Nešťastně vedený spor o restituce poškozuje obě strany.
Senát nemá dnes možnost zastavit vleklý spor, ale má možnost zastavit nešťastný, protože veskrze destruktivní způsob, jakým je veden. Jako bychom se tímto způsobem vedení sporu vraceli do některé z fází velkých společenských konfliktů, které v minulosti tolikrát těžce poškozovaly naši zem, duše lidí naší země. Občanská válka může být nejen horká, může být i studená. I ty bývají vleklé, nemilosrdné, urputné. Máme s tím nejednu zkušenost.
Zneužívání minulosti
Nemyslím, že dnes najdeme smírné, většinově přijatelné řešení, protože na to je bohužel příliš pozdě. Může ale už dnešní rozprava naznačit, že není všem dnům konec, že existuje a bude existovat vůle najít v blízké budoucnosti způsob řešení, který nebude znamenat vítězství na celé čáře jedněch a potupnou porážku druhých. Může to být třeba časový posun finanční kompenzace nebo její jiné pojetí. Jistěže je možné také jednat o fondu – jinde takové fondy fungují. Možností je více a všude se o nich mluví. My pro to dnes můžeme začít něco dělat tím, že opustíme dosavadní jazyk a způsob vedení tohoto sporu, argumentaci, která trhá na kusy mysl i city.
Je to až trapné, jak se u nás pořád znovu a znovu, jakoby povinně parafrázuje varování amerického filozofa George Santayany, že kdo nepozná vlastní minulost, bude si ji muset zopakovat. Zneužívá-li se ale minulost k demagogii, ukáže-li se, že tu minulost, ze které bychom se měli poučit, ve skutečnosti neznáme, stává se z toho výroku jen prázdné klišé, když si totiž minulost zjednodušíme na floskule a hesla, kterými bijeme po hlavách naše odpůrce. S analogiemi v historii se musí velice opatrně. Jistěže existují, ale skládají se z faktů a hlavně z jejich dobových souvislostí, nikoli z účelových ideologických prefabrikátů.
Nejde ale jen o dnešní spor. Frekvence případů zneužívání minulosti se v posledních letech znepokojujícím způsobem zvyšuje. Vidím v tom varovné znamení doby, která jako by dychtila po konfrontaci, polarizaci, po štěpení společnosti. Ale doba, to jsme přece my. U některých politiků pozoruji cosi jako přímo nutkavou posedlost. Snad za to ani nemohou, Hitler či Stalin, StB či gestapo anebo inkvizice jim prostě náhle vjedou do úst a je to venku.
Co všechno jsme v posledních letech slyšeli: přirovnávání toho či onoho právě k Hitlerovi, případně Bormannovi. Heydrich dokonce posloužil jako varovný příklad nejvyššího státního zástupce České republiky. Myslel jsem, že jsem v blázinci. Běžně probíhající procesy byly drze přirovnány k hanebnému soudu s Miladou Horákovou, naše policie ke gestapu a ke KGB. Noc dlouhých nožů je to, čím údajně hrozí politický oponent. Za Protokoly sionských mudrců se náš kolega alespoň omluvil. Vypadá to, že estébácké praktiky jsou u nás na denním pořádku. Hrozilo se už mnohokráte návratem stalinismu. Teď se zase straší novou protireformací, rekatolizací, inkvizicí, jako by se měly vrátit poměry po Bílé hoře. Padla už dokonce slova o upalování na hranici. Ano, vracíme se prý do doby před panováním osvícenského císaře Josefa II. Padesátá léta jsou pak naprosto běžnou součástí slovníku aktuálních politických šarvátek.
Máme to tu všechno každý den na stole jako chleba. Pokud pak jde o totalitu, nebezpečí hrozící zřejmě zcela bezprostředně, té tu má plná ústa kdekdo. Je to trapné, když člověk pomyslí na skutečný krutý totalitární režim, na padesátá léta s mučením a popravováním stovek nevinných lidí, v případě Milady Horákové dokonce i ženy matky pouze za její politické postoje. Vypadá to bohužel na to, že se ještě nějaký čas nepoučíme, i když budeme mít minulosti plná ústa, řeknu raději plnou a nevymáchanou hubu.
Kdyby to nebylo nebezpečné, bylo by to směšné a svědčilo by to mimo jiné o trestuhodné neznalosti našich dějin. O tu tady ovšem ani tak nejde, nejsme tu v Senátu od toho, abychom se zkoušeli z dějepisu a vzájemně se poučovali.
