Podle nejnovější maďarské anekdoty vláda v rámci úsporných opatření vypnula už i světlo na konci tunelu. V Maďarsku je opravdu zle, nejvíc to pociťují lidé se spotřebitelskými úvěry a hypotékami. Důsledky života na dluh negativně zasáhly všechny vrstvy, jejich životní úroveň a také sebevědomí.
Když chtěli americký prezident Barack Obama a britský premiér Gordon Brown nalézt zvlášť zavrženíhodný a odstrašující příklad současné ekonomické krize, napadlo je jediné slovo – Maďarsko. Fiaskem skončila také “prosebná mise“ maďarského premiéra Ference Gyurcsánye v Bruselu, kde se snažil prosadit zmírnění podmínek pro přijetí eura, forint se propadl na historické minimum a maďarský ministr financí musel přispěchat s ujišťováním, že státní krach nehrozí. Maďarský bankovní svaz byl 6. března donucen vydat komuniké, že se nechystá žádné zmrazení vkladů.
Jak se mohlo Maďarsko propadnout tak hluboko? Maďarsko, které mělo v éře reálného socialismu přívlastek “nejveselejší barák východního bloku“, které vyrazilo první cihlu z berlínské zdi a které bylo začátkem 90. let doslova miláčkem zahraničních investorů.
Celá země je dnes doslova frustrovaná. Lidi deptá recese, hromadné propouštění, znehodnocující se forint, desítky tisíc rodin jsou neschopné splácet úvěry a hypotéky. Dostatečně deprimující je již fakt, že sousední Slovensko předběhlo Maďarsko ve více ukazatelích a hoví si v eurozóně, zatímco Budapešť není schopna splnit jediné kritérium pro zavedení eura. Když mluví o Budapešti Obama, zmiňuje ji v těsné souvislosti s Kyjevem.
Příběh krize
Změna politického režimu zasáhla Maďarsko hluboce zadlužené – v roce 1989 dosahoval zahraniční dluh výši zhruba 20 miliard dolarů. Pro Maďarsko je vlastně už celá desetiletí enormní zadlužení typické. V roce 1982 se kvůli němu schovalo pod deštník Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, protože mu už tehdy hrozil státní bankrot, a s touto zátěží se vleče až dodnes. Je sice pravda, že dluhy splácí, ale více než 50 miliard dolarů dluhů jej dohání na samý pokraj sil.
Je třeba dodat, že Maďaři brali již pád komunismu a změnu režimu na lehkouváhu. Přechod ke kapitalismu nepovažovali za nic jiného než příchod rakouského blahobytu – odjakživa vzhlíželi k Rakušanům, stejně jako se Slováci ustavičně porovnávají s Čechy. Pád železné opony chápali výlučně ve stylu “koupíme barevnou televizi a ledničku na Mariahilferstrasse, zahrádky rozkvetou a vůbec, všichni se budeme mít dobře“. Povrchní vnímání socialistické reality a příjemné teplíčko kádárovských let zabránilo Maďarům vidět skutečnost takovou, jaká doopravdy je.
I tak lze vysvětlit fakt, že po první liberalizaci cen v roce 1990 ochromila celou zemi taxikářská blokáda, zatímco občané ČSFR přežili šokovou terapii bez větších otřesů. “Ustarané a zachmuřené tváře dnes uvidí ten, kdo se podívá na nás, poraženou zemi, potácející se od krize ke krizi. Lze říci, že jsme i země ponížená. Ponižuje nás náš vlastní neúspěch a úspěchy sousedů. Přitom ještě na začátku 90. let jsme byli mladou, nadějnou demokracií,“ říká sociolog Elemér Hankiss z Akademie věd.
Neúspěch i ponížení se daly předvídat, protože po změně režimu přišla pouze malá a velká privatizace, nenásledovaly však bolestivé, avšak o to důležitější reformy. V roce 1995 stát poprvé málem vykolejil, a to po nástupu ministra financí Lajose Bokrose, jehož jméno je dodnes pro mnohé nadávkou. Ministr financí Hornova socialisticko-liberálního kabinetu tehdy zavedl nepopulární restrikce, koneckonců země se nacházela v bezvýchodné situaci. Jen díky tomu mohli Viktor Orbán a jím vedená strana Fidesz převzít v roce 1998 jakžtakž finančně stabilizovaný stát.
Problém však pokračoval zvyšováním státních výdajů. V roce 2001 – jen a jen kvůli odsunutí koaličního partnera na okraj – schválil parlament rozpočet na dva roky, ze dne na den zvýšil minimální mzdu o 50 procent, čímž došlo k nikoli postupnému, nýbrž skokovému nárůstu mezd.
