Člověk z Davosu, nejvyspělejší savec na planetě, by měl říct “sorry za ekonomický chaos,” do něhož nás uvrhl. Žádá to po něm konzervativní poslanec britského parlamentu Michael Gove v londýnských Timesech. Je něco předvídatelného a zároveň komického v této hře na viníky, v níž politici viní bankéře, bankéři regulátory, regulátoči politiky a tak dále.
Ti z nás, kdo nejsou finančními experty, začínají teprve teď chápat, co se vlastně stalo špatně a co George Soros popsal jako superboom, následovaný superbublinou. Na základě toho, co zatím víme, mám vlastní seznam lidí, kteří by se měli zodpovídat za svůj podíl na krizi.
Podvodníci a ti druzí
Podvodníci. Bernie Madoff byl podvodníkem (soudě podle procesu, který ho čeká), defraudant a hrát s lidskou děvěrou. Jemu podobní budou mezi námi vždy. Relevantní je však otázka, jak je možné, že to mohl dělat tak dlouho a v takových sumách peněz.
Bankéři. Někteří z nich, respektovaní a dodržující zákon, hráli jako gambleři a na náš účet dělali příšerná rozhodnutí, sami však odešli s multimilionovými bonusy na úkor akcionářů a dačových poplatníků. Někteří z nich to však neudělali.
Regulátoři. V této kategorii se stala řada selhání. Je to správně? ptal se údajně jeden z představitelů americké regulační komise (SEC), když vyšel najevo odhad Madoffovy defraudace kolem 50 miliard dolarů. Nemělo to číslo být 50 milionů?
Politici. Je pro ně snadné ukázat prstem na Wall Street a bankovní monstra, ale to všechno se dělo pod dohledem George Bushe a Gordona Browna. Jak píše Edward Carr z Economistu, “šéfové finančních institucí nebyli ochotni uznat, že nemovitosti jsou příliš drahé a risk příliš levný.” Ano, jenže totéž nebyli schopni uznat ani šéfové britské a americké politiky.
Ekonomové. Z tohoto spolku občas slyšíme nějakou tu sebekritiku – zejména od makroekonomů, jejichž matematické modely pomáhaly svést investory na scestí. V jakém smyslu máme dnes vůbec chápat ekonomiku jako vědu, když jejich schopnost předvídat děj je tak nízká? Představte si newtonovskou fyziku, v níž by jablko padalo vzhůru.
Novináři. Je pravda, že někteří nás varovali, stejně jako někteří výjimeční ekonomové, například Nouriel Roubini. Ale až teď může běžný čtenář ekonomických sekcí novin opravdu pochopit, jak riskantní bylo jeho investování. Selhal ekonomický žurnalismus?
My, obyčejní lidé. Alespoň někteří. Ti, kteří si, zejména v Británii a Americe, kupovali předražené domy na hypotéky s pocitem bezpečí a neptali se, jak fungují penzijní fondy, do nichž vložili své peníze.
Systém. Možnost prokouknout nepřirozený a odlidštŕný systém se obvykle zakládá na znameních, které ho usvědřují z falešnosti. Ale tady máme co činit s globálním finančním systémem, který se stal tak velikým, komplexním a neprůhledným, že bylo nad schopnosti i toho největšího hráče na trhu pochopit jeho fungování, natož ho kontrolovat. Koneckonců, hromadný kolaps se odehrál právě poté, co se jednotliví hráči začali chovat racionálně.
Dva závěry
První závěr, který si z celé krize dělám, se týká znalostí a transparentnosti. Mnoho výše zmíněných kategorií, bankéři, politici, regulátoči, novináři nebo obyčejní malí investoři do penzijních fondů, mají jedno společné: neměli jasnou představu o tom, co se vlastně děje. Bylo tam příliš mnoho černých skříněk a neotevřených ruských matrjošek. Dokonce i Soros, legendární mistr v investování, se měl na pozoru před finančními deriváty, protože nedokázal porozumět tomu, jak opravdu fungují. Můžete namítnout: inu, když tomu ani Soros nerozuměl, jak může někdo, proboha, očekávat ode mne, že tomu budu rozumět já? No právě. Soros měl totiž pravidlo: neinvestuj do ničeho, čemu nerozumíš. Kdyby toto pravidlo poslechli všichni, od malých až po velké investory, vypadaly by dnes trhy mnohem lépe. Nabídněte mi větší transparentnost, nebo jinak nedostanete mé peníze. To nemá být náhrada za lepší regulaci, kterou navrhují vlády a mezinárodní instituce, ale jako doplněk by takový pčístup jistě pomohl.
Můj druhý závěr nás vrací zpátky k člověku z Davosu, pojmu, jímž Samuel Huntington popisuje příslušníka nové globální elity, bezohledného kosmopolitu, pohrdajícího přítěží národního sentimentu. Člověk z Davosu byl to, co sociologové nazývali ideální typ. V praxi je však Davos místem, kde se prolínají elity z prostředí byznysu, politiky a médií, které jsou navzdory své mezinárodní povaze zakořeněné v národním byznysu a specifické mediální kultuře. CNN je globální, a přesto velmi americká, BBC World je globální, a přesto značně britská, Nestlé je globální, a přesto veskrze švýcarská.
To platí také pro politické lídry, kteří se do Davosu vypraví. Tady, na této magické hoře, prezentují své národní pohledy a zájmy mezinárodnímu publiku v té nejkosmopolitnější verzi, jaké jsou schopni. Budou však vždycky dávat dobrý pozor, aby jejich slova směřovala domů, k jejich publiku.
Největší nebezpečí současného ekonomického systému není přesycení internacionalismem davoského typu, ale naopak posílení ekonomického nacionalismu. Davos samotný byl vždy jen malou součástí širší snahy o to, jak zachovat mezinárodní soutěž a současně vytvočit systém mezinárodní spolupráce.
Rozcestí
V této chvíli jsme na rozcestí. Jedna cesta vede zpátky k ekonomickému nacionalismu, protekcionismu a politice, která chce udělat ze souseda žebráka. Druhá cesta vede k užší mezinárodní spolupráci, včetně větší regulace a transparentnosti. Bez vědomého úsilí o takovou spolupráci nás dynamika národních politik, bez ohledu na to, zda jsou demokratické či ne, nasmůruje na tu první cestu.
V člověku z Davosu můžeme vidět předchůdce i následovníka tohoto úsilí. Pokud se vám takový člověk z Davosu nelíbí, počkejte si, až uvidíte jeho protějšek v nacionalistickém hávu.
Text vyšla v denníku The Guardian.