Když se koncem roku 1988 v prostředí opozičních skupin rokovalo o tom, které další datum (po 21. srpnu, 28. říjnu, 10. prosinci) by bylo vhodné využít k veřejné demonstraci nesouhlasu s tehdejším režimem, nebylo vůbec sporu. Měl by to být 16. leden – den, kdy se na protest proti normalizaci společnosti po srpnovém obsazení sovětskými vojsky pod Národním muzeem zapálil student Filozofické fakulty UK Jan Palach.
Na konspirativních schůzkách, které se konaly střídavě v pražských kavárnách Hlavovka, Demínka a v Kulturním domě železničářů, se diskutovalo jen o formě shromáždění a o tom, zda je výhodnější se sejít v pondělí 16. ledna, nebo už v neděli den předtím, aby na shromáždění měli možnost dorazit i mimopražští. Nakonec zvítězila neděle a návrh, že demonstraci ohlásíme jako pietní akt, což de facto bylo jenom alibi – všem bylo jasné, že pro komunisty je pietní akt stejně nepřípustný jako cokoli jiného.
Hodinu před začátkem demonstrace 15. 1. jsme měli sraz v bytě režiséra Andreje Kroba v Mánesové ulici na Vinohradech. Už když jsem tam šel, všiml jsem si cestou fízla a bylo mi hned jasné, že policie o srazu ví – už jen samotný nápad, že se všichni sejdeme na jednom místě před zahájením celé akce, byla hloupost, ale kvůli nedostatku času s tím už nešlo nic dělat. Když jsme pak pěl hodiny před začátkem demonstrace vyšli z domu na ulici, bylo okolí obklíčeno policií. Všechny nás pozatýkali a odvezli na MO VB v Benediktské ulici k výslechu, který trval do pozdních večerních hodin.
Přesto se kolem 14. hodiny shromáždilo u sochy svatého Václava asi 1000 lidí. Perzekvovaná herečka Vlasta Chramostová u sochy svatého Václava přečetla prohlášení, vyzývající občany, aby neslevovali ze svých základních práv a svobod.
Komunistická směla
Lidé na náměstí byli ten den policií rozehnáni, a tím by to pravděpodobně celé skončilo, kdyby komunistický režim nevršil jednu chybu na druhou. Především nás během výslechů – zřejmě z důvodů nedostatku vhodných prostor – drželi zavřené v jedné místnosti, takže jsme se mohli domluvit na náhradním postupu. Napsal jsem na papírek, že se zítra 16. ledna v 15 hodin pokusíme sejít u pomníku sv. Václava znovu, dal jsem to všem číst a pak jsem vzkaz zničil.
Tentokrát ale bylo dohodnuto, že se k pomníku dostaví každý sám po vlastní ose. Seděl jsem už od pěl druhé v baru na rohu Václavského náměstí a Krakovské ulice, odkud jsem pozoroval policejní hemžení kolem Myslbekova bronzového jezdce a počítal tajné. K pomníku jsem dorazil těsně před 15. hodinou, využil přitom chvíle, kdy se policisté zaobírali zatýkáním disidentů Jany Petrové a Oty Veverky, a položil jsem květiny se stuhou za Jana Palacha z druhé strany. Ležely tam ale sotva několik sekund a už se po nich vrhl tajný, jako kdyby zneškodňoval časovanou bombu. Také později u soudu policisté, kteří byli přítomní zákroku, vypovídali, že zajistili květiny.
To je příznačné: 16. ledna neexplodovaly molotovovy koktejly, vzduchem nelétaly dlažební kostky a demonstranti nebyli ozbrojeni železnými tyčemi – komunistům šlo o to zajistit kytky položené k uctŕní památky mladého člověka, jehož burcující čin nemohli žádnou mocí zahladit, ani když vykradli jeho hrob a spálili jeho ostatky. Na základě zajištŕných květin s potištěnými stuhami pak komunistická propaganda tvrdila, že celá akce byla dopředu plánována ze zahraničí idediversními centrálami, které do Československa propašovaly smuteční stuhy.
Směla jako by se komunistům lepila na paty. Nikdo z nás zprvu nepředpokládal, že by se z pietního aktu za Jana Palacha mohla stát demonstrace trvající řadu dní. Zařídila to za nás sama policie, když proti nám podruhé zasáhla, přičemž se činila tak dlouho a tak nešikovně (zasahovali vodními děly, lidé byli mláceni, přibíhali fízlové se psy, střílelo se do vzduchu), že na Václavském náměstí vyvolala další protirežimní demonstraci – a že tam lidé přijdou demonstrovat třetí den znovu, pak už bylo samo sebou.
Když se konečně onoho 16. ledna podařilo policii nás pozatýkat, skončili jsme na pověstném dvorečku na oddělení VB ve Školské ulici, jehož osazenstvo bylo vskutku povedené. Policisté, z kterých táhl alkohol, nás nechali stát mnoho hodin venku na mraze u zdi, a to včetně Dany Němcové, matky sedmi dětí, které neumožnili, aby si vzala své léky. Nutili tak stát i bezmála sedmdesátiletou paní Janu Sternovou, která za války prožila několik let v koncentráku. Později do Školské přivezli i Václava Havla. Posadili ho na židli do jakéhosi kouta, kam se na něj jako na nějaké exotické zvíře chodily dívat vyžrané policejní šarže, včetně dvou ometálovaných policejních plukovníků, kteří na něj zařali nenávistně křičet: “Počkej, ty svině, my ti ukážem!”
Bití zatčených bylo běžné. Dva jiní policisté nutili jiného zadrženého – slepce, aby podepsal protokol. Když to odmítl, fízlové mu vyhrožovali, že mu ukážou, aby viděl! To byla komunistická Veřejná bezpečnost léta Páně 1989.
Nepovedený pogrom
Lidé v ulicích Prahy se odvážili veřejně projevovat své názory a komunistický tisk běsnil. I když jsme po 16. lednu skončili ve vazební věznici v Ruzyni, demonstrace pokračovaly přes celý týden dál, aniž by je moc dokázala pacifikovat. Nejtvrdší zásah proti demonstrujícím lidem se odehrál ve čtvrtek 19. ledna, kdy byli lidé, včetně sotva odrostlých chlapců, záměrně mláceni do krve speciálními policejními oddíly evidentně s jediným cílem – co největší brutalitou lidi zastrašit a odradit je od úďasti na dalších demonstracích.
Přesto se lidé v pátek na Václavském náměstí sešli opět. Demonstrace tak nechtěně přerušil a ukončil až sobotní pietní akt, který se měl konat na hřbitově ve Všetatech, jak ješté před začátkem Palachova týdne vyhlásila opozice.
Během Palachova týdne zasahovalo 2200 příslušníků Sboru národní bezpečnosti a 1300 komunistů z Lidových milicí. Téměř dvě stovky lidí fízlové odvezli v lednových mrazivých nocích 50 kilometrů za Prahu, povětšinou na Benešovsko a do Brd, kde je vyházeli z antonů a zbili. Na fízlárnách bylo zadržených celkem 454 osob, v nemocnicích skončilo dalších 47 lidí.
Palachův týden přivodil ve vědomí společnosti zlom, od kterého vedla přímá cesta k 17. listopadu 1989.