Jde však o to, že falešné, demagogické analogie návratu totality, ať již jako vlády strany či církve, zastírají docela jiné hrozby. Možná, že nám hrozí úplně jiná nebezpečí než vláda tmářské církve či návrat gottwaldovců.
Hledání shody
Kdo v této zemi hromadí obrovské majetky zároveň s přímým či nepřímým politickým vlivem, kdo privatizuje politiku a tuneluje stát – to jsou otázky těchto měsíců a let. Které poloanonymní kapitálové skupiny mají ve skutečnosti rozhodující vliv na dění v naší zemi. Každodenní analýzy počeštělého amerického novináře Erika Besta nás mohou inspirovat k přemýšlení o skutečných nebezpečích. Sama neprůhlednost společenské skutečnosti může vyvolávat sociální a společenská napětí, která povedou až k masové podpoře autoritářských hnutí. Nebyl by to návrat k době koniášovského temna ani k padesátým letům, co by nás zaskočilo nepřipravené.
Spor, který, jak doufám, nebude v dnešní rozpravě pokračovat v dosavadní podobě, je mimořádně nešťastný. Poškozuje, jak jsem již řekl, obě strany, používající až hysterický, nepřiměřený slovník. Nechtějte po mně, abych řekl, která strana si začala, která je se svou argumentací víc vedle. Především totiž poškozuje Českou republiku, všechny její občany, celou společnost.
Ano, jistě, není to poprvé. Ve dvacátých letech minulého století vrcholilo to, čemu se už od konce předminulého století říkalo „kulturní boj“. Pod heslem jako „pryč od Říma“ či velmi výmluvné výzvy „Řím musí být souzen a odsouzen“ se vedl boj o duši národa a byl veden způsoby, které té duši dávaly zabrat. Pak se ale přiblížil rok 1929, svatováclavské milénium. Nakonec se většina veřejnosti, liberálové i konzervativci, pravice i demokratická levice sešli na velkorysých svatováclavských slavnostech. Trvaly několik dnů a byly nejen oficiální. Dalo to určitě práci a hlavně odříkání, a to od všech stran. Pro mne osobně to byl duchovní a politický vrchol první československé republiky, důkaz její velkorysosti a tolerance, řeknu velikosti. Lidé i politici a církevní činitelé všech denominací to tenkrát dokázali, ačkoli se to po celá léta vůbec nejevilo jako pravděpodobné. Nejdříve ze všeho museli ale opustit konfrontační jazyk. Hledali a našli, co nás skoro všechny spojuje. Václav kníže i Václav svatý. Zásluhy politických elit byly tehdy nepopiratelné. Byl to vrchol našich meziválečných dějin i proto, že vzápětí přišla světová krize, nástup nacismu, pak Mnichov a válka.
Dnes máme možná jednu z posledních velkých příležitostí opustit polarizující jazyk a manichejskou argumentaci, která jitří staré rány. Naznačit vůli rozhodnout to, co bezpodmínečně musí být rozhodnuto, i když nakonec možná jinak, než jak to máme navrženo na našich lavicích.
Nerozhodne o tom už dnešní hlasování, jeho výsledek je znám už předem, ale způsob, jakým budeme mluvit při hledání schůdnějších, konsenzuálnějších variant řešení, která jsou pořád ještě možná.
Sociálnědemokratická levice by překročila samu sebe a získala by tolik jí potřebnou důvěru, kdyby upustila od toho, co si plánuje učinit ústředním tématem nadcházející volební kampaně. Katolická církev by odvrátila akutně hrozící izolaci ve společnosti, kdyby se připojila k hledání schůdnější a přesvědčivější cesty, jak narovnat nesporná minulá bezpráví. Jsem si jist, že taková cesta existuje.
Nejspíše si přeji něco, co se dnes nestane. Jedno ale můžeme udělat určitě: po cestě k řečništi můžeme dobrovolně projít čímsi jako bezpečnostním rámem, před kterým odevzdáme všechna výbušná, zápalná i střelná slova, která se hodí akorát tak na to, abychom jimi zranili toho, kdo má jiný názor než já.
Myslím si proto, že dnes jde o hodně víc než o jedno vítězství v jednom politickém sporu.
A tak jsem přesvědčen, že pro obě strany, pro všechny tu platí: méně by bylo více.
Text je neproneseným projevem v Senátu při projednávání návrhu zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi.
