Slabá, rozdělená, nekoherentní, pokrytecká a rozčilující – tato slova slyšíte dnes o Evropské unii v kuloárech Pekingu či Washingtonu. Události prvního týdne roku 2009 jako kdyby dávaly našim kritikům za pravdu.
Jen se podívejte na ten zmatek, v němž jsme se octli. Evropa čelí dvěma akutním krizím, které ohrožují jak naše zájmy, tak naše hodnoty. Válka v Gaze je popřením všech principů, jimiž se Evropa zaštiňuje. Je v přímém rozporu s našimi životními zájmy nejen proto, že dnešní utrpení Palestinců (dílem způsobené samotnými Palestinci a jejich nezodpovědnými lídry) jen posílí hněv muslimů žijících v Evropě. Rusko-ukrajinský spor o plyn už zasáhl obyvatele některých východních členů EU, kde se staří lidé třesou zimou v ledových bytech. Pokud ochrana našich lidí před umíráním na podchlazení není naším životním zájmem, tak potom nevím, co by jím mělo být. A tento spor se také vysmívá evropským ideálům na téma, jak řešit konflikty smířlivým vyjednáváním podle pravidel.
Kdo je Evropa?
A jak reaguje Evropa? Směšně. Na Blízkém východě ji reprezentují hned dvě mise, jedna oficiální, vedená českým ministrem zahraničí, jelikož česko právě přebralo od Francie na půl roku předsednictví Unie, a druhá v čele s Nicolasem Sarkozym, člověkem s císařským komplexem, jemuž se evidentně natolik zalíbilo být prezidentem Evropy, že má pocit, že svět bez něj už nemůže existovat. Mohli bychom parafrázovat Ludvíka čtrnáctého: Evropa, to jsem já.
V situaci, kdy Spojené státy visí bezmocně mezi odcházejícím prezidentem, který neudělá nic pro to, aby zastavil násilí, a přicházejícím prezidentem, jenž má pocit, že ještě nemůže nic udělat, má Evropa šanci ukázat, co dovede.
Takže tady to máme: slabá, rozdělená, pompézní a duchaprázdně sebevelebící jako na počátku 90. let, kdy lucemburský ministr zahraničí povýšenecky hleděl na rozpadající se Jugoslávii a volal: “Nadešla hodina Evropy! EU se podobá Bourbonům: zdá se, že nic nezapomněla a nic se nenaučila.” Požadavek oficiální delegace EU na okamžité zastavení palby byl jednoduše odmítnut. Sarkozymu slouží ke cti, že se alespoň snažil jednat s Egyptem, aby přišli se společným konkrétním návrhem. Ale i v případě, že by Izrael s nějakou verzí egyptského plánu souhlasil, udělá to buď z vlastních strategických a politických důvodů, anebo díky efektivnímu tlaku Washingtonu.
“Ach, Evropo!” Povzdechl si před nějakými dvaceti lety německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger. “Ach, Evropo!” Křiřím já v roce 2009, více z hněvu než z lítosti. Zatímco lidské utrpení zapříčiněné rusko-ukrajinským sporem o plyn je méně akutní než v Gaze, evropské selhání je v tomto případě trestuhodné. Ekonomická síla Evropy opravdu nestačí na zastavení tragédie v Gaze bez pomoci USA. To však není pravda v případě ruského plynu. Kdybychom byli bývali vytvočili společný evropský trh pro zemní plyn, jak naléhali odborníci již od dob prvních ruských hrozeb o uzavřených kohoutcích, kdyby 27 členů EU jednalo ze společné pozice jak vůči Rusku, tak vůči Ukrajině, nikdy bychom se nedostali do této žalostné situace. Když poslouchám zástupce Evropské komise, jak láteří a vzdychají, že toto je nepřijatelné a Rusko musí… , tak nejenže lehce dovedu předvídat, ale vnitŕně téměř sdílím opovržlivou reakci Gazpromu a Vladimira Putina.
