Sejdeme se v MQ? – tahle otázka je ve Vídni tak běžná, že si dnes už nikdo nevzpomene na to, že MQ – zkratka slova Museumsquartier neboli Muzejní čtvrť – dřív bylo ne-místem (termín francouzského antropologa Marka Augého, označuje jím plochy v urbánním prostoru, které postrádají minulost, vztah k okolí a identitu – například nákupní centra či dálnice – pozn. red.). Vídeňáci by řekli, že to bylo Gstetten, místo zdivočelé a pusté, velký dvůr sevřený budovami bývalých císařských stájí. Návštěvníci, kteří do komplexu budov na hranici sedmého obvodu zabloudili po cestě z Hofburgu kolem Uměleckoprůmyslového muzea a Přírodovědného muzea, se museli divit, že město, které se rádo nazývá světovým, nechá takový areál nevyužitý chátrat.
Právě před deseti lety byly císařské stáje kompletně zrekonstruovány, stavitelé sem vmáčkli dvě další moderní muzejní budovy a usídlily se tu kulturní instituce a restaurace. Od té doby se Muzejní čtvrť stala značkou, i když trochu absurdní. Protože kdo si tady dává sraz, nemá obvykle v úmyslu navštívit jedno ze dvou velkých zdejších muzeí – Leopoldovo a Muzeum moderního umění, zkráceně MUMOK. Spíš má políčeno na jedno z letných lehátek z voděodolného materiálu, jimž se říká Enzo. Ta jsou skutečnými hvězdami Muzejní čtvrti – a vypovídají hodně o Vídni, nárocích jejích návštěvníků i proměně chápání vztahu mezi nimi.
MQ se stala gaučem mladých Vídeňanů, především studentů, mladých rodin a bílých límečků hledajících dolce vita bez aut. Buržoazních bohémů, zkráceně Bobos, jak se rádi nazývají. Bobos nevidí žádný rozpor v tom, být bohatý a zároveň levičák. Nakupují v bioobchodě, ale létají s levnými aerolinkami na prodloužené víkendy do Říma. Jsou úspěšní, a zároveň se ještě i coby čtyřicátníci vyžívají v nonkonformismu svých studentských let. Jejich lehký materialismus může rychle sklouznout k šosáctví. A nikde se to nedá pozorovat lépe než za slunečného odpoledne při nezbytném café latté v jedné ze zdejších nespočetných kaváren a hospůdek.
Dobré na tom je to, že celá jedna generace Vídeňčanů začala díky MQ dobývat veřejný prostor svého města pro sebe. V Berlíně vznikají každé léto improvizované zahrádky na širokých chodnících jako stvořených k tomuto účelu, lidé piknikují vedle dětských hřiští a rychle se k nim připojují pouliční prodavači kávy či koláčů se svými vozíky. Je v tom cosi aktivistického, lehce gerilového. V pořádkumilovné Vídni je něco takového nemožné. Kdo si postaví stoličku před dveře, může se spolehnout, že se na něj brzo vrhne pořádková komise. Muzejní čtvrť se díky tomu stala útočištěm všech, kteří si chtějí v centru města posedět venku, kteří hledají zároveň městskou atmosféru a odpočinek – ovšemže pěkně spořádaný, nebudící pohoršení, organizovaný a jaksi masově nezávadný. Když se v létě před dvěma roky na lavičkách rozmohlo popíjení alkoholu, visely kolem v cuku letu cedule se zákazem alkoholu a dohlíželi na to hlídači. A když se proti tomu začalo protestovat, dostali hlídači tričko s nápisem Informace pro návštěvníky a absolvovali kurz pro street workery. Tabulka s domovním požehnáním visela v open air obýváku zase pěkně rovně.
A právě kvůli tomuhle špízáctví působí Muzejní čtvrť mezitím už tak trochu omšele. Samozřejmě to tu nikdy nemělo být centrum příslušníků? hnutí Sponti (aktivistické hnutí ze 70. a 80. let minulého století – pozn. red.), ale místo živoucí kultury s prostorem pro překvapení. Stala se z toho jedna velká zahrádka s uměním coby kulisou a mnoha kulturními iniciativami zčásti výrazně podporovanými městem. Což je taky hezké, ale poněkud arivistické a jaksi spokojené samo se sebou – tak jako sama Vídeň.