Američani na lovu / Esej

Přesně v šest se hlásím ve čtvrtém patře v salonku hotelu Oděsa. Proti svému zvyku se posadím do první řady. Pro jednou se zcela odevzdaně pouštím do hledání nevěsty. Vedle mě sedí Pete. Plešatějící muž s brýlemi, zhruba v mém věku. Býval učitelem matematiky na střední škole, ale rekvalifikoval se. V současnosti je ošetřovatelem v popáleninovém centru v Severní Karolíně. Hovoří tichým a vážným hlasem. Hlasem člověka, který viděl mnoho popálenin. Stejně jako já má u sebe poznámkový blok.

Později se od děvčat doslechnu, že Pete na prvním seznamovacím večírku každou ženu, kterou potká, zdraví slovy: “Chceš si mě vzít za muže?”

Opačné situace se také vyskytují. Ženy na večírcích, které bez okolků zahájí rozhovor větou: “I love you. nebo: Můžu si sáhnout na tvoje vlasy?”

Na Ukrajině se nesmí ztrácet čas. Navíc schází společný jazyk. Přesto bych lhal, kdybych tvrdil, že muži, kteří se tohoto zájezdu úďastní, jsou na první pohled ztracené existence. Nejsou tak staří a oškliví, jak jsem čekal. Průměrný věk naší skupiny odhaduji těsně pod padesát. Hodně z nich má děti a jedno či více manželství za sebou. Podle oblečení, hovorů a povolání pochází velká část těchto mužů z nižší střední třídy. Ale nedostatek vzdělání, peněz a postavení ještě z nikoho nedělá ztracenou existenci. Později mi jedna Ukrajinka, která má zkušenosti s těmito zájezdy, řekne: “Z těch asi pětadvaceti mužů, co se úďastní těchhle ‘romantických okruh’‘ je tak čtyři pět normálních. Zbytek jsou tak trochu nebo úplní pošuci.”

Něco po šesté se slova ujme John Adams, vedoucí zájezdu. Vysvětlí nám, že hodně žen, s nimiž se setkáme, nemluví skoro nebo vůbec anglicky. Když budeme mít rande, můžeme si najmout překladatelku za deset dolarů na hodinu. “Nemusí s vámi sníst celé menu,” říká John. Překladatelce dejte malý salát. Když se vám bude překladatelka líbit víc než žena, s níž máte schůzku, což se stává, pošlete tu ženu domů a dál randěte s překladatelkou.

Několik mužů si stejně jako já horlivě dělá poznámky. “Jestli vám žena už na první schůzce řekne, ať jí koupíte kozačky,” pokračuje John, tak je to znamení, že asi něco nebude v pořádku.

Odmlčí se. Potom sex, naváže. “Hoši, tohle není sexuální turistika. Sexuální turistiku pořídíte levněji. Jenže když jsou dva zamilovaní, tak nakonec udělají to, co zamilovaní dělávají. Když si s sebou budete chtít na pokoj vzít návštěvu a ta zůstane přes noc, zapište ji na recepci. Stojí to dvacet dolarů navíc. Jednu věc si zapamatujte: nejste tu proto, abyste někoho zachraňovali. Jste tu proto, abyste si našli ženu. Buďte sobci. Nějaké otázky?”

Slova se chopí jeden dlouhán. Vykládá, že zrovna přijel z Iráku. Veterán. Nedokážu se soustředit na jeho otázku. Pak se ukáže, že jsme byli v zelené zóně v Bagdádu současně. Raději se baví o ženách než o Iráku.

“Maxi, pokyne John. Přiveď překladatele.” Ukáže se, že překladatelé jsou samé ženy. Je mezi nimi několik starších, ale průměrný věk se pohybuje kolem dvacítky. Postaví se do řady. Jak vidno, oblékly si pro tuto příležitost svoje nejlepší šaty. Jedna po druhé se představí. Říkají stále více méně totéž: “Ahoj, já jsem Aňa. Jsem tu, abych vám pomohla najít štěstí.”

To mi připomíná příběh kamaráda a experta na Asii o jednom bordelu kdesi v Asii, kde byla na zemi namalovaná tlustá čára. Na jedné straně stály ženy, které poskytovaly pouze orální a vaginální potěšení, na druhé straně ženy, které přiváděly muže do sedmého nebe také prdelkou.

Překladatelky nejsou jen překladatelky. Jsou také k mání. I ony jsou, snad bez výjimky, uvedeny na webové stránce A Foreign Affair, americké kanceláře, která tento romantický okruh organizuje. I ony hledají ženicha ze zahraničí. Což mi v tu chvíli ještě tak úplně nedochází, ale bude mi to později nemilosrdně vysvětleno.

John Adams tleskne. Tak do toho, vyzve nás. Seznamte se s překladatelkami. Cítím podivuhodné nutkání zvítězit, ne nad ženami, ale nad muži. Podivná agrese, která ve skutečnosti není o moc víc než zvýšená koncentrace. Určitá forma zaslepenosti.

