stejných státech svědří i ve Stasiukov? autobiografii zmiňované střety s policií, kdy se perlustrovaných mániček v zalátaných džínách zastávali obyčejní lidé a na policisty volali gestapo. Pak ale musel Andrzej Stasiuk na vojnu. Buzeraci v uniform? však vydržel jen několik málo měsíc? a při první příležitosti zamířil zpět do varšavského undergroundu. Vyneslo mu to rok a pěl vězení za odepření vojenské služby, ovšem o deset let později (1992) i soubor povídek Mury Hebronu, kde zkušenosti z komunistického kriminálu popisuje už coby vyzrálý, hotový spisovatel.
O psaní se pokoušel ?asto. Už krátce po škole. Naštůstí se ty texty někde ztratily, tenkrát jsem byl na napsání dobré knížky ješt? moc mladý. ?lověk se musí naučit dívat a poslouchat, a taky zvládat konflikt se skutečností, mít trpělivost. Psaní není poklidná ?innost. Hlava spisovatele vlastn? pořád pracuje, nezná oddychový ?as. Převíjí si příběhy, věty, emoce, někdy i zvuky jazyka a musí v tom nalézt nějaký smysl, obsah, zachytit myšlenku, prožitek, jež můžou n?co sdělit, ?íká Stasiuk cestou z Wo?owiece k děev?né samot? v katastru obce Czarne, která byla jeho prvním domovem v Nízkých Beskydách, kam v roce 1986 z Varšavy natrvalo zamířil.
V Czarne se živil jako pomocný zaměstnanec místního muzea lidových tradic a v dom? bez elektřiny a vodovodu, ležícím u břehu horského potoka a ze všech stran obklopeném pastvinami, vydýchával divoká varšavská léta. Musel jsem pry?, změnit prostředí, v mém okruhu zařali umírat kamarádi, litry vodky i omamující domácké elixíry se přihlásily o slovo, vzpomíná na osudový životní krok. A jedním dechem dodává, že po svých předcích v sob? objevil venkovana a okouzlil ho skrytý půvab horské vesnice, kde korálky chalup navlečených na stříbrnou linku potoka přirozen? zapadají do přírody.
V této ?ásti Polska však nejsou jen děev?né samoty, pastevci se stády krav, ovcí a koní, doutnající lesní milí?e nebo primitivní výrobny brynzy se svraštělými chlapíky. Jsou tu také pijani vodky ve vesnických krčmách, bigotní babky, nevkusné domky v měste?kách, zpustlé veřejné záchodky, civilizační šmejd v podob? vykři?ené reklamy, omšelých heren a pěj?oven pornografických film?, jež jsou hlavními postavami i koloritem Stasiukových povídek. Ale hlavn? se mezi kopci táhnou i podivn? tichá prázdná údolí. A v nich drnovité terénní nerovnosti, neprořezané ovocné stromy, zbytky terasovitých políček, z kopřiv trčící boží muka, torza synagog, křovinami zarostlé rusínské ?i židovské hřbitovy vypovídají o tragédii, kterou tu za druhé světové války rozehráli nacisti a po jejich porážce dovršili Poláci.
Nová hrozba
Práv? tady se spisovatel, zpočátku ovlivněný městskou zkušeností z doby komunismu, obrátil k reflexi krajiny a jejího obyvatelstva. Andrzej Stasiuk zachytával signály o realit? života v zapadákov?, brutáln? přímé nebo tiché a subtilní vzkazy o lidské existenci, pro kterou pokrok a civilizace nejsou zárukou rajských plod?, ale spíše novou hrozbou.
Kořeny mého psaní jsou v život?, mém nebo cizím, to už není tak děležité. Něco se prost? stalo, nějak m? to oslovilo a hlava začne pracovat, mluví o posledních dvaceti letech pilné literární práce. Je přitom opřený o symbolická futra s popisným ?íslem 36, jež v jednom haliřském údolí připomínají někdejší vesnici Nieznajovaja. To n?co se ovšem může stát kdekoliv. V krajinách Potisí, Podunají, Velké uherské nížiny, Sedmihradska, Bukoviny, Ruska, Moldavska, Dunajské delty ?i Albánie, jež popisuje v knížce Cestou do Babadagu. Třeba jen banální všední věc, která však navzdory minulým tragédiím i dnešní uspěchanosti ze života pořád dělá zázrak.
Ve svých textech dnes hledá a zaznamenává to, co v polských Sudetech definitivn? zaniklo a z děvod? postupující modernizace života je ohroženo zánikem i jinde. Jak to píše v eseji ze Sedmihradska: M? už dávno přestala zajímat budoucnost a stále více mne přitahují místa, která připomínají jakýsi počátek, ale každopádn? taková, kde smutek má sílu osudu. Zkrátka, po tom, kam míříme, je mi hovno a zajímá m? jen to, odkud jsme se vzali.
Jeho knížky vycházejí po celé Evrop?, ve Spojených státech, v Asii a nestane se, aby zapadly bez povšimnutí. Německá literární kritika Stasiuka ?adí k současným předním evropským spisovatelům, zatímco francouzští recenzenti přivítali jeho minimalisticky koncipovanou novelu Dukla o otiscích ?asu v osobní i kolektivní paměti jako ojedinělý pokus obsahov? blízký s proustovským hledáním ztraceného ?asu. Nemůžu zapomenout, jak vypadalo nebe, když jsme za soumraku jeli z Nagykálló do Mátészalky. Celý vlak představoval jeden vagonek. Ješt? k tomu místenkový rychlík. Tlustá paní v pokladn? se usmívala a několikrát žuchla na židli, aby nám vysvětlila, co je místenka za ideu.
Andrzej Stasiuk. Foto: Karel Cudlín, Respekt
Reportráž vyšla v týždenníku Respekt.