Jak se dělají mýty
Když před rokem na tehdejšího českého prezidenta Václava Klause vypálil jistý mladý muž bílé kuličky z pistolky na hraní, pan prezident nezraněn, zato nazloben na nejvyšší míru prohlásil, že šlo o pokus o atentát. Byla to jedna z těch typických českých afér, kdy člověk nevěděl, jestli brečet smíchy, nebo se rdít studem. Trapnost pokračovala, když známý konzervativec Roman Joch a poradce tehdejšího konzervativního premiéra Petra Nečase napsal opovržlivý blog o Klausovi, že zradil konzervativní postoj k životu i politice, neboť se zachoval jako ufňukaná bába, a ne jako muž hoden nejvyšší státní funkce. Joch byl vzápětí Nečasem propuštěn.
Po roce od této události Klaus i Nečas dosti nemužně a v protikladu s údajnými ctnostmi konzervativců končí stále trapněji. První například zbabělými výroky na adresu mrtvého Václava Havla, druhý po aféře s milenkou a zároveň ředitelkou jeho úřadu, jež si hrála na Matu Hari. Tato nemužnost, byť mnohdy přehlušována arogancí, je častým poznávacím znakem českých konzervativců.
Napadlo mne to při čtení sbírky esejí polských autorů hlásících se ke konzervativní pravici, jež vyšla před třemi lety česky s názvem Pravým okem. Je v ní totiž esej Dariusze Karlowicze s názvem Smrt a vlast, kde klade rétorickou otázku (a cituje přitom dalšího autora sbírky Marka Cichockého): Za co je liberál ochoten obětovat život? Jeho odpověď zní, že za nic, neboť podle liberálů prý ani smrt nejvznešenější, tedy smrt za vlast, nepatří do občanských povinností.
Nuže, pokud existuje nějaký rozdíl mezi českými a polskými konzervativci, tak potom jistě v tom, že ty české by ani nenapadlo liberálům takovou otázku položit. Oslava hrdinství nepatří do ideologické výbavy české pravice. Má to svůj důvod, neboť v českých dějinách se umíralo v boji za vlast jen zřídka, martyrů je poskromně a pokud nějací byli, hlásili se spíše k liberálům.
Dědičná podezíravost
Sbírka polských esejí byla vydána česky kvůli inspiraci pro zvládání naší přítomnosti – jak se píše v českém úvodu. Mě inspirovala spíše k myšlence, že polští autoři se namáhali zbytečně. Jejich pracně budovaný obranný val proti nenáviděným liberálům a levičákům ukrývá ve své tvrzi v podstatě jen jednu základní myšlenku: Evropa prolezlá homosexuály je pro polský národ smrtelným nebezpečím, stejně jako domácí zrádci, liberální intelektuálové, kteří pohrdají polskou identitou, a proto ji chtějí zničit.
S tímto názorem si bohatě vystačí i čeští konzervativci a nepotřebují k tomu psát ani číst žádné eseje. Nicméně já jsem měl ze čtení tolika slov, jimiž autoři konstruují cosi jako polský národní mýtus, velký zážitek. Bylo to jako dívat se klíčovou dírkou do místnosti, v níž se odehrává seance příznivců černé magie. Pro ilustraci jen několik citátů, jimž nelze odolat.
Tisk článků udávajících vlastní demokraticky zvolenou vládu v zahraničí je projevem mentality, jež potřebuje hegemona, stejně jako narkoman potřebuje jehlu. (Ewa M. Thompsonová o Michnikovi či Geremekovi, kteří si troufli psát kriticky do amerických či francouzských novin o vládě bratří Kaczynských.) Selský ráz a andělská dobrotivost jsou prožrány bacilem kolonialismu (Ewa M. Thompsonová o polském národě trpícím pod nadvládou EU.) Aby Poláci na Vánoce nezpívali koledy, bylo by je potřeba všechny zabít, a k tomu v nejnovějších dějinách několikrát nebylo daleko. (Darius Gawin o polské kultuře.) Konzumující, souložící, neomezeně se bavící a bezstarostné stádo má být ztělesnění postmoderní utopie. Snaha o její uskutečnění hrozí měkkým totalitarismem, který jako apoteóza zbabělé dekadence v sobě již nese zárodek vlastní zkázy. (Bronislav Wildstein o Evropské unii.)
Dobrá, musím uznat, že ne všechny věty z této sbírky jsou stejné kvality; člověk se dočte i pokusy o věcný přístup, který však nicméně vždy znovu a znovu sklouzne do romantické představy o nezkaženém národě, jenž je smrtelně ohrožen moderním nihilismem ztělesněným právě Evropskou unií. Ta kolonizovala Polsko vedené liberály a levičáky, kteří se za tímto účelem spikli v roce 1989 s komunisty.
Český čtenář je už také zvyklý na všelicos, neboť i české noviny jsou plné protievropských blábolů, nicméně ani nejzarytější český konzervativec by si netroufl ohánět se českou identitou jako čímsi posvátným a nezkaženým. Byl by každému pro smích, neboť pokud mají Češi nějakou dobrou vlastnost, je to ta, že si o sobě nedělají velké iluze. Odpor české pravice vůči Bruselu je veden spíše dědičnou podezíravou nechutí vůči jakékoli vyšší autoritě a jistě i křečovitou vzpomínkou na Mnichov 1938, tedy na zradu Západu, než obavou, že český národ bude nakažen evropským liberalismem.