Čas je proti nám
Proč jen nedokážeme my Evropané jednat společně, když stojíme tváří v tvář zbytku světa? Na našem vlastním kontinentu jsme nedávno dokázali velké věci: téměř jsme dokončili nejambicióznější rozšíření EU v dějinách, právě jsme oslavili desáté výročí vzniku eura. Ale v politice vůči světu nejsme téměř o nic dál než před deseti lety. A čas nehraje pro nás. Jak stoupá moc Číny a Indie, tak nevyhnutelně klesá moc Evropy – takže společné využívání našich zdrojů je v jistém smyslu jen podmínkou pro to, abychom se udrželi v chodu. Globální oteplování a hrozba nukleárního zbrojení nebude brát ohled na naše nekonečné domácí debaty.
Jsou dvě cesty, jak dosáhnout společného postupu: institucionální a politická. V poslední dekádě jsme věnovali příliš velkou pozornost té institucionální na úkor politické. Instituce jsou jistě důležité. Ale navzdory všem svým chybám Sarkozy za poslední půlrok ukázal, jaký vliv může získat energický a sebevědomý prezident reprezentující Evropu. Proto je lepší mít prezidenta a reprezentaci Evropy na delší období tak, jak to zakotvuje Lisabonská smlouva. Pomohlo by to také vytvořit tým pro vnější vztahy složený z diplomatů, jejichž úkolem by bylo systematicky definovat evropské zájmy, hodnoty a nástroje pro jejich prosazení v různých oblastech.
Někteří teď říkají: poslední události ukazují, že opravdu potřebujeme Lisabonskou smlouvu, a proto musejí mít Irové další referendum a dát v něm tu správnou odpověď. To se mi jeví nejen jako antidemokratické, ale také jako nepraktické. Kdybych byl Irem, cítil bych se pod tlakem a tím více bych inklinoval k tomu říci ne. Měli bychom tedy spíše přemýšlet o tom, které institucionální změny jsou opravdu důležité pro efektivnější zahraniční politiku a jak je možné jich dosáhnout v rámci již existujících pravidel.
Instituce jsou jen prostředky k dosažení cílů. Tam, kde je politická vůle, najde se institucionální cesta. Kde taková vůle není, ani nejlepší institucionální řád nic nesvede. V této situaci bývá zvykem starších státníků – jimiž je náš kontinent přeplněn – naříkat na nedostatek vůdčích osobností v dnešní Evropě. (Ano, chápeme, za jejich časů to bylo úplně jinak.) Já si však nemyslím, že naši dnešní lídři jsou tak špatní. Ano, všichni se rádi předvádějí a pracují na svém image na světové scéně: ale kteří politikové to nedělají? Není to problém těchto politických celebrit, ale náš vlastní. Je naší chybou, že oceľujeme projevy jejich marnivosti.
Vítejte do zlých časů
Takže dokud se my sami, lidé ve státech Evropské unie, neprobudíme a nezačneme žádat od našich lídrů, aby se sjednotili v zájmu nás všech, nebudou mít politickou objednávku, aby to dělali. Mohou (anebo, jako v případě britských konzervativců, také nemusejí) intelektuálně přijmout dlouhodobou vizi silnějšího evropského hlasu ve světé, ale jelikož jsou to politici na omezený časový úvazek, tato vize bude přebita úvahami o rychlých politických ziscích.
Je tedy na nás, občanech Evropy, abychom změnili jejich marketingové cíle. To znamená, že my sami se musíme probudit do nebezpečného světa, v němž už reálně existujeme. Do světa, v němž povedeme dlouhý zápas o udržení relativně bohatého, svobodného a civilizovaného způsobu života, který jsme si za posledních padesát let vytvočili. Pokud a dokud my Evropané nebudeme schopni sjednotit naši sílu, budou naši američtí, čínští a ruští přátelé mít právo na své opovržení.