Ve Vancouveru to bylo poprvé v dejinách olympijských her, kdy rakouští sjezdaři nezískali ani jedinou zlatou medaili. Samozvanému nejlepšímu slalomovému týmu světa zůstalo jen čtvrté místo – bramborová medaile. Docela tvrdá rána pro národ, kde vlastnictví páru prkýnek a lyžařské výcviky patří k vlastenecké povinné jízdě. Podle slov medailových historiků jsme podobně propadli jen při dvou dalších olympiádách – v roce 1972 a 1976.
Stará dobrá sedmdesátá léta! Tenkrát jsme ještě byli slovy nejvýraznějšího poválečného rakouského kancléře Bruna Kreiského Ostrovem blažených. K tomuto ostrovu patřil také měkce vypolstrovaný sociální stát (s odbory a zaměstnavateli nakloněnými k dohodě) a věčná neutralita. Výsledkem – jak praví politická legenda – bylo, že malá středoevropská země relativně bezbolestně překonala hospodářskou krizi i studenou válku.
Dávno tomu… stejně jako zlatým medailím. Země je dnes součástí Evropské unie a její neutralita jen jakýmsi folklorem, který politici pěstují u příležitosti národních svátků. Stálá rada složená ze zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů, jíž se v Rakousku říká sociální partnerství, se sice schází i nadále, její moc se však v době globalizace povážlivě smrskla. A všemi vychvalovaný rakouský sociální stát je pod stejným tlakem jako všechny ostatní.
Na hlavní nákupní třídě Vídně Mariahilferstrale panuje ještě o sobotách čilý ruch, jako by žádná hospodářská krize neexistovala. Platí to především o každém začátku měsíce, kdy jsou účty Vídeňanů plné. Člověka tu ale přesto ovane pocit, že se lidé jen snaží užít si, dokud to ještě jde. Protože všichni tuší, že po zhroucení finančního trhu bude jednou nevyhnutelně následovat i kolaps pracovního trhu.
Mladý modrooký šéf rakouských Svobodných Heinz-Christian Strache, který převzal štafetu prvního pravicového populisty země po zemřelém Jörgu Haiderovi, má v rukávu výhodnou nabídku pro ty, kteří už mají zavedené politiky plné zuby. Do voleb spolkového prezidenta 25. dubna, které jsou samy o sobě nepříliš významné, protože prezident plní v Rakousku především symbolickou a reprezentativní funkci, posílá vlastní kandidátku.
Barbara Rosenkranzová je jednou velkou provokací: pochází z pravicově nacionalistického prostředí. Jako své povolání uvedla žena v domácnosti mimo jiné proto, že porodila deset dětí, slyšících na jména oblíbená v teutonských kruzích, kde se pohybuje: Horst, Arne, Volker, Mechthild, Sonnhild či Hedda. Kromě toho je striktně protievropského smýšlení, což jí ve volebním boji zajistí přízeň největšího bulvárního deníku Kronen Zeitung.
Němčící matka jako vyzyvatelka prezidenta Heinze Fischera, který je možná trochu nudný patron, ale nepochybně seriózní státník? Politické vody na ostrově, který už dávno není blažený, jsou řím dál mělčí.