Nevím, jestli jsem tohle chtěl o sobě vědět, ale teď to vím. Jako jeden z prvních vstanu a jdu k překladatelce. “Já jsem Arnon, představím se. A kdo že jsi ty?”

Některé překladatelky pocházejí z Moldávie, většina je z Ukrajiny. Téměř se všemi překladatelkami jsem se chvíli pobavil. Teď hovořím s Olgou, devatenáctiletou dívkou. Sahá mi pod nos, má polodlouhé rovné, blond vlasy. Jako mnohé její kolegyně se profesionálně, leč přehnaně napudrovala. Rozhovor se stočí na můj původ. Zbožňuju Židy, vyhrkne.

Víc povzbuzení nepotřebuju. “Můžu tě s kamarádkami pozvat na něco k jídlu?”

Většina ostatních mužů stále ještě hovoří s překladatelkami, ale někteří pánové stojí bez práce u okna. Malý, bledý muž hledí zasněně před sebe. Od jiného účastníka tohoto skupinového zájezdu jsem slyšel, že si nechal zmenšit nos a že ho to teď mrzí.

Spolu s Olžinými kamarádkami Helenou a Annou, dvacet a devatenáct let, se vydáváme do centra Oděsy.

Na jedné z hlavních tříd potkáme dva muže z naší skupiny.

“Hledáme nějakou restauraci,” říkají.

“Tak pojďte s námi, pozvu je.”

Děvčata nás zavedou do typické ukrajinské restaurace. Objednávám si blinčiky, maličké palačinky s kaviárem. Jeden z těch dvou pracuje pro elektrárenský podnik ve státě Missouri, druhý je doktor z Virginie. Hádám jim oběma tak kolem pětačtyřiceti. Doktor má vlasy bílé jako mléko a ani nehlesne. Později jeden z mužů z naší skupiny o doktorovi řekne: “To, co ten chlap nutně potřebuje, je pořádná kuřba.” Doktor na konci zájezdu prohlásí, že si už pět let prohlíží ženy na webové stránce A Foreign Affair, ale zájezd že stále odkládal, protože má za sebou nákladný rozvod.

Večírek v Grand Europe

Před prvním večírkem jdu s jedním ortopedem z New Jersey, Nickem, a trenérem tenisu z Idaha Tomem do vinárny. Nejsou tam žádní jiní zákazníci a dívka, co tam pracuje, se zdá překvapená, že dovnitř vůbec někdo vešel. Třeba se tu perou peníze?

Oběma mužům u stolu je kolem padesátky. Tom má tři děti a ženu, která mu ztrpčovala život. Má na sobě teplákovou soupravu. V Idahu dává hodiny tenisu dámám v jednom exkluzivním country klubu. Jenže s dámami, kterým dává hodiny, si nesmí vyrazit, protože jinak by ho na hodinu vyhodili. Nick má za sebou tři manželství. Podle něj trpěly mnohé z jeho žen poruchou osobnosti.

Tom vypráví, že se včera, když jsme se setkali s překladatelkami, seznámil se ženou, která se podobá jeho první školní lásce. Už celé měsíce si s ní psal. Byla jednou z překladatelek, což dopředu nevěděl, ale hned ji poznal.

Je už tma, když dorazím do restaurace Grand Europe. Sál ještě není otevřený, ale ve vestibulu sedí ženy u stolků s formuláři. Jsou to Ukrajinky oblečené v čemsi, co se tu zdá být národním krojem: kozačky a takové sukně a šaty, které by se na Západě hnedle považovaly za vulgární, ale proti kterým já nic nemám.

“To je tu taková tma, aby se navodila atmosféra?” ptám se.

Max vysvětluje, že vypadl proud.

Mnozí ostatní se pro tuto příležitost vzali oblek. Ale Bill, barman z Kalifornie s divokou kšticí, zůstal u havajské košile.

Zapovídám se s překladatelkami, s nimiž jsem si večer předtím vyrazil, a přitom se snažím sledovat, co se kolem mě děje. Někteří se už začali s dámami bavit. Jiní pánové stojí připraveni jako koně před dostihem. John Adams, u této příležitosti také v obleku, zvolá: “Tak jdeme na to?”

Jako bychom tvočili basketbalový tým, který má rozdrtit soupeře.

“Nezapomeňte na to,” nabádá nás John Adams, že nemáte zůstávat moc dlouho u jedné ženy. “Seznamte se s co možná nejvíce z nich. Jinak tu pravou nikdy nenajdete.”

Do sálu vidím vcházet ženu v modrých šatech s hezkýma očima. Podíváme se na sebe. K ní pějdu jako k první, rozhodnu se.

Pánům se otevřou dveře. Já s Petem, tím ošetřovatelem ze Severní Karolíny, vcházíme jako první.

