Festival Sziget (Ostrov) ve mně letos nějakým nepochopitelným vnitřním pochodem vyvolal refrén prachstarého šlágru maďarské rockové skupiny LGT ze 70. let, věnovaného upracované Budapešťance: “Ta kytara hraje pro tebe / pro tebe bubnujou bicí / pro tebe jsou ty reflektory…”
Když se člověk octne na budapešťském Ostrově (koná se skutečně na dunajském ostrově jménem Hajógyári), největší hudební a kulturní akci ve střední Evropě, může se cítit ztracen – mezi pětapadesáti pódii. Letos v srpnu jsem tam byl jako dvousettisící padesátý čtvrtý návštěvník… Hraje pak ta kytara ještě pro tebe?
Člověka trochu popadne nostalgie po dobách, kdy jsme – vyhladovělí po všem, co jen trochu vybočuje ze šedi – s přáteli sdíleli stejnou hudbu, stejnou četbu, stejné filmové zážitky. Festival má ovšem dvojí, janusovskou tvář: je obří, ale celkem dobře zorganizován. Stačí si vybrat z programů.
Většina poutníků přijíždí na Sziget ze západní Evropy. Loni se zde zpotili rozvášnění fanoušci Prodigy, letos dokázali Hives a Muse, že festival není jen pro skalní nadšence z mé generace. A za Madness byli vděční i domácí – touto muzikou přece kdysi narušovali studijní morálku na kolejích.
Generace dnešních čtyřicátníků se při poslechu starého dobrého ska zvolna pohupovala v párech a kapela snad kvůli tomuhle nostalgickému vlnění i zvolnila jinak celkem svižné šlágry. Zajímavé bylo, jak ti staří rockeři podupávali na pódiu v tempu stejně pozvolném a jakoby tichém…
Festival je vůbec tišší, než býval – v minulých letech se kvůli obecnému hluku musel i prostý nákup langoše odehrávat v hlasitosti dvou set decibelů. Tohle se podařilo technicky vyřešit. (Na ceně langošů to bylo letos znát.)
Vícegenerační sešlost
Z Islandu nebo ze Švédska sem pochopitelně člověk nelétá proto, aby se na břehu Dunaje účastnil rozlučkového koncertu nejpopulárnější domácí skupiny posledních dvaceti let Kispál és a borz. Tyhle akce patří nám místním. A rozlučkový koncert Kispálů se povedl tak, že kapela slíbila příští rok celý letošní koncert zahrát znovu – teď už prý opravdu naposledy.
Sziget je také příležitost setkat s vlastními, dnes už dospělými dětmi. Když brali rozum, byli jsme to my, kdo jim kupoval první kazety s Kispál és a borz, abychom je správně nasmůrovali. Nelze sice počítat s tím, že bychom se s dětmi i dnes shodli, ke kterému pódiu jít, ale nakonec se na ostrově stejně někde sejdeme.
Třeba u piva. Letos si ovšem sponzorující pivovar přišel na své: pivo bylo za tři nebo čtyři eura, přičemž jedna denní vstupenka vyšla na 45 eur. Pro západní rockery jsou to asi normální ceny, pro naši rodinu se tímto vyčerpala podstatná část rezervy na letní dovolenou.
Ale co – pro koho by byl Sziget příliš drahý, může si domácí kapely poslechnout na jiných letních festivalech.
Když už jsme jednou tady Letos se ve stejné době jako Sziget konalo v Budapešti mistrovství Evropy v plavání. Mnozí návštěvu obojího spojili. Tím se nabízel unikátní zážitek: po vydatném ostrovním koncertu Hives si zajít do nedalekého bazénu fandit domácím plavcům a třikrát po sobě slyšet maďarskou hymnu (Katinka Hosszú na dvoustovce, Daniel Gyurta na stejně dlouhé trati a nakonec domácí ženská štafeta)!
A vůbec, tyhle letní zážitky jsou k nezaplacení. Díky nim se člověk – bivakující na ostrovč spolu s tisíci nomády z celé Evropy – dobere poznání (či podlehne iluzi), že eura, bez nichž se ještě před týdnem nemohl obejít, nakonec k normálnímu životu zas tak moc nepotřebuje.
Ale na druhé straně plně chápeme ty, kdo na Sziget přiletěli z Islandu a hned po skončení festivalu spěchali – když už jsme jednou tady – na pivo do Prahy.