Komu zvoní hrana? / Esej

Evropská debata o migraci nabrala znepokojivý směr.

Foto:  Daniel Etter / The New York Times

Foto: Daniel Etter / The New York Times

Začalo to vytvořením univerzálního (a právně pomýleného) konceptu „migranta“, který stírá rozdíl – pro zákon životně důležitý – mezi ekonomickou a politickou migrací, tedy mezi lidmi prchajícími před chudobou a lidmi, které z domovů vyhnala válka. Na rozdíl od ekonomických migrantů mají lidé prchající před útiskem, terorem a masakry nezadatelné právo na azyl, jež zahrnuje i bezpodmínečný závazek mezinárodního společenství poskytnout takovým lidem přístřeší.

A i když se toto rozlišování respektuje, často se tak děje v rámci dalšího projevu eskamotérství, totiž snahy přesvědčit důvěřivé, že muži, ženy a děti, kteří zaplatili tisíce dolarů za cestu na vratkých plavidlech vyloďujících se na ostrovech Lampedusa nebo Kos, jsou ekonomickými migranty. Skutečnost je však taková, že 80% těchto lidí tvoří uprchlíci, kteří unikají před despotismem, terorem a náboženským extremismem v zemích, jako jsou Sýrie, Eritrea či Afghánistán. Proto mezinárodní právo vyžaduje, aby se příběhy uchazečů o azyl nezkoumaly kolektivně, ale případ od případu.

A když se akceptuje i toto, když kvůli samotnému počtu lidí snažících se dostat na evropské pobřeží nelze dál popírat barbarství, které je donutilo uprchnout, objeví se třetí kouřová clona. Někteří lidé včetně ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova tvrdí, že konflikty, jež vytvářejí tyto uprchlíky, zuří pouze v těch arabských zemích, které bombarduje Západ.

I v tomto případě čísla nelžou. Hlavním zdrojem uprchlických vln je Sýrie, kde mezinárodní společenství odmítlo vést vojenské operace vyžadované principem „zodpovědnosti chránit“ – přestože mezinárodní právo požaduje intervenci, když šílený despota, jenž povraždil 240 000 vlastních občanů, podniká kroky k vylidnění své země. Západ nebombarduje ani Eritreu, která je rovněž významným zdrojem uprchlíků.

Dalším škodlivým mýtem, jemuž dodávají na důvěryhodnosti šokující záběry uprchlíků hrnoucích se přes hraniční zátarasy nebo snažících se nastoupit v Calais do vlaků, je představa, že „pevnost Evropa“ čelí náporu barbarských vln. To je omyl hned ve dvou směrech.

Evropa trýzněná xenofoby a zachvácená sebepochybnostmi se otočila zády k vlastním hodnotám. Ba přímo zapomněla, jaké tyto hodnoty jsou.

Za prvé Evropa zdaleka nepředstavuje hlavní destinaci běženců. Téměř dva miliony uprchlíků pouze ze Sýrie zamířily do Turecka a milion jich uprchl do Libanonu, který má jen 3,5 milionu obyvatel. Jordánsko, kde žije 6,5 milionu lidí, přijalo téměř 700 000 uprchlíků. Naproti tomu Evropa projevila jednotné sobectví a potopila plán na přemístění pouhých 40 000 uchazečů o azyl z uprchlických měst v Itálii a Řecku.

A za druhé netvoří menšinu, jež si nakonec vybere Německo, Francii, Skandinávii, Velkou Británii nebo Maďarsko, žádní nepřátelé, kteří nás sem přišli zničit nebo třeba jen vysávat evropské daňové poplatníky. Jsou to uchazeči o svobodu milující naši zaslíbenou zemi, náš sociální model a naše hodnoty. Jsou to lidé, kteří skandují „Evropa! Evropa!“ stejně, jako se miliony Evropanů po příjezdu na Ellis Island učily před sto lety zpívat píseň „Nádherná Ameriko“.

A pak je zde ošklivá fáma, podle níž tento imaginární útok tajně organizují stratégové „velkého stěhování“, v jehož rámci mají domorodé Evropany vytlačit cizáci nebo v horším případě agenti mezinárodního džihádu a v němž jsou dnešní běženci zítřejšími teroristy útočícími na rychlovlaky. Netřeba snad dodávat, že je to nesmysl.

Tato překrucování a bludy mají dohromady vážné důsledky. Tak především bylo Středozemní moře v podstatě přenecháno pašerákům lidí. Pomalu se z něj stává rozlehlý vodní masový hrob jako z pera vzdáleného básníka. Letos už v něm utonulo přibližně 2350 osob.

Pro většinu Evropanů jsou však tito lidé v podstatě jen statistikou a také muži a ženy, kteří cestu přežili, zůstávají neidentifikovaní a nerozlišitelní jako jakási hrozivá anonymní masa. Naše společnost založená na vizuálních vjemech, která obvykle dokáže pohotově vyrobit instantní celebritu a tu poté používat jako „tvář“ příslušné krize (ať už jde o prasečí chřipku nebo o stávku řidičů náklaďáků), nejeví zájem o osud jediného z těchto „běženců“.

Tito jednotlivci – jejichž cesta do Evropy připomíná cestu fénické princezny Európy, která před několika tisíciletími dorazila z Týru na Diových zádech – jsou zcela odmítáni; dokonce se staví zdi, které jim mají bránit v příchodu. Výsledkem je skutečnost, že jsou další skupině osob upírána základní práva. Jak jednou poznamenala Hannah Arendtová, tito lidé začnou nakonec spatřovat jedinou cestu do světa zákona a těch, kteří se těší právům v nich zakotveným, v páchání trestné činnosti.

Evropa trýzněná xenofoby a zachvácená sebepochybnostmi se otočila zády k vlastním hodnotám. Ba přímo zapomněla, jaké tyto hodnoty jsou. Hrana tak nezvoní jen migrantům, ale i Evropě, jejíž humanistický odkaz se nám hroutí před očima.

Text vyšiel v La Règle du jeu, českom preklade v Project Syndicate.