Univerzity Rostock, Marburg, Bonn, Mannheim, Saarbrücken, Bielefeldt, Münster, Erlangen-Norimberk a od prvního února také moje alma mater Frankfurt: na všech těchto univerzitách od sjednocení Německa zanikly ústavy slavistiky. Z třiceti pěti pracovišť po celém Německu tak zůstalo jen dvacet šest. Přišlo to poněkud nečekaně. Nástup Gorbačova, konec rozdělení Evropy a pozdější integrace některých slovanských států do NATO a EU spíš živily naději německých slavistů, že náš obor pluje vstříc rannímu úsvitu. Doufali jsme, že otevřené hranice zvýší význam oboru i jeho společenskou prestiž a také počet studentů. Dopadlo to ale jinak.
Sjednocení Německa vedlo mimo jiné k vyprázdnění pokladen spolkových zemí. Univerzity dostaly méně peněz, a když se na rektorátech uvažovalo o tom, kde by se dalo ušetřit, byly slavistiky první na ráně. Bez znalostí o našich východních sousedech se přece obejdeme! Slavistika má totiž dvě strukturální nevýhody: za prvé přitahuje ve srovnání s romanistikou nebo anglistikou poměrně málo studentů a za druhé je velice náročná na počet vyučujících. Jako by se na nás šklebila nová modla našeho vysokého školství, tj. poměr studentů k vyučovacímu personálu. Jak si odpovědět na otázku, proč slavistika vlastně potřebuje tolik lektorů, když (a teď trochu přeháním) anglistům stačí jeden lektor na daleko vyšší počet studentů a větší oblast počínaje Anglií přes Kanadu a USA až po Austrálii? Otázka sice svědčí o nedostatku povědomí o tom, jak to skutečně vypadá na druhé straně mentální železné opony, ale to samozřejmě nemůžete lidem z vedení univerzity otevřeně říci.
Z rozhovorů s nimi je ale občas cítit něco, co mě znepokojuje daleko více (a doufám, že to je jen výplod mé slavistické přecitlivosti), totiž otázka, jestli by se spíš ti druzí, tj. vy Slované, neměli učit německy a jestli objekt našich vědeckých zájmů opravdu stojí za to.
Zdá se, jako by u nás slavistiku zaštiňovala studená válka. Museli jsme vás brát vážně, hrozili jste nám totiž raketou SS 20. Není to mimochodem jen německý jev: od začátku února bojují o zachování slovanských jazyků také kolegové z univerzity v Glasgowě.
Zrekapitulujme si to: význam malý, uznání žádné. A co studentstvo? Tažným koněm slavistiky je Rusko. Jeho mediální obraz se přímo zrcadlí v počtu našich studentů. Hysterie kolem Gorbačova vedla k jeho překvapivému zvýšení. Rostoucí kriminalita v chaotickém Jelcinově Rusku a rozvláčná výstavba demokratických struktur pod Putinem naopak způsobily šokující pokles přitažlivosti oboru. Málokterý německý maturant je ochoten spojit svou osobní budoucnost s Ruskem.
Když posluchárny plnily au-pairky Spása přišla z východu samého. Začala repatriace tzv. ruských Němců a emigrace Židů ze Společenství nezávislých států do Německa. A začaly přibývat au-pairky z celého bývalého východního bloku. Výsledek: posluchárny slavistiky se zase plnily, ale více než 85 procent našich studentů má dnes některý slovanský jazyk jako mateřštinu. Někdy v roce 1995 se mi poprvé stalo, že jsem přednášel úvod do ruské lingvistiky a byl jsem přitom sám mezi rusky mluvícími… Německá slavistika se musela navíc vypořádat s velmi rozdílnými znalostmi svých studentů: na stejném semináři sedí vedle sebe německý student, který teprve začal se svým prvním slovanským jazykem a ze školy neví o východní Evropě skoro nic, a student, který maturoval v Moskvě nebo Praze. Jak je spojit a uspokojit ve výuce? To, co jednoho nudí, druhého přetěžuje. A jak potom ohodnotit studijní výkony? Jeden nedostatečně vládne studovaným jazykem, druhý zase jazykem vyučovacím, tj. němčinou. Pro vyučujícího to znamená docela složité balancování různých úrovní.
Ale mohlo by být i hůř. Slavistiku by mohl začít studovat náš ministr obrany a nejvyšší plagiátor Karl-Theodor svobodný pán von und zu Guttenberg.