V předvolebním období se maďarská veřejnost stala svědkem slibů na obou stranách rozděleného politického spektra. Jak levicová Maďarská socialistická strana (MSZP), tak pravicová strana Fidesz naslibovaly hory doly: třináctý plat, třináctý důchod, nejrůznější státní dávky. V kampani je to sice obvyklé, ale nakonec to vyústilo v nejhorší tragédii: vítězní socialisté s Péterem Medgyessym v čele začali předvolební sliby plnit. Nastalo nevídané zvyšování mezd, za nímž nestál žádný ekonomický výkon.
Pod tíhou dluhů
Ani další socialistický premiér, dodnes vládnoucí Ferenc Gyurcsány, který převzal vládu v půli volebního období roku 2004 a v roce 2006 vyhrál volby, nerealizoval žádné opravdové reformy. V létě 2006 to ostatně přiznal v dnes již proslaveném projevu v Balatonöszödu. Na setkání socialistické parlamentní frakce projednávající za zavřenými dveřmi činnost vlády řekl: “Nedělali jsme nic. Lhali jsme ve dne v noci. Nemáme moc na výběr, protože jsme to posrali. Ne trochu. Moc.“ Žel, měl pravdu.
Premiér sice rád hovoří a přednáší o reformách, ale neuskutečnil ani jednu a vláda neměla síly ani na reformu zdravotnictví. Poplatky u lékaře a v nemocnicích podkopalo referendum, úspěšně podporované Fideszem. S globální finanční krizí nastala pro Maďarsko hodina pravdy. Ukázalo se, že chytračení a život na dluh nemůže pokračovat donekonečna. Hospodářská situace se nebezpečně přibližuje říjnu 2008, kdy Maďarsku hrozil státní bankrot. Od MMF a Světové banky tehdy země dostala úvěry ve výši 25 mld. dolarů. Vášně na několik měsíců utichly, ale po neúspěšné “žebravé misi“ Gyurcsánye v Bruselu se forint oddělil od znehodnocování polského zlotého a české koruny a 6. března padl na své historické minimum.
Na mezibankovním trhu platil kurz jedno euro za 317 forintů, zatímco ještě v červenci 2008 bylo euro za 230 forintů. Pro značnou část obyvatel je to pohroma v podobě totální platební neschopnosti. Většinu spotřebitelských úvěrů a hypoték totiž Maďaři čerpali kvůli lepším úrokovým sazbám ve švýcarských francích a japonských jenech. Ve francích se přitom zadlužovali v kurzu 159 forintů za švýcarský frank – dnes má alpská měna hodnotu 215 forintů. Průměrná měsíční splátka se tak vyšplhala ze 40 tisíc na 60 až 70 tisíc forintů.
Existují však ještě tragičtější příklady. Velká část dlužníků se zadlužila právě kvůli bydlení, a byty a domy si touto cestou kupovaly zejména mladé rodiny s dětmi. “Pomohli nám rodiče, za hypotéku nám ručí svým domem. Teď je zadlužený jejich dům i náš byt. Takových případů je hodně. Jakmile dojde k hromadné platební neschopnosti, banky si vezmou klidně i dvě nemovitosti, vždyť jejich ceny klesají a frank stoupá,“ říká mladý muž z Budapešti, kterému ještě není třicet.
Ohroženo je i jeho zaměstnání. “Když jsem si bral hypotéku, uklidňovali mě, že frank nemůže příliš zpevnit. Komu jsem měl věřit, když ne hypotečním odborníkům? Doteď jsem splácel 160 tisíc forintů, teď 235–240 tisíc. Za několik měsíců nám dojdou úspory a nedokážeme již splácet. Kam půjdeme? Na ulici? I s dětmi, ženou a rodiči? A to nejsme ojedinělé případy – takových osudů jsou tisíce.“
V televizním vysílání jsou podobné případy na denním pořádku, nalézt vhodného respondenta je pro novináře otázkou několika minut. Dodejme, že přes 80 procent Maďarů bydlí v nemovitosti v osobním vlastnictví, trh s nájemními byty prakticky neexistuje.
Průměrná hrubá mzda byla přitom loni 198 900 forintů. Snadno si lze představit, jakou zátěž přinesl pád forintu, zejména pokud si uvědomíme, že zadluženost domácností loni činila 11,8 miliardy eur. Podle tzv. stresového testu Maďarské měnové banky by kurz 320 forintů za euro znamenal masovou platební neschopnost.
Otázka je, kdy se forint na tuto úroveň dostane. Není přitom jasné, jaké jsou skutečné úspory obyvatel a jaké mají příjmy z šedé ekonomiky. Zatímco lidé s hypotékami budou o bydlení bojovat do poslední chvíle, na automobilovém trhu se již objevila auta, za která není třeba platit ani haléř. Stačí převzít úvěr či leasing – majitel, který přecenil své finanční schopnosti, se rád auta zbaví. Čert ho vem, ale spolu s úvěrem!
