Obama vyzval Izraelce, ať se podívají na svět palestinskýma očima. To může fungovat.
Foto: Spencer Platt / Getty Image
Z rétorického hlediska byl projev Baracka Obamy k vysokoškolským studentům v Jeruzalémě skvělý úspěch. Konečně se mu podařilo přesvědčit Izrael a jeho stoupence, že „je chápe“, jak mi nadšeně napsal v e-mailu jeden z nich. „V hloubi duše nás chápe!“ Obama ale zároveň mluvil otevřeněji o izraelské okupaci a potřebě vytvořit palestinský stát než kterýkoli americký prezident v minulosti. Když odložíme stranou řečnickou ekvilibristiku, Obama ukázal a využil nejlepší – a možná jedinou – cestu vedoucí k míru a palestinskému státu: apeloval na izraelské svědomí.
Snesitelný terorismus
Ti, kdo se čtyřicet let pokoušeli dotlačit Izrael k ústupkům, poukazovali většinou na hrozby a nebezpečí. Izrael je obklopen nepřáteli, tvrdili, a jediným způsobem, jak nepřátelství zmírnit, je dát Palestincům vlastní stát. Palestinský terorismus způsobí, že se běžný život v Izraeli stane nesnesitelným, prohlašovali zase jiní, a Izrael bude nakonec nucen situaci politicky řešit. Stejné názory byly typické pro Obamův postoj během jeho prvního funkčního období.
Tyto argumenty odrážely realitu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy Izrael čelil uskupení mocných arabských států (Iráku a Sýrii) s jejich velkými armádami a formálním odhodláním Izrael zničit. Oba režimy podporoval penězi i zbraněmi Sovětský svaz, který zároveň a bez ustání stupňoval mezinárodní opozici proti židovskému státu. Izrael žil s nepřetržitou hrozbou terorismu ze strany Palestinců a v zemi panovala atmosféra obleženého tábora.
Dnes je však situace po všech stránkách odlišná. Sovětský svaz neexistuje. Irák a Sýrie ztratily jako nepřátelé význam. Arabský svět se otřásá, což působí velkou nejistotu, ale zároveň to všechny arabské země oslabuje. Arabové se soustřeďují na vnitřní záležitosti moci, legitimity a prostého přežití. Konfrontace se zemí, jež se stala v regionu dominantní silou, je to poslední, co si kterýkoli z arabských států může dovolit.
Fakta to jenom potvrzují. Hrubý domácí produkt Izraele v přepočtu na počet obyvatel je podle posledních údajů Mezinárodního měnového fondu devětkrát vyšší než v Egyptě, šestkrát než v Jordánsku, téměř třikrát než v Turecku a téměř o polovinu vyšší než v Saúdské Arábii. Izraelské výdaje na zbrojení jsou větší než součet vojenských výdajů všech jeho sousedů a k tomu je nutné připočítat ještě technologickou a kvalitativní nadřazenost jeho armády a spojenectví s nejsilnější světovou supervelmocí. Účinné metody boje s terorismem, včetně zdi, jež odděluje Izraelce od Palestinců, a „železné kopule“, která stále lépe brání Izrael před raketami nepřátel, udělaly z palestinského terorismu problém, kterého je možné se obávat a s nímž je třeba počítat, který ale zároveň většina Izraelců již nezná z vlastní zkušenosti.
I často diskutovaná „demografická hrozba“ je hrozbou pouze tehdy, pokud ji tak Izrael chce vidět, a někteří mladší izraelští politici, jako například Naftali Bennett, ji také cynicky využívají. Jak známo, Izrael vládl milionům Palestinců čtyřicet let, aniž by jim nabídl občanství. Neexistuje bod, ve kterém by se takové uspořádání stalo logisticky nebo technicky neudržitelným. Zdi, silnice a kontrolní stanoviště budou fungovat v případě čtyř milionů Palestinců, stejně jako fungují dnes se třemi miliony.
Nová strategie
Zastánci izraelské tvrdé linie i stoupenci mírového řešení v podstatě operovali se stejným předpokladem, že židovský stát je snadno zranitelný. Pro jestřáby z toho vyplývalo, že Izrael je ohrožen a potřebuje neustálou podporu. Holubičím povahám to naopak dokazovalo, že mír je naprosto nezbytný.
Dnešní síla a bezpečnost Izraele ale situaci radikálně mění. Neposlouchejme jenom tvrdá slova izraelské pravice. Jak poznamenal komentátor a spisovatel Ari Šavit, Izrael přesunul pozornost od otázky prostého přežití k problémům sociální, politické a ekonomické spravedlnosti. (Lednové volby tento trend potvrdily.) A i když to na první pohled vypadá jako domácí politika, nakonec to povede k zájmu o spravedlnost v širším slova smyslu, včetně práv Palestinců.
Obamův projev se soustředil na tuto stránku izraelské duše a stál pevně na tradičních židovských hodnotách: „Izraelské kořeny nespočívají pouze v dějinách a tradicích Izraele, stojí také na myšlence, že lidé si zaslouží svobodu ve své vlastní zemi.“ Potom Obama tuto myšlenku aplikoval na dlouhodobé nepřátele Izraele a řekl: „Podívejte se na svět palestinskýma očima. Není spravedlivé, že palestinské dítě nemůže vyrůstat ve své vlastní zemi. Že musí žít celý život ve stínu cizí armády, která kontroluje pohyb nejen těchto mladých lidí, ale také jejich rodičů a prarodičů po každý den jejich života.“
Obama vyzkoušel tlak, hrozby a ostrá slova, ale nakonec se uchýlil k nové strategii: apeloval na Izrael jako na liberální demokracii a na svědomí a charakter jeho obyvatel. V dlouhodobé perspektivě je právě toto cesta, která nejpravděpodobněji vede k palestinskému státu.