“Nebojte se,” volá Adams. “Nekoušou.” Sál mi připomíná chudou svatební hostinu. U různě očíslovaných stolů sedí ženy. Na stolech stojí ruský sekt. Sekt je teplý. A podnos s chlebíčky. Vypadají nechutně. Muži se procházejí jako děti v hračkářství. Jenže tyhle hračky mluví, hřejou a dýchají. Se zaujetím chodím kolem stolů, tu a tam vrhnu pohled na ženy, některé vrhnou pohled na mě. Už jsem zaznamenal, kde sedí to děvče v modrých šatech. Ztratil jsem veškerý odstup novináře, co je tu inkognito. Jsem jedním z mužů. Už se od nich neliším.

Jakkoli nechutně chlebíčky vypadají, jen se po nich zapráší. Děvčata mají hlad.

Jen alkoholici pijou sami

Samovi, narozenému v Indii, bytem na Floridě a zaměstnanému ve farmaceutické firmě, je jednapadesát let, ale v korespondenci s ukrajinskými dámami se opakovaně vydával za jednatřicetiletého. Protože se cítím na jednatřicet, slyšel jsem ho, jak šeptá vedoucímu zájezdu.

Joe, veterán z Iráku, se v autobuse chlubí, že spotřeboval všechny kondomy, které se nacházely v minibaru na pokoji. Vzal si na pokoj dvě děvčata. Prý si ovázal ručník kolem pasu a servíroval jim pivo. Strčil je do vany a pak chodil od jedné k druhé, a tak spotřeboval všechny kondomy. Joe k tomu pyšně dodal: “Holky mi říkaly: ‘Ach, Joe, ty jsi superman’‘.” Joe se za to nestydí, hlasitě to vykládá. Ještě dodá: “Na tomhle zájezdu jsme všichni rockové hvězdy.”

Jeden důchodce z Chicaga, David, řekne, že Joe si ty holky zaplatil. Jenže těžko říct, kde tu začíná prostituce a kde končí. David si vyjde se ženou, která má syna. Dají si ještě jednu schůzku, ona mu poví, že syn potřebuje nové tenisky. David tomu říká prostituce. Dá se to nazvat i jinak, ty nové tenisky. Charita, velkorysost, láska, soucit, něha nebo prostě: nové tenisky.

Muž jako zkrachovalá rocková hvězda, to je obraz, který ve mně tento romantický okruh zanechá, a já si říkám, zda někdy zmizí. Dříve či později se z muže vyklube zkrachovalá rocková hvězda. Zvíře, které je na chvilku vypuštŕno z klece.

Večírek opouštím s Julií a Olgou. Julia je dáma, na niž jsem již upnul svou pozornost, když jsem ji viděl vcházet. Tady jsem i já zkrachovalá rocková hvězda. Pojďme se někam najíst, řekl jsem.

Olze je dvaadvacet a je rozvedená. Julii je dvacet tři. Pěje chválu na Putina a je plna obav o ruskou kulturu, které hrozí, že z Ukrajiny zmizí. Olga s Julií mě berou do nočního klubu Pretoria, ale tam už není místo. Jdeme do jiného nočního klubu. Tady v Oděse se jí v nočních klubech. Biftek za moc nestojí, proti tomu vodka je výtečná. Olga s Julií si neobjednají skleničku, nýbrž lahev.

“Jen alkoholici pijou sami, “praví Julia. Pokaždé když se jeden z nás napije, musí s ním pít i ostatní a pronést přípitek. Olga s Julií pijí tak, že v levé ruce mají sklenku vodky a v pravé sklenici sprite nebo pomerančového džusu. Nenapijí se, aniž mají obě sklenice v ruce. Zejména Julii se křiví pusa, když požívá vodku, ale navzdory tomu pije statečně dál. Pijeme na štěstí, lásku, na Oděsu, na Putina, na ruskou kulturu a na Gogola.

Nesmím také zanedbávat svou novinářskou povinnost.

“Co si myslíte o ‘večírku’?” vyzvídám. Myslím tím o tom principu.

“Zašly jsme tam, abychom si spolu popovídaly,” říká Olga. “A poznaly jsme tebe. No není to fajn?”

Než stařím položit další otázku a poznamenat si odpověď do notýsku, sykne Olga: “Nikdy nikoho nenechávej pít samotného.”

Čistokrevný inkognito novinář tu nemá chvilku klidu. Od té doby, co jsem psal svůj románový debut Modré pondělky, jsem tolik vodky nevypil.

Olga si povyhrne blůzku, aby jí byl vidět pupík. Jde tančit. Julia tvrdí: “Na tancování nemám správný šaty.”

Tančit neumím, ale když ve třech za hodinu a pěl vychrupnete lahev vodky, tak je to argument, na kterém už nezáleží. Tančíme všichni tři ruku v ruce v oděském nočním klubu, jehož jméno si už nepamatuju. Plním svou novinářskou povinnost.

Text vyšiel pôvodne v denníku NRC Handelsblad, v českom preklade v skrátenej podobe v prílohe Orientace denníka Lidové noviny.