Prostor k mýtu
Stejně podivně zní pro českého čtenáře ono vzývání hrdinství a hrůza z oslabování státu, pro který už nikdo, přesněji žádný liberál, není ochoten zemřít. Dokonce i v případě, že mezi českými a polskými konzervativci vládne shoda, jako v případě antikomunismu, je to shoda jen zdánlivá. Český antikomunismus nemůže podezírat liberály a levici ze spiknutí s komunisty v roce 1989, neboť to byla právě pravice, která se tehdy chopila vlády. Navíc na čele s Václavem Klausem, který dnes opakuje, že zásluhu na pádu komunismu nemají disidenti (tedy Havel), ale český lid jako takový, neboť natolik trpně a bez nadšení snášel komunistický režim, až ho svou vytrvalou nechutí udolal.
Dalším těžkým oříškem pro českého čtenáře, jakkoli konzervativního, je urputné polské hledání ideje státu. V knize Pravým okem jde v podstatě o naléhavé volání po specifické polské cestě, jejíž směr je dán dějinami. Hluboká nedůvěra vůči Evropě a velkým sousedům je základním východiskem pro budoucnost a hlavním argumentem z minulosti.
Marek A. Cichocki například cituje větu britského myslitele Edmunda Burkeho z roku 1772, že současné brutální dělení a zábor Polska je třeba považovat za první významné porušení současného politického systému v Evropě. Cichocki sice připouští, že Západ i díky jistým pocitům viny přijal Polsko do EU, nicméně podezírá velké země, že budou chtít zabránit rekonstrukci politické subjektivity , o niž jsme přišli před 200 lety.
Existují myslitelé, kteří to v 18. století viděli trochu jinak, ale jejich výroky by se asi Cichockému nehodily. Jeden ze slavných amerických federalistů James Madison ve své sérii dopisů vášnivě obhajujících princip federace zmínil v roce 1787 Polsko jako odstrašující příklad slabé unie: Polsko, neschopné si samo vládnout a neschopné sebeobrany, bylo dlouho vydáno napospas svým mocným sousedům, kteří ho nedávno milostivě zbavili břemene jedné třetiny obyvatel i území.
Idea státu podle současné polské vlády a zejména Radka Sikorského spočívá právě v silné pozici Polska uvnitř EU, která by měla směřovat k federaci, a v zájmu této příští federace argumentuje podobně jako Madison. Zásadní rozdíl mezi ideou Polska podle autorů sbírky Pravý okem a podle Sikorského je v názoru na to, jakou lekci si z polských dějin vzít. Jde v podstatě o tvorbu dvou rozdílných národních mýtů – a přiznám se, že ten Sikorského je mi mnohem sympatičtější.
Pro českého čtenáře je však tento spor téměř nepochopitelný. Češi mají totiž štěstí, že jejich dějiny jim mnoho prostoru pro tvorbu národního mýtu neposkytují. Pokud nějaký vůbec existuje, točí se kolem představy malého národa, který dokázal po staletí odolat německému vlivu a jednou se dokonce vzbouřit i proti římu (to byli husité). Jediný skutečně silný národní mýtus je masarykovská první republika, jejíž základní ideou byla demokracie jako vysvobození.
Ohrožený kult
V jistém smyslu může být nedostatek dějin velkou výhodou, protože znemožňuje politikům poblouznit národ mýtem o jeho specifickém údělu, jako se dnes děje v Maďarsku za vlády Viktora Orbána a jak se o to snaží polští konzervativci. Tyto národní mýty, jež volají po návratu velkých dějin, zpravidla vynechávají ze svého slovníku pojmy jako je demokracie (mimochodem i v této sbírce esejí se autoři o demokracii příliš nezajímají, to slovo se vyskytuje v jejich textech velmi zřídka, na rozdíl od slova národ).
Možná právě absence českého národního mýtu, jímž by se mohli čeští konzervativci zaštítit, způsobuje, že jsou sice hluční a léta dominovali české politice i médiím, nicméně kromě odporu vůči EU nemají žádnou ideologii.
Jak silná a nebezpečná může být konzervativní ideologie vystavěná na přitažlivém (jakkoli falešném) národním mýtu, vidíme na rozměrech, jež nabývá extremní pravice jako fašistická odrůda konzervativismu v Maďarsku a právě v Polsku.
Po přečtení knihy Pravým okem se bohužel nedivím, že fašizoidní bojůvky berou útokem přednášky Zygmunta Baumanna nebo Adama Michnika. Jsem vlastně české pravici vděčný za její žalostnou intelektuální úroveň a Klausovi jako ideologickému guru za jeho nemužnost a za to, že díky své ješitnosti nevidí v českých dějinách nikoho většího než je on sám. Klaus budoval národní mýtus výlučně jako svůj vlastní kult, proto trval na tom, že výstřel kuličkami z hrací pistolky byl atentát.
Měl svým způsobem pravdu: zesměšnil ho, čímž tento kult vážně ohrozil, možná dokonce zničil. Důsledek toho je, že český fašismus je sice stejně odporný jako polský či maďarský, ale – aspoň prozatím – postrádá myšlenky i postavy, z nichž by mohl vyrůst do hrozivých rozměrů.