Invalidé na Titaniku
Nepřítomnost reforem a rozhazovačný stát zapříčinily neuvěřitelně deficitní fungování země. Sociální síť Maďarska, země “tisíce zadních vrátek“, už nelze finančně utáhnout. Právě systém zadních vrátek vedl k neuvěřitelně vysokému počtu invalidních důchodců – evidováno je 840 tisíc částečných či úplných invalidů, což je více než v poválečném Maďarsku.
Co udělal Gyurcsányův kabinet, aby se situace zlepšila? Odpověď je jednoduchá: Nic! “Jsme svědky fenoménu, který lze přirovnat k ohňostroji. Než jedna petarda zhasne, už se střílí druhá. Petardy jsou v tomto případě reformní programy, a to v tempu jeden za týden,“ říká známý ekonom a akademik László Csaba.
V době největší vnitropolitické krize po Gyurcsányově öszödském projevu se v roce 2006 vyšplhal deficit veřejných financí na deset procent HDP, přitom maastrichtská kritéria předpisují jen tři. Růst maďarského hospodářství se fakticky zastavil v roce 2007 a loni se ekonomika propadla do recese. Prognózy na tento rok slibují růst HDP v minusových číslech – okolo 3,5–5 procent.
“Sedíme na Titaniku a leštíme rodinné stříbro,“ domnívá se šéf průmyslové komory László Parragh. Gyurcsány se místo reformování chová jako maďarský husar – zemi se pokusil dovést do bezpečné eurozóny jediným šturmem. Na tento nápad však Brusel reagoval odmítavě: Podmínky je třeba plnit! Podobný názor zastává i guvernér Národní banky András Simor, který po bruselském neúspěchu řekl: “Je načase začít pracovat pro euro, a ne donekonečna hledat zadní vrátka.“
Kam to povede?
Příští volby se budou konat v roce 2010, pokud ovšem nedojde k předčasným, po nichž mnozí volají. Opoziční Fidesz je chce už od podzimu 2006 od zveřejnění öszödského projevu – nejdřív o ně usiloval pouličními nepokoji, později výzvami. Stav země se mezitím zhoršuje. Tři maďarské regiony ze sedmi patří k nejchudším v Evropské unii, přičemž podle oficiálních statistik Eurostatu z této neslavné společnosti uniklo už i východní Slovensko. V poměru HDP na obyvatele Praha a Bratislava dávno Budapešť předběhly.
A může být ještě hůře, protože údaje jsou z roku 2006, a od těch dob Maďarsko jenom přešlapuje na místě. Ekonomický propad početných skupin obyvatelstva má již vliv i na kriminalitu. Za prvních šest týdnů letošního roku se odehrálo tolik bankovních loupeží, jako loni za půlrok. Roste národnostní napětí, o útocích na Romy se píše i v zahraničí, zatímco maďarský tisk přináší více zpráv o trestných činech spáchaných Romy.
“Neschopnost politiků něco změnit může vést k tomu, že si změny vynutí ulice,“ varuje Sándor Demján, jeden z nejbohatších Maďarů a šéf nadnárodní realitní společnosti TriGránit. To je samozřejmě nejhorší varianta, ale zdaleka ne vyloučená. Budapešť zažila v posledních třech letech několik pouličních nepokojů a fotbaloví rowdies společně s krajními pravičáky na čas obsadili i veřejnoprávní televizi. Reálná je i představa, že se do nepokojů zapojí upadající střední vrstvy. Krachující dlužníci na ulicích rozhodně chybět nebudou.
Maďarský stát v pasti
Zadluženost státu se vyšplhala na 73 procent HDP, v ČR a SR je to asi 30 procent. Úroky z dluhů odčerpávají 3,5–4 procenta domácího produktu, což je vyšší suma než součet zdrojů z evropských fondů. 6. března stálo euro 317 forintů, v červenci 2008 to bylo 230.
V průběhu loňského roku stoupla zadluženost maďarských domácností více než o dva biliony forintů (6,25 miliardy eur). Celkový objem úvěrů je 11,87 miliardy eur, z nichž bylo téměř 80 procent poskytnuto v cizích měnách. Od loňského října ztratilo práci v důsledku hospodářské krize 30 tisíc zaměstnanců.
V desetimilionové zemi představuje míra nezaměstnanosti 8,6 procenta, kvůli krizi se může vyšplhat až na deset procent. Míra zaměstnanosti je neuvěřitelně nízká, 57procentní (v ČR a SR je hodně nad 60 procenty).
Financovat je zapotřebí asi tři miliony důchodců. Daňová zátěž je obrovská. Z hrubé mzdy odvádějí Maďaři 54 procent (v ČR 42,9, v SR 38,5 procenta).